Ještě před třiceti lety by nešlo o nic výjimečného. Dnes je smaltovna ukrytá v nenápadném komplexu ve středočeském Oseku tuzemským unikátem. Většina firem vyrábějících litinové smaltované nádobí, které kdysi bývalo takřka v každé české domácnosti, musela zavřít. Nerez, teflon nebo keramika je z kuchyní postupně vytlačily.
Stejný osud hrozil před třemi lety i výrobně v Oseku, která dlouhá léta fungovala pod názvem Smalt, s. r. o. Jejímu poslednímu majiteli podnik prodělával a chtěl se jej zbavit. Tou dobou náhoda přivedla ke smaltu Jana Nováka, který do té doby téměř dvacet let působil jako jednatel obuvnické značky Salamander.
"V roce 2019 jsem usoudil, že už je toho moc, a tak jsem tam v srpnu toho roku skončil. Ale nechtěl jsem zůstat bezprizorně doma. Mám homeopata, ke kterému pravidelně chodím, a říkal jsem mu, že už nejsem jednatel, že už nechci dělat nic složitého v mezinárodním byznysu, ale že kdyby věděl o někom, kdo by potřeboval moje služby, tak mi má říct," popisuje Novák začátek svého tři roky trvajícího dobrodružství.
Homeopat mu zavolal asi za dva týdny s tím, ať se jede podívat do smaltovny v Oseku, o níž nemá majitel průmyslového areálu zájem. "Před Salamanderem jsem pracoval v retailu, nakupoval jsem a prodával, znal jsem zákaznické zvyky a chování. Říkal jsme si, proč bych se nešel podívat. Nastal průšvih - okamžitě jsem se zamiloval," vypráví Novák o svém prvním setkání s českým smaltem.
Počítal ale s tím, že bude tehdejšímu majiteli poradním hlasem, nikoliv že bude po dvaceti letech stresující práce podnik odkupovat. "V celé Evropě jsou asi jen dva silnější výrobci litinového nádobí. Jejich vzory a barvy ale nemají nic společného s tuzemskou tradicí, kdežto v Oseku to bylo něco ryze českého. Tradice z toho úplně dýchala. Jako jednatel firmy Salamander jsem nedělal nic jiného, než že jsem vysvětloval lidem, proč si mají koupit naše boty, když je v okolí dalších dvacet obuví a všichni vyrábíme ty samé. Najednou jsem přišel někam, kde se vyrábí něco, co nemá konkurenci," popisuje, jak jej výroba zaujala.
Tehdejšímu majiteli smaltovny vysvětlil, v čem podle něj spočívá potenciál a hodnota firmy. "Říkal jsem mu, že má v rukou poklad. Jen že bude potřeba trochu si s tím pohrát, poklad vykopat, očistit a jít s ním ven. Nechal mě hodinu vyprávět a pak mi řekl, že jsme si nerozuměli. Že po mně nechtěl rozvojový program na rok nebo na dva. Že chce jen vědět, jestli má tu smaltovnu zavřít, nebo nechat běžet. Ale že ji nechá běžet jenom s tím, že mu ze dne na den přestane prodělávat. To bylo nesplnitelné zadání. Rozloučili jsme se," pokračuje Novák.
Později mu majitel areálu zavolal znovu. "Řekl: Já jsem o tom přemýšlel a musím říct, že i mě by mrzelo, kdyby výroba měla zaniknout. Nádobí i renovace skončí, lidi půjdou na pracák. Jakmile se rozutečou, už to nikdo nedá dohromady," opakuje jeho slova. "Zároveň si trval na tom, že to dělat nechce. Že buď to hned teď zavře, nebo mi udělá cenu a já si s tím budu dělat, co uznám za vhodné," pokračuje.
Nádobí od babiček v novém
Zmiňuje, že po dvaceti letech ve stresujícím zaměstnání toužil ze všeho nejméně potom vystavit se dalšímu stresu. "Ale neodkázal jsem říct ne. Od Salamandera jsem dostal nějaké peníze na rozloučenou, za ty jsem založil firmu Český smalt a převedl jsem do ní vybavení smaltovny," vysvětluje s tím, že původní společnost Smalt nechtěl kupovat, protože to považuje za rizikový podnik - člověk nikdy neví, co vše s firmou kupuje a zda není zatížená závazky z minulosti.
