reklama
 
 

Vědět, že na vás čekají v Cannes, je splněný sen i tlak na tvůrčí svobodu, říká režisér Kuosmanen

18. 3. 2017
Finský režisér Juho Kuosmanen přijel do Prahy představit svůj celovečerní debut Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho - o boxerovi, který sice prohraje klíčový zápas, ale přesto je spokojený. Už když film vznikal, měl režisér jistotu, že se bude promítat na prestižním festivalu v Cannes. Tuto poctu mu zajistilo předchozí vítězství absolventského snímku v studentské sekci festivalu. Bylo to svazující, přiznává Kuosmanen v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Doporučujeme

O Nejšťastnějším dni v životě Olliho Mäkiho se říká, že patří mezi "nejmilejší filmy roku". Bylo vaším záměrem udělat "milý film"?

Ano. Když jsem si dělal první poznámky k tomu nápadu, stálo v nich dokonce "vtipný film". I když nevím, jestli jsem se až k vtipnosti dostal. Můj krátký snímek Prodejci obrazů se podle scénáře zdál velmi vtipný, nakonec tak ale nebyl vnímán. Naštěstí měl velký úspěch na festivalech, vlastně jsem díky němu dnes tady. I když to nebyl můj cíl: Chtěl jsem, aby se lidi smáli. Snad tentokrát dopadnu v tomto ohledu lépe.

Podle vašich dřívějších výroků se zdá, že úspěch Prodejců obrazů v Cannes vnímáte primárně jako zdroj nepříjemného napětí. Podle všeho nyní cítíte tíhu vyplývající z nároků, které na vás diváci a kritici kladou. Jak jste na ni reagoval při tvorbě vašeho celovečerního debutu? Myslel jste u Olliho Mäkiho na to, aby se film líbil publiku?

Samozřejmě jsem se snažil udělat film především tak, aby odpovídal mému cítění. Už to pro mě ale není tak jednoduché, aby stačilo uvažovat pouze o vlastním vkusu. Jakmile dosáhnete i malého úspěchu, začnete se automaticky bát, že o něj přijdete…

Pokud se nepletu, s vítězstvím Prodejců obrazů se nesla povinnost, nebo chcete-li pocta, že váš debut bude mít premiéru v Cannes.

Ano. Olliho Mäkiho jsem točil už s jistotou, že tam bude uveden. Na jednu stranu jde o splněný sen. Na druhou stranu bych lhal, kdybych tvrdil, že na to při natáčení dokážete třeba jen na chvíli zapomenout. Snažil jsem se, ale nešlo to. A pak hrozí, že se vzdáte své umělecké svobody a vize, obětujete hravost a nápaditost festivalovému vkusu. Přičemž právě na těchto vlastnostech ve filmařině nejvíc záleží.

Cokoliv jsem tedy napsal, se mi zdálo málo. Ale pak jsem našel příběh Olliho, chlápka, který prochází velkými změnami v životě, má se stát slavným, i když se mu příliš nechce - raději by jen dělal, co ho baví. A došlo mi, že jeho příběh tak trochu vypráví i o mně.

Chtěl jsem se zeptat, jak jste se dostal k tomuto tématu. Podle všeho se o box nezajímáte - u debutu bych čekal osobní spříznění autora a námětu. Nakonec jste ale své motivy poodhalil sám.

Ve filmu sice sleduji skutečnou událost a opravdové osoby, ale vyprávím o nich z velmi osobního úhlu pohledu. Jejich život jsem vnímal jako paralelu k tomu svému. Box v Ollim je vlastně překvapivě funkční alegorie k filmovému průmyslu.

Box, to jsou jen kulisy, příběh vypráví o očekáváních, volbách, hodnotách a štěstí ve chvíli, kdy se dostaví úspěch. Protože co je úspěch? Hrdina sice zápas prohraje, ale stejně nazve ten den nejšťastnějším svého života. A jde opravdu o jeho zaznamenaná slova.

Takže se film ve Finsku jmenuje stejně?

Vlastně ne, u nás jsme vybrali "Smějící se muž". Nicméně jsme došli k tomu, že bez kulturního kontextu tento název nebude mezinárodně srozumitelný. Musel byste se u nás někdy projít po ulici, abyste plně docenil, jak výrazný kontrast je úsměv, ve finské veřejnosti skoro zakázaný.

I proto jsem chtěl o Ollim točit, protože tuhle konvenci celý život boří. Dalo by se říct, že díky němu se můj film stal opakem Zuřícího býka - vypráví o člověku, který nepropadl svému talentu. Ten se pro něj nestal posedlostí, naopak si udržel jasnou představu o tom, co je v životě důležité. Protagonistu Zuřícího býka zradily jeho přehnané ambice. Olliho zachránilo, že ambice vlastně neměl.

Absenci ambicí vnímáte jako něco pozitivního?

Olli bojoval zápas, který bojovat nechtěl. Dělal to pro svého manažera.

Juho Kuosmmanen, režisér

Nevím. Jen vím, že v tomto případě jde o fakt: Olli bojoval zápas, který bojovat nechtěl. Dělal to pro svého manažera, jenž nakonec do celého projektu vkládal mnohem víc energie než Olli. Pokud totiž ten měl nějakou ambici, tak být dobrý boxer, ne slavný boxer, a v tom je rozdíl.

Je Olli Mäki ve Finsku známou osobou?

