"Byl to takový šok, že jsem si hned všechno neuvědomila. První dny jsem se doktorů pořád dokola ptala, kdy začnu cítit nohy. Nedokázali mi všechno pořádně vysvětlit a nedali mi dostatečně jasné instrukce, jak to všechno bude," vypráví dnes šestadvacetiletá sportovkyně.
Přiznává, že byla trochu naštvaná a svůj stav bere jako životní komplikaci. Přesto však nerezignovala a snaží se dělat to, co běžné šestadvacetileté ženy. "Musím hledat alternativní řešení, ale snažím se, abych byla co nejméně závislá na ostatních a nemusela je prosit o pomoc. Zároveň jsem vděčná všem, kteří mi pomáhají," říká.
Původně měla být ochrnutá od prsou dolů, nakonec se jí ale podařilo rozhýbat se až po zadek. A protože byla odmalička vedená ke sportu a pohyb jí dělal radost, nehodlala se aktivního života vzdát. Otec proto vymýšlel, co by mohla dělat, ke gymnastice už se totiž vracet nechtěla. Nakonec vyhrálo její oblíbené lyžování a pustila se do monoski - jízdy na jedné širší lyži.
Rodiče ji v časově i finančně náročném sportu podporovali, ale po osmi letech profesionálního závodění se rozhodla s lyžováním skončit. Důvodem byly jednak zdravotní problémy, se kterými se potýkala, ale i nepříjemná atmosféra. "Ne všichni ten sport dělají z lásky, což mě osobně vždycky přišlo důležité. Často jej dělají pro dobré místa někde na výboru," prozrazuje.
Z hor na pláž
Psychicky i fyzicky náročné lyžování tak vloni vyměnila za možná poněkud překvapivý, ale podle jejích slov "pohodový sport na pláži" - surfování. K němu ji přivedl Miloslav Brzák, český surfař, který již šest let žije na Bali, kde provozuje surfovou školu a ubytování. Sám kvůli vrozené vadě nervového systému používá pouze jednu ruku. Poznali se na závodech lodí v Chorvatsku. "Po závodě mi napsal, že by mě chtěl naučit surfovat," popisuje Křenová.
S výukou jí pomáhali čeští nadšenci v Indonésii, mezi které patří i surfová mistryně Česka a Slovenska Lenka Srncová, která se stala také oficiální trenérkou handicapovaných českých surfařů. "Ze začátku se mnou trénovali ve vodě tři lidi a všechno to dělali zadarmo, protože byli nadšení," říká s vděkem. "Lidé na vozíčku mají různá specifika. Já třeba vůbec nemám svaly na břiše, takže je to komplikovanější dělat nějaký sport," vysvětluje.
Zatímco lyžování bylo o rychlosti a riskování, surfování je podle ní spíše o rozvaze. "Ležím na břiše a odpádluju si od břehu až na místo, kam by měly přijít pěkné vlny, což si pořád nechávám radit, protože fungování oceánu je velmi specifické. Celý pohyb na vlně pak spočívá v tom, že jsem na břiše, nebo se maximálně dostanu do kleku. Nemůžu si stopnout, ani sednout. Ale funguje to dobře," popisuje.
Česká sportovkyně však dodává, že se stejně jako na lyžích musela naučit dobře spadnout, aby si neublížila. "Z oceánu jsem měla od začátku velký respekt. Dostala jsem i několik lekcí padání," tvrdí a prozrazuje, že surfuje s vestou, aby se cítila bezpečněji. "Nejtěžší je pro mě moment, kdy se roluju ve vlně a musím pokorně čekat a být klidná. Na lyžích to totiž funguje úplně jinak," sděluje.
"Místo toho, abych se vdávala, chodím domů se šílenými nápady"
Do vln se navíc pouští na speciálně upraveném prkně. "Protože jsme nikde, ani na internetu, nenašli nikoho, kdo by surfoval podobně jako já, celý systém jsme si vymysleli," říká. Po celém surfu tak má porůznu nalepené dětské molitanové kostičky jako zarážky, aby z něj nespadla. Do budoucna by si však chtěla nechat vyrobit svůj vlastní surf na míru.
Že to s populárním vodním sportem myslí vážně, potvrzuje i to, že se stala jednou z členek týmu Adapted sdružujícího čtveřici handicapovaných českých surfařů.
"Snažím se dělat věci i přesto, že mi někdo říká, že to nepůjde. A tak místo toho, abych se v 26 letech vdávala nebo zakládala rodinu, chodím domů se šílenými nápady, jako že se třeba stanu surfařkou," říká se smíchem sympatická blondýnka.
Její aktivity však mají i pozitivní ohlas na sociálních sítích. Lidé jí píšou, že jim dodává odvahu a naději, že i s handicapem se dá žít naplno. "Samozřejmě, že mám nějaká omezení, ale dá se s nimi pracovat," tvrdí.
Kristýna Křenová (26)
- Pochází z Hradce Králové.
- Absolvovala jazykové gymnáziu, studovala mezinárodní vztahy. Nyní se živí jako webová grafička.
- Ochrnula ve 12 letech, roky se věnovala závodně adaptivnímu lyžování na monoski.
- V současné době se věnuje surfování, je členkou spolku handicapovaných sportovců Adapted, momentálně se chystá na první mistrovství v adaptivním surfingu.
- Je zadaná a má dva psy.
V Indonésii je to s vozíkem trochu punk
Když se zrovna neprohání na vlnách, pracuje jako webová grafička na volné noze. A samozřejmě cestuje, několik měsíců například žila s přítelem v Kanadě.
S omezením na cestách se moc nesetkává, připouští však, že na západní polokouli jsou podmínky pro vozíčkáře lepší, ve východní části světa pak trochu horší. A přestože v Kanadě jsou podle ní na lidi s handicapem zvyklí daleko více než v Česku, setkala se před pěti lety se zádrhelem v letadle.
"Letěla jsem tehdy poprvé úplně sama a dozvěděla jsem se, že letecká společnost měla právo mě odmítnout, protože jsem cestovala bez asistenta. Neměli totiž personál, který by se o mě případně mohl postarat, což je pochopitelné, protože kdyby s nimi letěl třeba stokilový chlap na vozíku a potřeboval by pomoct navlíknout si kalhoty na záchodě, tak by asi měli problém," říká s pochopením.
Zato v Indonésii je to podle ní s vozíkem "trochu punk". "Není to úplně pro každého, pokud člověk nejede do hezkého, bezbariérového resortu, kde má přístup na pláž přizpůsobený, je to horší. My jsme nakonec jezdili i na skútru, přestože jsem to první dva dny odmítala, protože jsem se bála. Ale autem to bylo tak pomalé, že jsem nakonec musela sednout na skútr," vypráví Křenová s tím, že na skútru měla i hák na vozíček a surf. "Projížděli jsme džunglí, sjížděli schody k vodopádům a podobně," vyjmenovává.
"Nejvíc se bojím ztráty samostatnosti"
V Česku ji nejvíc štvou drobné překážky, kterým by se při stavění dalo snadno vyhnout. "Stačí jeden nebo dva blbé schody a už mám problém. Hodně to řešíme když si chceme s kamarády zajít večer do hospody. Musíme vybírat místa, kde záchody nejsou v patře se schodama. Není to frustrující, jen to život trochu ztěžuje. Zároveň jsou to fyzické bariéry, které se dají jednoduše odstranit," tvrdí.
Druhým dechem dodává, že se situace za deset let ale výrazně zlepšila. "V Hradci Králové je třeba městská hromadná doprava prakticky zcela bezbariérová, v Praze je to horší, a proto sem raději jezdím autem. Někdy se stane, že v metru nefunguje výtah nebo až každá čtvrtá tramvaj je bezbariérová," popisuje Křenová. Podle ní také v Česku chybí větší podpora, aby se lidi z méně idylických poměrů vraceli zpět do aktivního i pracovního života.
Sama se mladá žena nejvíce obává ztráty samostatnosti. "Pro mě osobně je nejhorší představou to, že bych byla uvězněna ve svém vlastním těle," přiznává s tím, že věčné sezení na vozíku je zkrátka na nic. "Musím pořád rehabilitovat, protože to s sebou leckdy přináší zdravotní komplikace," říká a s humorem dodává: "Takže kdyby si někdo chtěl vybrat, jestli chce nebo nechce být na vozíku, tak to nedoporučuju."
Za pár týdnů se jako jediná česká handicapovaná surfařka zúčastní adaptivních závodů v Kalifornii. "Vytvořím si dokonce svoji vlastní kategorii, protože takových holek, jako jsem já, moc není," říká hrdě. A kdo ví, možná že se za šest let postaví i na start surfařských závodů na Letních paralympijských hrách ve Francii.