Novák našel ve snaze o udržení výroby řemesla smysl. Má pocit, že ve srovnání s tím v retailu nevytvářel žádné hodnoty. "Myslím, že smaltované litinové nádobí má v Česku neuvěřitelnou historii. Moje generace si to nádobí pamatuje ještě od babiček. Mladší lidé to sice neznají z vlastní zkušenosti, ale zase je pro ně velkým tématem udržitelnost, to, že se nádobí nevozí z Číny a že smalt je ryze přírodním produktem. Pokud s ním netřísknete o chodník, tak budete mít bábovku na dvě tři generace," říká.
Český smalt nevyrábí jen vlastní nádobí, ale jako jediný podnik v Česku dělá i renovace desítky let starých litinových kousků. Lidé si nechávají opravit a obléct do moderního kabátku sto let staré formy na bábovky nebo na velikonoční beránky, které nacházejí doma. Novák věří, že dokážou vyvolat vzpomínky na dětství. "Vzpomněl jsem si na to, jaké to bylo, když mi v takovém nádobí pekla babička z Berouna. Člověk si vybaví tu vůni a najednou je mu dobře," popisuje.
Staří pardálové a mladá krev
Novák se sice stresu nezbavil, tvrdí ale, že díky Českému smaltu má i mnoho důvodů k radosti. "V retailu byl stres z mnoha příčin, ale nebyl stres kvůli penězům. Tady je to naopak," srovnává. Přes peripetie, které mu hned do začátku podnikání přinesla pandemie, se mu však podařilo výrobu nastartovat. Nyní čelí další výzvě - aby byly slévárny schopné firmě dodávat syrové odlitky v dostatečném množství.
Po dlouhém hledání se Novákovi sice podařilo najít slévárnu, která je pro něj ochotná odlitky vyrábět, musí si ale sám dokoupit takzvaná modelová zařízení, do nichž se odlévá požadovaný tvar nádobí. Stará manuální a dřevěná, která odkoupil spolu s dalším vybavením smaltovny, totiž dosloužila. Spustil proto crowdfundingovou kampaň na Hithitu.
Dalším náročným úkolem pro majitele firmy je nalézt vhodné zaměstnance, kteří se budou ruční výrobě a renovacím smaltovaného nádobí věnovat. V průmyslovém areálu v Oseku dříve fungovalo i učiliště se zaměřením na smaltování a výzkumný ústav. To však bylo zrušeno v roce 1994, a jeden z jeho posledních absolventů dodnes pracuje v Českém smaltu. Stará se o počáteční část výroby, z takzvané frity vyrobené ze sklotvorných písků vytváří tekutý smalt, který se nanáší na nádobí a další předměty.
Když Novák firmu přebíral, měla poslední tři zaměstnance. Nyní jich má osm. "Do těch osmi hrdě počítám i sebe," upřesňuje. Nyní potřebuje další dva zaměstnance, aby mohl rozjet druhou směnu. "Sehnat lidi je hrůza. Chybí všude, ale u nás je to o to složitější, že nemůžu vzít každého, kdo jde kolem. Z toho mála lidí musím ještě vybírat. Ten člověk musí mít trošku zájem, potřebuju někoho, kdo sem bude několik měsíců chodit a učit se krok po kroku," říká.
Smaltařská učiliště dnes už totiž neexistují. "Stojím před tím doplnit personál tak, aby sem přišla mladá krev, aby vydrželi se starými pardály, naučili se to od nich, zároveň ale o věcech přemýšleli po svém a novátorsky. Těším se na to, jen musím najít ty správné lidi, což nebude jednoduché," tuší majitel podniku.
Firmu by rád dovedl do stádia, kdy bude stabilizovaná, bude mít deset až patnáct zaměstnanců a bude ji mít komu předat. "Zatím totiž nikoho, kdo by ji převzal, nemám. Můj syn je doktor a dcera dělá HR, určitě tady nebude chtít řídit výrobu. Mým snem tedy je, aby měl Český smalt jasný program a budoucnost a abych pro ni našel majitele, který ji bude dále rozvíjet. Abych věděl, že nepadá a nestojí se mnou. A aby z ní vznikla malá hezká česká výrobna, která nebude nikomu plnit sny o tom, že mu vydělá na jachtu nebo na tryskáč," přeje si.
