Vzpomenete si, kdy jste poprvé objevili YouTube a jaké bylo první video, u kterého jste si řekli, že byste sami něco podobného mohli natočit?
Erik: Já si to pamatuju úplně přesně. Chodil jsem na vysokou, studoval jsem aplikovanou matematiku a kolem roku 2007 jsem si na YouTube všiml nějakých dvou Asiatů, kteří otevírali pusu u cizích písniček. To, co dneska letí na TikToku, už tehdy fungovalo na YouTube. Ti kluci měli u videí třeba 20 milionů zhlédnutí a já jsem si řekl, že tohle přece dokážu taky.
Natočil jsem lip sync k písničkám jako Holubí dům nebo Levandulová, nahrál to na YouTube a brzo jsem dosáhl 20 nebo 30 tisíc zhlédnutí, což byla na tu dobu raketa. Jak byla totiž na kolejích nuda, tak se to mezi spolužáky rozkřiklo, takže jsem v Olomouci přišel na party do U-klubu a hned mě tam poznávali. Asi čtvrté video jsem pak poslal někam do soutěže a vyhrál 100 tisíc korun. Jako student jsem měl hluboko do kapsy, chodil jsem po brigádách a najednou jsem dostal tolik peněz za video na internetu. Jako student aplikované matematiky jsem vycítil potenciál.
Čeněk: Pro mě byl první autor, na kterého jsem na YouTube narazil, Philip DeFranco. Ten vždycky před kamerou komentoval, když se něco zajímavého událo. Taky jsem si říkal, že by mě něco podobného bavilo dělat, ale první věci, které jsem na YouTube začal přidávat, byla videa z cest po zahraničí a ta jsem točil spíš pro rodinu a kamarády, aby věděli, kde jsem. Na širší publikum jsem začal cílit až na Stream.cz, kde jsem si vymyslel komentátorský formát KloMr. Show, taky to mělo desítky tisíc zhlédnutí a taky jsem s nějakým videem, které jsem spíchl za půl dne, vyhrál v soutěži.
Aplikovanou matematiku jste ale na rozdíl od Erika nestudoval.
Čeněk: Ne, studoval jsem tělocvik a angličtinu, mezitím jsem strávil asi tři roky v zahraničí a pořádně jsem začal točit až v době, kdy jsem se v 25 letech vrátil do Prahy.
Zmínil jste server Stream.cz, který vznikl rok po YouTube a ve své první fázi svůj zahraniční vzor dost připomínal. Pokud se nemýlím, tak tam později přešel i Erik.
Erik: Ano a spolu s námi tam začínala celá první generace českých videotvůrců - Janek Rubeš, Kazma, Ruda z Ostravy i Richard Nedvěd. To byly časy, kdy všichni točili hlavně proto, že je to bavilo.
Čeněk: Skoro nikdo neměl tucha, že by se na tom daly vydělat nějaké peníze. Jenom Erik si to už tehdy spočítal.
Kdy se vaše cesty protnuly a založili jste tvůrčí duo?
Čeněk: Poprvé jsme se potkali na party u Janka Rubeše, ale dohromady jsme to dali až po castingu na moderátora české MTV, kterého jsme se oba účastnili.
Erik: Na castingu nás samozřejmě odmítli s tím, že vůbec nemáme talent a jsme úplní amatéři, tak jsme si řekli: "Sereme na ně. Uspějeme s něčím vlastním." Ještě ten den jsme natočili krátký skeč, kde jsme jenom řekli, že jsme přijeli do Prahy, abychom natočili nejlepší video na světě. Celé video mělo asi deset sekund a navázali jsme na něj asi šesti dalšími nesmysly o tom, jak nemůžeme nic vymyslet. Zpětně to vůbec nechápu, ale producent Lukáš Záhoř nám pak nabídl, jestli pro Stream.cz nechceme natáčet vlastní pořad s honorářem pět tisíc za video.
Čeněk: Vymysleli jsme pořad Desatero, kde jsme ve vtipných skečích ukazovali, jak se nechovat při různých situacích. O víkendech jsme se scházeli, po nocích vymýšleli scénáře a bylo to super.
Co vás tedy přimělo, abyste ze Stream.cz přešli na YouTube?
Erik: Já jsem se právě vracel z Austrálie, kam jsem jel po dokončení školy, a hrozně se mi nechtělo do práce. Čeněk už pracoval, ale moc ho to tam nebavilo, tak jsme si říkali, že musíme vymyslet způsob, aby nás natáčení videí uživilo. Těch pět tisíc za video od Stream.cz by nás nespasilo, tak jsme si ze zahraničních knížek začali zjišťovat, jak funguje virální marketing. Měli jsme pocit, že už dokážeme vycítit, co lidi bude bavit, a tak jsme si založili marketingovou agenturu ViralBrothers, se kterou jsme plánovali pro firmy na zakázku natáčet videa tak, aby byla co nejvíc virální.
