Bára je maďarská ohařice, která na otce svých budoucích dětí čekala do 52 lidských let. Ne, že by potomky dřív nechtěla, její panička jí to ale nikdy nedovolila, až na jednu výjimku. Kdysi, když zrovna měla slabou chvíli, jí s jedním nápadníkem domluvila rande ve Stromovce, jenže ten se Báře zrovna vůbec nelíbil! Díky tomu panička pochopila, že spojit dva psy může být docela věda, a o nic podobného se už nikdy nesnažila.
Jenže její fena to nevzdala. Letos v lednu byla při hárání jako šílená. Ke kradení rohlíků ze spodní části dětských kočárků se přidalo i utíkání za psy. Doma kňourala, tahala za rukávy zimních svetrů, kousala peřiny i polštáře - zkrátka, jako by se odmítala smířit s tím, že už je na první děti podle odborníků příliš stará. Proto není divu, že když se na Štvanici zjevil černý ohař Abu (počeštěný Abouš), využila situace i náklonosti cizích přihlížejících, které majitele psů hecovali k tomu, aby ty dva pustili k sobě. "Nechte je, dyť jsou zamilovaní, to budou krásný štěňátka," halekalo mužské osazenstvo.
Jako otec a syn
"To se stejně nemusí povést, já už s tím mám trochu zkušenosti," řekla panička Báry, které pejskařky po fiasku s randem ve Stromovce vyprávěly o tom, jak za partnery jezdí lidé i pět set kilometrů daleko. "Tak je nechme, ono se asi nic nestane," rozhodla za vřelé atmosféry obecenstva. "Fakt chcete? A já myslel, že se tohle Aboušovi nikdy nesplní," rozzářily se oči psího majitele. Jenže jeho černý ohař s bílou náprsenkou a ušlechtilým vzhledem po své matce francouzského původu byl šikovnější, než panička předpokládala. Prvotní hra se poměrně rychle zvrhla v milostnou předehru, která oba psy spojila v celek na dobrých patnáct minut.
"Musíme na ně vylít něco studeného, aby se lekli a odpojili," chytračila panička, která byla kdysi svědkem psího sexu v Riegrových sadech. Na spojená těla tak chrstla zbytek studeného piva, což mělo jen ten efekt, že oba psi byli ještě více ulepení. Jakub, lidský přítel Abouše, mezitím pohotově běžel do vily sehnat kýbl se studenou vodou. "Tak je nemáme polévat, je to prý normální, za 15 až 20 minut všechno povolí," rozumoval při cestě zpátky od baru plného "zasvěcených" lidí.
Zbytek času už jen oba pozorovali, jak zvířata ocasy k sobě trpělivě čekají, až jim vše, co oteklo uvnitř, konečně povolí. Všichni pak zase půjdou po svých. "Musíme si na to připít," prohodil radostně Jakub, když se psi konečně rozpojili. Jeho citová angažovanost paničce připomínala roli otce, který je pyšný na to, jak jeho syn dneska zazářil. A také, že ještě ten večer pozval celou vilu na panáka.
"Granule? To nechci"
Podle odborníků je pro prvorodičky hraniční věk pátého roku života. Báře je šest, a i když se tahle plemena chovají věčně jako malé děti, panička měla strach, že kdyby ono spojení mělo přece jen výsledky, je tu vyšší riziko komplikovaného porodu. "Nebojte se, to zvládne," přesvědčovaly ji zkušené pejskařky. "Pokud bude stará, její tělo spermie zahubí," říkali jiní. Na výsledek si všichni zasvěcení museli počkat 21 dní, kdy se dá u feny prý věrohodně říct, jestli je březí.
"No tak březí je stoprocentně," řekla veterinářka, když s hlavicí ultrazvuku projížděla Bářino břicho. "A kolik jich tam tak je, to vidíte?" zeptala se překvapená panička. "Jedna, dva, tři … šest, sedm, možná osm," sčítala veterinářka obaly, v nichž štěňata budou do porodu růst. Než spolu ty dvě dojely domů, věděli to všichni blízcí a také rodina, která má s paničkou Báru ve střídavé péči. Jejich role byla obzvláště zajímavá, protože střídání začalo teprve v lednu a poměrně brzy z toho bylo hned devět psů.
