Jako ševcová se dříve označovala manželka obuvníka. I proto Aneta nemá přechylování u tradičních řemesel moc ráda. Sama si říká žena-švec, což jí k rozpoznání zatím stačí. Žádná jiná žena v Česku boty technikou z 19. století nešije. "Ve světě se ševcovskému řemeslu věnuje o něco více žen, ne o moc, řekla bych, že to číslo je okolo deseti. Pokaždé, když nějakou potkám, nakopne mě to. Jsou to silné, šikovné osobnosti s nohama na zemi. Přála bych si jednou podobně inspirovat české ženy a dívky," popisuje šestadvacetiletá obuvnice, která ke své kariéře vykročila jinou cestou.
Aby se prosadila v povolání do té doby vyhrazeném mužům, musela se umět poprat se zajetými stereotypy, ke kterým ji vedlo okolí i rodiče. Při studijním pobytu ve Francii se naučila ručně šít, ale když po návratu do Prahy chtěla svůj um rozvíjet a zasvětit ho koženým botám, zjistila, že ševcovství ji v Česku nenaučí žádná škola. Rozhodla se, že gymnázium nedostuduje, nastoupí do dílny a naučí se práci od ševcovského mistra.
Rodiče jí to rozmlouvali a trvalo dlouho, než se s jejím rozhodnutím smířili. Aneta si ale už v zahraničí uvědomila, že když něco dělat nechce, nutit se do toho nemusí. "Měla jsem to štěstí, že jsem poměrně brzy zjistila, že nedělat něco tak, jak ostatní chtějí, není zločin. Je volbou každého člověka, jak naloží se svým životem. Zároveň není pravda, že bych nebyla pro studium. Chtěla jsem se vzdělávat, ale na školách se ševcovské řemeslo neučí, a tak jsem ten krok udělat musela," říká.
Konec ševců v Čechách i na Moravě
Obuvnické řemeslo je vlastně tak staré jako sám člověk. Už v pravěku si lidé velmi primitivním způsobem chránili chodidla před řeznými ranami. "Technika se postupně rozvíjela. Důležitý moment přišel v 16. století, kdy začali ševci po celém světě šít boty na dřevěných kopytech. V návaznosti na to vznikla rámová konstrukce a 19. století se zapsalo do dějin jako období, které z pohledu techniky a detailů zatím nikdo nepřekonal. To je moment, k němuž vzhlížím," popisuje Gretzová.
Tradiční řemeslo skončilo paradoxně v době svého vrcholu. Začátkem 20. století byl švec ještě v každé obci a Praha měla jednu z nejlepších koželužen na světě. Jak ale ve Zlíně začaly růst továrny na výrobu průmyslových baťovek, ševci si už stěží našli obživu. "Češi rádi oslavují Baťu jako velkého obuvníka. Byl to dobrý podnikatel, ale co se týká ševcovského řemesla, pohřbil ho. Kdyby ale na druhou stranu nepřišel on, začal by v obuvnictví podnikat někdo jiný, ta situace nebyla udržitelná. Boty byly extrémně drahé, dědily se a nějaká revoluce přijít musela," myslí si Aneta.
Technika tradičního šití bot z Česka postupně vymizela, a tak se dnes tuzemští ševci inspirují v zemích, jako je Anglie, Francie nebo Německo. Boty se tam vyrábějí ručně a bez chemikálií. Ty sice celý proces urychlují, ale ničí kvalitu. "Mně je blízká anglická škola, která k šití využívá jen kůži a přírodní materiály. Ruční výroba může působit zbytečně složitě, ale každá ta činnost má v procesu své místo. Jen díky tomu mohou boty dobře sedět i vypadat a být dostatečně kvalitní," vysvětluje.
