Na sametovou revoluci vzpomíná Martin Vasquez jako na zásadní moment svého mládí. Formovala se jeho osobnost a prahnul po vědomostech. Chodil proto na různé přednášky a studoval knihy. Obzvlášť jej oslovila spiritualita, přestože - nebo právě proto, že - sám věřící nebyl. "Naše domácí prostředí bylo velmi ateistické. Otec byl fyzik a matka ekonomka. Nebylo to tak, že by rodiče byli proti spiritualitě. Spíš u nás toto téma vůbec neexistovalo," vzpomíná.
Přes různá setkání se zkraje 90. let dostal ke křesťanské skupině Filadelfia. Společenství v Československu působilo už v letech osmdesátých, ale po převratu se jeho činnost zintenzivnila. Z dnešního pohledu Vasquez vnímá, že její členové vnímali svět velmi černobíle, tehdy mu ale přišlo, že žijí opravdově a poodhalují mu pravou podstatu života. Po několika měsících tak zanechal studia na VUT v Brně a začal si plnit civilní službu v kostele v pražských Vršovicích v rámci Filadelfie, kterou dnes považuje za sektu.
Vysvětluje, že v komunitě byla zásadní role charismatického vůdce. "Nejdříve vás zahrne pozorností. Říká se tomu love bombing," zmiňuje termín, který označuje první fázi manipulace ve vztahu. Vypráví o tom, jak přísný režim v komunitě byl. Vstávalo se brzy ráno a v podstatě celý den patřil tvrdé práci na opravách kostela a modlitbám. "Navíc jsme o tom nic nevěděli, takže se divím, že jsme se nedostali do křížku s památkáři," říká.
Past na mladé muže
Kromě toho, že se ve Filadelfii tvrdě pracovalo přes den, se mladí muži v noci střídali u takzvané modlitební stráže. "To znamená, že jsem sice třeba v deset hodin usnul, ale ve dvě ráno už mě někdo budil, že jsem na řadě," vzpomíná Vasquez. "Čtyři roky jsem se tedy pořádně nevyspal," dodává. Vysvětluje, že když se k tomu přidá nekvalitní strava, uzavření od okolního světa a to, že někdo stále dokola opakuje tytéž věci, člověk snadno přestane věřit vlastnímu úsudku a přijme za své to, co slyší od ostatních.
Přesto si prý uvědomil, že je ve velkém problému, již po několika měsících. Odejít ze sekty ale bylo těžké. Navíc si v rámci ní plnil civilní službu a musel by požádat o překlad. Vůdce se také snažil, aby mu přeložení vylíčil jako velmi složité, nakonec se tedy k žádosti neodhodlal a zůstal ve Vršovicích celé čtyři roky, až do srpna 1996. Je paradoxní, že touha po vědění a svobodě jej dovedla až do prostředí, kde je jakákoliv svoboda a individualita na posledním místě. "Kdybych tohle věděl, nikdy bych tam nešel. Lituju toho, ale už s tím nic neudělám," reflektuje.
V sektě nedocházelo pouze k psychické manipulaci, ale i k fyzickému zneužívání. Vůdce, který loni zemřel, se obklopoval mladými chlapci a muži záměrně. Nejen, že k němu vzhlíželi, ale také byli svolní s ním chodit do postele, kde se vzájemně dotýkali. Vasquez říká, že mezi ním a vůdcem nikdy nedošlo k pohlavnímu styku jako takovému, přesto jej zneužívání poznamenalo a po odchodu z komunity jej řešil na terapiích.
Ze sekty mu pomohla láska
K odchodu ze sekty se skutečně odhodlal, až když se v létě, kdy býval ve Filadelfii volnější režim a pořádaly se tábory pro děti, zamiloval do dívky jménem Barbora. Ve společenství už ale složil slib na následující rok, a tak nemohl vystoupit. Barbora mu slíbila, že na něj počká. "Během toho roku jsme si psali nekonečné dopisy. Měly i 30 stran. Byl jsem rozhodnutý odejít, ale 'šéf' za mnou posílal jiného člena, aby mě přemluvil," říká. Přesto se nenechal zlomit a ještě s jedním kamarádem ze sekty v srpnu 1996 odešel.
Vzpomíná, že začátky "venku" byly těžké. Odešel téměř bez věcí, bez dokladů, neměl zdravotní pojištění, žádné zkušenosti a představy o budoucnosti. Barbora na něj ale skutečně počkala a její rodiče mu pomohli sehnat levný podnájem. A ani jeho rodiče, kteří žili ve Zlíně, na něj nezanevřeli. Vzájemně se podporovali také s kamarádem, s nímž z Filadelfie odešel. Během dalších dvou let se snažili ze společenství vylákat i ostatní mladé muže. "Přísahali jsme jim, že svět venku je tisíckrát lepší, i když nám v sektě říkali, jak je zkažený," vzpomíná Vasquez. Řadu z nich se podařilo přesvědčit, ale některým už nebylo pomoci.
Nejdůležitější hodnota? Svoboda
Vasquez zprvu nevěděl, jakým směrem se v životě po odchodu ze sekty vydat, ale nakonec jej oslovil obor dramatická výchova na DAMU, tak se přihlásil. Měl totiž pocit, že práce s dětmi je to jediné, co umí. Vyzkoušel si ji skrze tábory, které společenství pořádalo. "K mému překvapení mě tam vzali," směje se. Postupně začal pracovat pro vzdělávací agentury. Po několika letech se osamostatnil a začal podnikat jako odborník na komunikaci a prezentování. "Nejdůležitější hodnotou je pro mě totiž svoboda. I proto jsem nikdy nebyl zaměstnaný," říká.
V průběhu let se stal uznávaným expertem v oblasti rétoriky a prezentačních schopností. Mimo jiné připravuje řečníky TedX Prague a věnuje se improvizačnímu divadlu. Správné komunikaci se podle něj dokáže naučit každý. "Vidíme to na Američanech, kteří se učí prezentovat odmala, nejprve třeba na hračkách, později ve škole. Své nápady pak umějí lépe prodat," míní. I ona sám se dostal k výuce rétoriky trochu jako slepý k houslím. "Ale je pravda, že vůdce byl vynikající rétor. Možná mě to tam tenkrát nějak oslovilo," připouští.
Série To bude dobrý
Pokud má někdo v oblibě špatné zprávy, žije ve šťastné době. Poslední dobou jich je ale přece jen trochu moc. I v nejčernější tmě ale někde poletuje fosforeskující světluška, která nás z temnoty vyvede. V sérii To bude dobrý jsme se rozhodli přinášet příběhy lidí, kteří se v nějaké životní etapě ocitli na dně, ale nevzdali to, vydrželi a znovu se postavili na nohy, nebo na tu, která jim po úrazu zbyla. Jejich životní karambol se pak stal pilířem jejich odolnosti, neocenitelnou zkušeností, která je posunula dopředu. Doufáme, že se podobné příběhy stanou pozitivním bodem, který nasvítí novou cestu i vám.