Období březosti psa trvá v průměru 63 dní a první polovinu se pro fenu v podstatě nic nemění, až na poznámky okolí, které feně neustále připomíná, že bude mít štěňátka. A to je, vzhledem k tomu, že fena nerozumí jedinému slovu, záležitost hodná zklamání, protože Bára soudě lidské tváře plné emocí očekávala pamlsek nebo alespoň pískací hračku, které ale nikdy nedostala. V měsíci a dál se pak začaly chytat různé přezdívky jako "Paní Cecíková" nebo "vorvaň" - a to pro Báru bylo neskutečně otravné.
Poslední, nejnáročnější fáze, která trvá zhruba tři týdny, se dá podle chytrých horákyň přirovnat k těhotenství ženy. Feně se chce pořád močit, přestane jíst to, co dříve měla ráda, a často neví, co se sebou má dělat. Ležet už jí vůbec není pohodlné a dává to dost hlasitě najevo. Barunka navíc přestala jíst jakékoli granule, což se nesetkalo s přáním její majitelky, která už dopředu za pět tisíc korun nakoupila speciální krmivo. A teď, nejenže fena musela jíst čtyřikrát až pětkrát denně, ale ještě chtěla vařené a také všechno lidské, co bylo zrovna na stole.
Jak se z osmi stalo devět
Poslední týden už se vůbec nevyspaly. Bára v noci přecházela po bytě sem a tam, paničce lízala obličej a ruce, zkrátka všechno nasvědčovalo tomu, že vrh už je na spadnutí. "Říkají, že ten den přestane jíst," tvrdila panička zasvěceně všem, kteří se nebáli zeptat. Jenže Bára se vyjma nocí měla čile k světu. Jedla povařené maso, loudila jídlo z krabičky a chodila i na procházky do Stromovky, kde si neobratně hrála s klackem a stavila se na veverky. "Víte, my čekáme každým dnem štěňata," říkávala panička kolemjdoucím, které trochu zarážela obezita feny z plemene vizsla.
Bára se rozhodla rodit přesně podle pravidel, a tak, když ji na Velikonoční pondělí praskla voda a začaly první kontrakce, byl přesně 63. den. Na první štěně panička čekala přes půl hodiny. Pelech, který si před porodem oblíbila kočičí ségra Emma, přitom celou dobu zůstal nevyužitý. Bára se cpala do skříně, pod postel i do tmavých kutlochů pod zkosenou střechu podkrovního bytu v Praze 7.
"Už je venku," vykřikla kamarádka paničky, která obětovala období svátků strávených mimo Prahu, aby mohla asistovat při porodu a hrát s otrávenou paničkou doma po večerech karty. Bylo jasné, že Bára, která celou dobu nevěděla, co jí v břiše vlastně roste, byla tím vším překvapená, a tak se jí ze začátku muselo trochu pomáhat. Panička přetrhla obal, odstřihla placentu od pupeční šňůry a štěně o velikosti její dlaně otřela suchým hadříkem, aby mohlo dýchat. Když se fena vzpamatovala a jala se své štěně sama čistit, bylo už vše tak, jak má být.
Celý porod trval zhruba dvanáct hodin, především proto, že si fena při početnějších vrzích musí jednoduše odpočinout. Rozestupy mezi štěňaty trvaly i dvě až tři hodiny, což je podle odborníků v pořádku, pokud fena nemá kontrakce a netlačí. I když Bára od druhého štěněte zvládala vše sama, byly momenty, kdy se jí muselo pomoct s tím, aby štěňata přišla na svět rychleji a v pořádku. Přítomnost majitele je zkrátka často nezbytná, pokud si přeje, aby výběr zdravých štěňat nezáležel na přírodě nebo na instinktu feny prvorodičky.
Když přišlo na svět osmé čtyřnohé stvoření, bylo krátce po půlnoci, a protože fena ulehla, všichni přihlížející se odebrali do postele. Druhá rodina, která byla u porodu od druhého štěněte, odešla domů, a když se i panička chystala ulehnout, na oddechujícím trupu feny se objevil obrys malé hlavičky. "Budeme mít ještě jedno!" vykřikla a také že do hodiny přišlo na svět.
O životě štěňat se dočtete v dalším pokračování třídílného seriálu "Deník psí mámy."
