Přes dvě hodiny trvající film Svědectví - pravda, která měla zůstat skryta vznikal tři roky a tvoří jej z velké části záběry skrytých kamer ve zhruba stovce tuzemských chovů po celé republice.
"Záběry pocházejí z různých zdrojů a investigací, které nechceme komentovat. Naším zájmem je nechat promluvit sama zvířata. Je důležité si uvědomit, že zatímco my jsme přišli, viděli to utrpení a odešli, oni ten příběh stále žijí. Doufáme, že to, co uvidíte, něco změní," řekla během premiéry Michaela Vincourová, jedna z režisérů filmu. Se záběry, které zobrazují tristní podmínky zvířat i násilné chování brigádníků, strávili tvůrci tisíce hodin.
Mláďata nudou požírají sourozence
Film je výtvarnou esejí s doprovodným komentářem a zobrazuje koloběh života, který pro hospodářská zvířata zavedl sám člověk. Každé ze zvířat přichází na svět tak zvanou inseminací, kdy se pomocí vstřiku zavedou spermie do samičích genitálií. U velkých savců, jako jsou býci, chovatelé získávají spermie pomocí tak zvané elektroejakulace, kdy samce uměle vzruší pomocí elektrického proudu.
Oplodněné kusy jsou podle dokumentu natěsnané v řadách vedle sebe, platí to zejména u krav, koz či králíků, kteří jsou inseminováni hned po porodu. Samice králíka žije v kleci, jejíž velikost není upravena zákonem, a často je tak malá, že se nemůže ani postavit. V některých chovech jsou zvířatům preventivně podávána antibiotika, jelikož králíci jsou obecně velmi náchylní k mnoha nemocem.
Samice vepřů zaměstnanci drží v klecích, v nichž se ani během vrhnutí mláďat nemohou otočit, aby se na ně podívala. Mláďata od matek chovatelé vždy oddělí, selata se přes mříže dostanou k vemenu, přežijí jen ty nejsilnější. Kvůli zisku vrhne prasnice dvakrát až třikrát ročně, vždy okolo 14 mláďat. Vysoké číslo vede k deformaci některých jedinců. Znudění sourozenci ty slabší či nemocné ožírají zaživa a následně si hrají s jeho mrtvým tělem, ukazuje snímek.
Telata žijí o samotě ve venkovních kójích v létě vystavení přímému slunci a v zimě mrazu a volání své matky. Celý život jsou uvázaná na krátkém řemenu a jeho délka jim tak umožňuje jen stát, ležet a žrát. "Inteligence zvířat se rovná malým dětem, jejich schopnost citu je totožná, tak jak to, že se tohle v civilizovaném světě může ještě dít?" ptají se režiséři. Umírající mláďata, ale i dospělé kusy zůstanou ležet na zemi ladem, často bez povšimnutí.
"Zvířata, která jsou nemocná či slabá, umírají velmi pomalu. Chovatelům se nevyplatí je léčit a nechají je napospas osudu. Polomrtvá zvířata pohozená před halami jsou naprosto běžný obraz. Je to na denním pořádku a je to dost kruté," přibližuje Lukáš Krása, který organizuje otevřené záchrany zvířat, vniká do chovů, kde pořizuje dokumentaci, a zajišťuje pro jedince nový domov.
Krocani a kuřata stojí natěsnaní v halách a díky intenzivnímu šlechtění a důmyslnému způsobu vykrmování mají v třech měsících, kdy jdou na porážku, váhu čtyřletého jedince, což vede k deformaci kostí. Záběry z chovu ukazují, jak se ptačí mláďata navzájem oklovávají, mají vytrhané peří a vypálené či deformované zobáky.
Ročně se na území Česka zabije 130 milionů zvířat
V době, kdy političtí lídři řeší Zelenou dohodu pro Evropu, jejímž hlavním cílem je do roku 2050 dosáhnout klimatické neutrality, se produkce masa, mléka a vajec jeví jako aktuální téma. Průmyslový chov zvířat zodpovídá zhruba za 15 procent všech emisí na zemi a po energetice je tak druhým největším znečišťovatelem životního prostředí.