Čeněk: První zakázku jsme získali přes kamaráda, byla to reklama na lakovnu a na tu dobu to mělo relativně úspěch, nějakých 80 tisíc zhlédnutí. Na základě toho nás oslovila firma Douwe Egberts, a jak jsme pro ni hledali vhodný formát, natočili jsme jenom na zkoušku video Debilní kecy Pražáků. Úspěch byl obrovský, a tak jsme pro Douwe Egberts udělali Debilní kecy holek. V těch jsme sami nehráli a i v dalších videích už jsme chtěli zůstat jenom za kamerou. Pro Debilní kecy kluků jsme ale nesehnali herce, tak jsme se vrátili před kameru a diváci nás pak už začali vyžadovat.
Dneska si spolupráci s influencery platí skoro každá velká firma, ale tehdy muselo být docela těžké podnikatele přesvědčit, že jim zmínka ve vašem videu marketingově pomůže, nebo ne?
Erik: Nevýhoda byla, že virální marketing moc firem neznalo, ale do karet nám zase hrálo, že jsme byli jediní, kdo něco takového dělal, takže jsme celý trh měli jen pro sebe a oproti dnešku jsme se nemuseli s nikým dělit. Po pár dílech Debilních keců jsme firmám dokonce garantovali, že video s jejich reklamou bude mít milion zhlédnutí, což vám dneska žádný youtuber neslíbí.
Debilní kecy byly před nějakými sedmi osmi lety takový hit, že je na rozdíl od videí současných youtuberů sledovali lidé napříč generacemi. Jak jste prožívali mediální slávu, kterou vám seriál přinesl?
Erik: Ani jeden z nás podobnou slávu do té doby nezažil, takže jsme si to pochopitelně užívali. Já jsem se v době Debilních keců cítil jako Justin Bieber. Přišel jsem třeba na diskotéku a najednou mě obklopil hlouček třeba 30 lidí, z nichž všichni se se mnou chtěli fotit.
Čeněk: A zajímavé bylo, že to přišlo už po prvním dílu. Tehdy jsme šli v Praze do Palladia točit pokračování a zastavovali nás úplně cizí lidi. Když jsme točili videa pro Stream.cz, tak se nám to stávalo možná jednou za týden a najednou jsme na to museli být připravení, kdykoli jsme vyšli ven z baráku.
Proč jste se formátu Debilních keců nedrželi, když se tak osvědčil, a místo toho jste začali točit pranky cílené na mezinárodní publikum?
Erik: Potřebovali jsme se dál vyvíjet. Když jsme natáčeli už třeba desátý díl Debilních keců, přišlo nám to jako pořád to stejné dokolečka. Věděli jsme, že každý další díl bude hit, ale stala se z toho taková tovární výroba, která nám už nepřinášela radost.
Čeněk: Navíc jsme si dali před prvními Debilními kecy předsevzetí, že do roka a do dne budeme mít nejsledovanější kanál na českém YouTube, což se nám podařilo, a tak jsme si najednou museli položit otázku: "Co teď?" V Česku jsme dosáhli stropu, takže pokud jsme chtěli dál růst, museli jsme nutně přejít i do zahraničí.
Erik: Nehodlali jsme se držet jistoty, protože pak bychom fungovali jako v té továrně a hlavním důvodem, proč jsme začali natáčet videa, bylo, že jsme v továrně skončit nechtěli. Přechod do zahraničí byl pochopitelně krok do neznáma a odešlo od nás kvůli němu asi 400 tisíc českých odběratelů. Ti se jako správní hrdí Češi naštvali, že jsme začali mluvit anglicky.
Podařilo se vám zahraniční diváky zaujmout stejně rychle jako ty české?
Čeněk: Měli jsme štěstí, protože snad druhý prank, který jsme natočili, se stal virálním po celém světě. Přispěli k tomu youtubeři Smosh, kteří v té době byli absolutní jedničkou a nasdíleli naše video na svém Facebooku.
Erik: Taky jsme si řekli, že když chceme prorazit v Americe, tak tam musíme jet, protože se tam na nás bude chrlit angličtina a zároveň pochopíme, jakou mají Američani morálku. V Česku bychom se jim těžko dostali pod kůži.
Čeněk: Prank, ve kterém moje přítelkyně fingovala skok z okna, se přitom stal virálním hitem, ještě než jsme do Ameriky odletěli. Doteď si pamatuju, jak jsme seděli na letišti, sledovali statistiky a říkali si: "Vždyť my do té Ameriky vůbec nepotřebujeme, ono to funguje už teď."
Erik: Nakonec jsme tam strávili asi tři měsíce, natočili tam některá z našich nejsledovanějších videí a taky jsme tam jako doplněk začali dělat vlogy.
Vlogy dnes tvoří drtivou většinu youtuberských videí. V době, kdy jste začínali, přitom daleko víc letěly hrané skeče.
Erik: Přesně tak. Přijde mi, že youtubeři ubrali na kreativitě a dělají hlavně reality show. Už tolik nevymýšlí příběhy a scénky, jenom se natáčejí, jak někde jsou a něco dělají, což je škoda. Lidem to ale zřejmě stačí.
Už jsme probírali, kam se za uplynulé roky posunula vaše tvorba. Jak se proměnil váš byznysový model?
Čeněk: Od virálních videí, která obsahovala reklamu firem, jsme postupně upustili, protože nás jednání s podnikateli přestala bavit. Chodili jsme totiž na několikahodinové schůzky s firmami, které kolikrát ve finále řekly, že naše video nakonec neberou. Nechtěli jsme, aby nám kecaly do toho, co už je moc a co je ještě v pohodě.
Erik: Potřebovali jsme naprostou tvůrčí svobodu a tu jsme získali až díky tomu, že jsme se z českého YouTube přesunuli na zahraniční scénu. Najednou jsme oslovovali daleko víc diváků, takže jsme se dokázali uživit jen z reklam, které před našimi videi zobrazoval sám YouTube. Tímhle způsobem jsme dosáhli vytoužené svobody, ale dneska už YouTube bohužel takhle svobodný není.
Narážíte na to, jak vám správci YouTube před nějakým rokem a půl smazali prank, ve kterém jste předstíral, že jste stalker, který se Čeňkovi se zbraní v ruce vloupal do bytu?
Erik: Ano a od té doby nám smazali ještě asi tři další videa.
Čeněk: Souvisí to s tím, jak se proměňují normy ve společnosti. To, co dřív nevadilo, je dneska problém a pravidla YouTube se tomu přizpůsobují. Odrazilo se to v několika kauzách zahraničních youtuberů. Švéd PewDiePie třeba v jednom svém videu použil slovo negr, což odradilo několik firem, které do reklamy na YouTube přestaly dávat peníze, YouTube se lekl a uvalil kvůli tomu na tvůrce restrikce. Další vlna inzerentů zase odešla, když youtuber Logan Paul zveřejnil vlog z japonského lesa sebevrahů, ve kterém ukázal mrtvolu.
Erik: YouTube potřebuje peníze z reklam, takže udělá to, co vyžaduje společnost a co v reakci na veřejné mínění chtějí i inzerenti. Pokud má třeba jen malá část společnosti problém s vulgaritami nebo například s explicitními záběry na falešnou krev a vnitřnosti, pak YouTube video, které něco takového obsahuje, hned odstraní. Tahle opatření nás hodně demotivovala a zahnala do kouta. Asi dva roky jsme přemýšleli, jak pranky nahradit formátem, který nás bude bavit, ale zároveň bude přijatelný i pro YouTube.
Už jsme házeli flintu do žita a pak nás napadl koncept založený na hře kámen, nůžky, papír, při které ten, kdo prohraje, bude muset podstoupit nějakou výzvu. Zkusili jsme několik dílů, které u diváků docela zafungovaly, ale pořád cítíme, že nás vymýšlení videí nebaví tak, jako nás to bavilo kdysi, protože pořád musíme brát v úvahu omezení ze strany YouTube. Už neuvažujeme nad tím, jak natočit co největší pecku, ale snažíme se natočit dobré video, které YouTube nezamítne.
Máte v záloze nějakou jinou variantu, kdybyste z YouTube kvůli zpřísňování pravidel museli odejít? Co třeba práce v televizi?
Erik: Pracovat v televizi? Nikdy. Musím to zaklepat, ale v poslední době YouTube s žádným naším novým videem problém neměl. Restrikce sice pořád trvají, ale oproti době před dvěma lety, kdy člověk vůbec netušil, jestli mu video schválí, se pravidla aspoň ustálila. Vedle natáčení nových videí pro náš YouTube kanál máme navíc i jiné příjmy. Zahraniční televizní stanice nám třeba platí za licence na použití našich videí v jejich pořadech.
Čeněk: Aby to nevypadalo, že si jenom stěžujeme, je potřeba si přiznat, že YouTube musí lavírovat mezi dvěma mlýnskými kameny - mezi tvůrci a inzerenty a přes všechny současné komplikace je fakt, že se nám díky němu podařilo něco, o čem bychom si jinak mohli nechat jen zdát.