Od sametové revoluce patří Aneta teprve k druhé generaci, jež se v Česku věnuje tradičnímu obuvnictví. Všichni čtyři ševci, kteří dnes v republice jsou, se mezi sebou znají a podobně je to i ve světě. "Myslím, že teď řemeslo zažívá nový zrod. V roce 2018 se v Anglii obnovila tradiční ševcovská soutěž, která do oboru vrací zdravé konkurenční prostředí, což je potřeba k tomu, abychom se neustále zlepšovali v detailech. Vzájemně se sledujeme na sociálních sítích a rozvíjíme svůj vlastní styl i tradiční techniky," říká rodačka z Vysočiny.
Boty z krokodýla jsou o padesát tisíc dražší
Pod dohledem svého mistra Aneta za posledních šest let ušila desítky bot, vyráběla jejich jednotlivé části. Loni se rozhodla, že půjde vlastní cestou. "Měla jsem pocit, že už nemůžeme tvořit dohromady. Každý máme jiný pohled na estetiku, způsob šití bot i používané materiály. Zažili jsme toho spoustu, ale cítím, že se teď potřebuji soustředit sama na sebe," popisuje.
Dílnu si otevřela pod Pražským hradem, přímo na Radnických schodech. Uvnitř své komůrky má sošku Panny Marie a Koudelkovy deníky, zbytek zabírají stroje a kůže, jež jsou starší než samostatné Československo. "Mám tu i pár kusů ze zaniklé pražské koželužny. Jsou dokonale sametové a lesklé, což je dané nejen kvalitním zpracováním, ale i tím, že pochází z mladých telat. Čím je zvíře starší, tím horší je výsledná kvalita materiálu. Dnes ji navíc kazí antibiotika a chemikálie," vysvětluje Aneta s tím, že kůži dnes obstarává z tradičních koželužen v Německu nebo Itálii, které výrobní proces po stovky let nezměnily.
K šití bot využívá většinou hovězí kůži, šila už ale i z ještěrek nebo krokodýlů. "Boty z krokodýlí kůže jsou automaticky o padesát tisíc dražší. Nejenže je materiál drahý, ale na pár bot jsou vždy potřeba dva mladší jedinci. Levá i pravá se musí šít z identických částí kůže, protože kresba krokodýla není po celé délce těla stejná," popisuje Aneta a dodává, že exotickou kůži dnes ševcům dodávají jen etické farmy.
Boty za 50 tisíc vydrží 15 let
Ušít pár bot Anetě trvá čtyři týdny, vydrží pak ale i patnáct let. Záleží na tom, jak se o ně člověk stará. "Tím, že je ta bota šitá ručně a rámovou technologií, dá se neustále opravovat. Je možné podrazit podpatky a špičky, nebo přešít celou podrážku. Člověk má navíc nadosmrti vlastní kopyto, na němž si může nechat ušít jakýkoli typ boty," říká. Osobnosti, které dnes využívají tradiční ševce, o sebe rády pečují a mohou si to finančně dovolit. Za jeden pár od Anety zaplatí okolo padesáti tisíc korun. "Většinou lidem vysvětluji, že jim věnuji dvanáctinu svého roku. Kvůli ceně materiálů už níž jít nejde," vysvětluje.
Aneta už šije boty na vysoké úrovni, aby se však mohla dále zdokonalovat v detailech, potřebuje oslovit správnou skupinu lidí. Ve společnosti je podle ní pořád cítit nedočkavost a neochota zaplatit za kvalitní boty, když se dají na trhu sehnat levněji. "Většina lidí chce boty hned, nejsou trpěliví. Pořád ale věřím, že když člověk dělá svou práci, jak nejlépe umí, časem se to poddá. Lidé touží po vyjádření individuality a pohodlí. Tak jako si nechávají šít obleky na míru, bylo by skvělé, kdyby se opět naučili vyjadřovat svou osobnost i prostřednictvím bot na míru. Nadprodukce, k níž jsme v oděvnictví a obuvnictví dospěli, je navíc neudržitelná. Lidé, kteří chtějí chránit planetu, by si měli uvědomit, že v životě nemusí mít desítky levných párů bot. Stačí jim jen hrstka, zato dobře ušitých," dodává.