Jen v Česku se ročně zabije 129 milionů hospodářských zvířat a zhruba milion kaprů a pstruhů, což podle dokumentaristů odpovídá tomu, jako by po celý rok byla každou vteřinu usmrcována tři zvířata. Jedinci ale umírají denně i na následky nevhodných podmínek v chovech. Buď na vyčerpání, nemoci, ze stresu nebo důsledkem krutého zacházení brigádníků a zaměstnanců.
Kvůli "snazší" manipulaci se zvířaty a rychlejšímu procesu se v některých velkochovech nedodržují základní a nařízená pravidla, jako je umrtvení částí těla při vypalování rohů, zobáků, při kastraci, potažmo před samotným vykucháním. Například králíci se po proříznutí na pásu občas proberou a lapají po dechu. Krávy, prasata, slepice i krocani umírají při cestě na jatka stresem, vyčerpáním a zacházením zaměstnanců.
"Ostatní zaměstnanci se ke zvířatům chovají velmi krutě. S velkou zábavou zvířata fackují, kopou," popisuje v dokumentu svou zkušenost jeden z bývalých zaměstnanců chovu, který nechtěl uvést svou identitu. Dokumentaristé ale jeho slova dokreslují a podtrhují záběry ze skrytých kamer.
"Svědectví ukazuje to, co má běžnému konzumentovi zůstat skryto za líbivými slogany a úhlednými balíčky masa v obchodech. Citliví a inteligentní tvorové jsou degradováni na zboží a zachází se s nimi hůře než s věcmi. Chtěli jsme ukázat skutečnou realitu krutého byznysu, aby lidé věděli, co svými penězi každodenně podporují,” říká Michaela Vincourová z autorského týmu.
Případy týrání stát označí jako přestupek
Tvůrci dokumentu vidí problém v přístupu státu a zákonech, které zvířata rozdělují na hospodářská a domácí, jako jsou kočky nebo psi. "To, co by se u domácích mazlíčků považovalo za týrání, je u hospodářských zvířat zaběhnutou a povolenou praxí. Každé této skupině zvířat dává
zákonodárce bohužel diametrálně odlišná práva a toto rozdělení vytvořil sám člověk v rámci legislativního procesu," vysvětluje advokát Robert Plicka, spoluzakladatel spolku Hlas zvířat a kanceláře Plicka & Partners.
Státní veterinární správa (SVS) situaci reflektuje, ve výroční zprávě z roku 2020 sama uvádí, že "problematika pohody zvířat neboli welfare je stále silnějším společenským tématem. V roce 2020 provedli v této oblasti naši inspektoři 6784 kontrol. Na základě zjištění z kontrol předala SVS obecním úřadům obcí s rozšířenou působností 673 podnětů vyplývajících z porušení předpisů v oblasti péče o pohodu zvířat."
Podle Plicky je ale u většiny případů týrání na zvířatech těžké nějakým způsobem prokázat u orgánů činných v trestním řízení. "Ve většině případů se týrání nepodaří kvalifikovat jako trestný čin, ale maximálně jako pouhý přestupek a pachatel za týrání zvířat obdrží směšně nízkou pokutu," říká Plicka.
Tereza Plicka, spoluzakladatelka spolku Hlas zvířat, tvrdí, že prokazatelně týraná hospodářská zvířata navíc stát nechce odebírat, protože péče o ně je nákladná. V České republice neexistuje ani jeden azyl pro hospodářská zvířata zřízený a financovaný státem. "Zraněná zvířata tak žijí v bolesti a chovatelé je v halách nechávají pomalu zemřít," dodává.
Tvůrci vidí řešení ve změně přístupu samotných konzumentů masa. Snížením jeho spotřeby nebudou na svět uměle přicházet miliony zvířat ročně. "Způsob, jakým se ke zvířatům chováme, vypovídá o množství soucitu, které v sobě máme. Žijeme tak, abychom ctili jakoukoli formu existence?" ptá se Petr Vachler, který namluvil doprovodný komentář k filmu.
Dokument, který měl premiéru na světový den veganství v pondělí 1. listopadu, má do společnosti přinést osvětu o chovu hospodářských zvířat a otevřít témata, jako je udržitelnost, veganství, klamavé reklamy i vzdělávání dětí ve školách. Další informace včetně reportáží z jednotlivých chovů jsou dostupné na webu sledujsvedectvi.cz.