V šedesátých letech byl, dnes si ho pamatují spíš pamětníci, tedy generace mých rodičů. Moji vrstevníci a mladší ročníky se s ním prostřednictvím našeho filmu seznamují podobně jako zbytek Evropy, pokud tedy nejde přímo o fanoušky boxu.

Co vlastně Olli a jeho paní na film říkají?

Viděli ho už devětkrát, možná víckrát než já. A samozřejmě jsem s nimi udělal hodně rozhovorů při psaní scénáře. Prý díky němu znovu prožívají své mládí. Ohromně mě svou spokojeností potěšili.

Když se vrátíme k té filmové alegorii, Mäki, představující předpokládám režiséra, se nezdá být obzvlášť v čele situace. Cítíte se podobně v soukolí zájmů druhých?

Jakmile chcete udělat film, musíte si potřást s hodně rukama, včetně těch, s nimiž byste si potřást nechtěl. Musíte svolit k jednomu kompromisu za druhým, což vás může celkem semlít.

Na potřásání rukama byl ve filmu hlavně Olliho manažer, který jistě představuje filmového producenta.

Ano, nepochybně. Proto mi ostatně můj producent několikrát v legraci řekl, že tu postavu nesmím udělat zápornou, protože moc dobře ví, že jde vlastně o něj samotného.

Myslím, že takových paralel bychom našli mnoho a pro filmaře bude mít snímek rozměr navíc, protože v něm uvidí obraz své každodenní snahy. Olli se má stát mistrem v boxu, filmař slibuje, že udělá skvělé dílo. Oboje je stejně nejisté.

Boxer alespoň ví, kdy vyhraje. Před chvílí jste se ptal, co je úspěch. Napadá vás odpověď? Co byste považoval za svou "výhru"? Uvedení na nejprestižnějším světovém festivalu vás, zdá se, spíš zneklidňuje než těší.

Výhra bude, pokud se Olli dočká takového přijetí, abych si u svého dalšího projektu zachoval stejnou úroveň tvůrčí svobody.

Juho Kuosmmanen, režisér (ext.)

Výhra bude, pokud se Olli dočká takového přijetí, abych si u svého dalšího projektu zachoval stejnou úroveň tvůrčí svobody a relativně příznivých finančních a produkčních podmínek.

Ve víc filmař snad ani nemůže doufat, protože podmínky, které jsme měli, byly skvělé - mohl jsem si dělat, vlastně cokoliv jsem chtěl.

Když přišla řeč na autorství, volba černobílého obrazu byla podle všeho rozhodnutím na poslední chvíli, došlo k ní pár dnů před začátkem natáčení. Jde si vůbec zachovat kontinuitu "vize" při tak zásadních změnách?

Nebylo to přímo tak, že bychom k tomu rozhodnutí přišli ze dne na den - o užití černobílé kamery jsme debatovali celou dobu. Přinejmenším některé scény v mojí hlavě nikdy barevné nebyly. Udělat ale celý film černobílý se mi nechtělo. Podle testovacích záběrů mi přesto došlo, že právě tohle potřebujeme, že jiným způsobem snímek realizovat nejde.

Řekl bych ale, že se mi tímhle rozhodnutím podařilo svou vizi naplnit, ne že bych se odklonil od té původní - našel jsem jazyk pro své myšlenky. Kameraman z mého rozhodnutí vůbec nebyl nadšený, nechtěl točit dobový film a tímhle zprvu nabyl dojmu, že jsem ho k tomu dotlačil.

Sledujete nakonec prohraný zápas Olliho Mäkiho. Ocenil jsem, že jste odolal pokušení alespoň v dovětku informovat o jeho o kus zářivější budoucnosti.

Člověk musí holt po zhlédnutí trochu googlovat. Kdybychom po hrdinově prohře zakončili nápisem "v následujících letech Olli vítězství dosáhl", zcela bychom vyrušili emocionální dopad na diváka. Ten má plně cítit tíhu prohry, stejně jako od ní být osvobozen rozhodnutím zamilovaného páru koupit si právě ten den snubní prstýnky.

Není Olli až příliš pozitivní a dokonalý hrdina? Copak ten člověk v realitě nemá chyby?

Samozřejmě to byl problém při psaní scénáře, ale stačí změnit úhel pohledu. Jeho nedostatek ambicí a svévolná povaha komplikovaly práci mnoha lidem v jeho okolí, kteří na něj spoléhali. Předně jeho manažerovi. Ti by asi vlastnosti, kvůli nimž ho považujeme za dokonalého hrdinu, vnímali méně lichotivě.

Vlastně mi bylo jeho manažera trochu líto. Je jaksi přirozeně tlačen do negativní pozice, i když vlastně nikomu nedělá nic špatného, jen se snaží ze svého svěřence dostat to, co se od něj očekává, zatímco ten se mu místo toho zamiluje.

Podle zvyklostí musí mít divák nevyhnutelně tendenci dělat si z něj tak trochu padoucha, což si samozřejmě nezaslouží. Dává Ollimu všechno, ale jeho jako by to moc nezajímalo. Oba přitom mají stejný cíl. Chtějí, aby ten den byl nejšťastnějším jejich života. Jen mají trochu jiné představy o štěstí. Tradice vyprávění nás nutí sympatizovat s Ollim hledajícím klid a lásku, ale jeho manažer, který přeje Ollimu a sobě úspěch v soutěži, přece není špatný. Nejde o střet hodného zlého člověka, ale dvou lidí s jinými touhami.

Jestli má být snímek alegorií filmařiny, toto můžete vnímat jako komentář k zobrazování filmového hrdinství a mužství.

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama