Lidé Vás znají jako Tomáše Šebka, chirurga tvrďáka a člena Lékařů bez hranic, který se neohroženě vydává zachraňovat lidské životy do míst, kde zuří válka. Aspoň takový dojem člověk získá, když si vygooglí vaše jméno. V knize ale veřejnosti otevíráte úplně jinou stánku sebe sama, najednou totiž před čtenáře předstupujete jako Tomáš Šebek - oběť. Nebojíte se, že tím o image drsňáka přijdete?
Já jsem takovou image nikdy mít nechtěl a je mi úplně jedno, jaký mám mediální obraz. Od začátku nahlas říkám: Prosím vás, já jsem jednobuněčný chirurg, žádný spisovatel nebo hrdina. Jen člověk, co na taková místa jezdí, protože je to má práce. A když pak o misích vyprávím a vyzdvihuji práci svých mnohem lepších kolegů, lidé si myslí, že je to jen falešná skromnost.
Tomu má knížka zabránit, protože ač jsem psal primárně o sobě, myslím, že jsem do jisté míry popsal i příběh nás všech. Zjistil jsem totiž, že zdaleka nejsem sám, koho lidé okolo vidí jako nějakého supermana, zatímco realita je o poznání smutnější. Objektivní nález je pro mě cesta, jak lidem říct: Já jsem taky jen člověk, co dělá strašně chyb, trápí mě stejný věci jako kohokoliv jiného a mám taky vztek, protože jsem toho spoustu podělal. Myslím totiž, že na cizí neštěstí lidé slyší.
Myslíte, že neštěstí ostatních lidi baví víc než úspěch?
Podle mě jde spíš o frustraci, která se v lidech každodenně hromadí, když prochází sociální sítě. Všechny Instagramy a LinkedIny je krmí iluzí o tom, jak mají lidé okolo boží život, kariéru nebo partnerský vztah. Pak se sami sebe ptají: "Co jsem vlastně zač, když nic z toho nemám, ale všichni kolem ano?" a časem je to začne frustrovat. Hromadí se v nich vztek, který se následně promítne u voleb. Najust pak hodí volební lístek někomu, komu by ale třeba svoje děti nesvěřili ani na minutu.
Jelikož už je ale štvou všichni ti "lepší lidé" ze sociálních sítí, jdou a udělají aspoň to, protože mají vztek a potřebují si nějak ulevit. Kniha Objektivní nález je i takovým sociálním experimentem. Když si díky ní aspoň jediný čtenář uvědomí, že sítě lžou a všichni kolem nich mají stejné životní strasti jako oni, mělo pro mě smysl se takhle otevřít.
Vy ale nepouštíte čtenáře zdaleka jen do svého soukromí. Mluvíte o rodičích, manželce, ale i o svých dětech. Jak se k tomu staví oni? Ptal jste se jich, jestli o nich můžete psát?
K jejich souhlasu vedla dlouhá cesta. Dlouho jsem podléhal tlaku něco napsat, ať už to bylo ze strany vydavatele, nebo samotných čtenářů. Měl jsem hodně času přemýšlet i nad tím, jak se na to případně zeptat lidí, kterých se to bude týkat. Samotné psaní bylo jednoduché, 30 kapitol vzniklo přesně za 30 dní, a když kniha následně prošla redakční úpravou, poprosil jsem ženu, své dvě dospělé děti a bratra, jestli by si ji přečetli. Rodičů jsem se neptal.
Co vám na to řekly vaše děti? Kdyby takovou knihu napsal můj táta a dal mi ji přečíst, možná bych hodně bojovala s pocitem trapnosti. Jsou prostě informace, které o našich rodičích vědět nechceme…
Skutečnost, že existují témata, o kterých se s rodiči nechceme bavit nebo je s nimi sdílet, je, myslím, normální a přirozená. Naštěstí situace, že by za mnou děti přišly a řekly: "Táto, jsi trapnej, nepřejeme si, abys o nás takhle psal, tohle je náš život," vůbec nenastala. Mám rodinu jako tabu, v textu jsem nepoužíval jejich jména a obecně je to pro mě hodně intimní záležitost. Ze strany dětí padaly jiné komentáře, ale byly veskrze pozitivní. V tom, že je dobrý nápad knihu vydat, mě nakonec nejvíc podpořila nejstarší dcera.
Mluvíte o tom, že rodina je pro vás na veřejnosti tabu, vydání takové knížky je ale přesně úplný opak. Podle čeho jste vybíral, o čem všem chcete psát?
Leitmotivem celé knihy je věta: Co jsem svým dětem neřekl. Zkrátka jsem chtěl, hlavně těm dvěma starším, konečně říct, co jsem jim doteď povědět nestihl nebo nedokázal. Chtěl jsem odvyprávět svůj příběh plný chyb a omylů a ukázat, že není potřeba se jich bát. V knize jsou tak vždy dvě polohy. První je o mém vztahu s rodiči, o mém dětství a dospívání - a v té jsem já v roli oběti. Ve druhé poloze jsem pak naopak sám v roli rodiče a oběťmi jsou mé děti a žena. Zároveň když kniha vznikala, dostal hlavní editor jasné zadání - kdybych měl v textu tendenci působit, že se jakkoliv vymlouvám, hledám alibi nebo se stavím do role klaďase, ať mi text laskavě vrátí a já ho přepíšu.
Věčně hladový chirurg
V knize potkají čtenáři Tomáše Šebka v roli syna, otce, manžela, ale i jako renomovaného chirurga a lékaře. Je to všechno jeden a ten samý člověk?
Tady je především dobré říct, že pořád je to Tomáš-člověk. Naše společnost stále hodně trpí vírou v mýtus, že lékaři nejsou lidé, ale neomylní roboti, a že když už jednou mají diplom, tak nedělají chyby. Dřív mě třeba hrozně otravovala povinnost nosit bílý plášť. Vezměte si, že pacient za mnou přichází v nemoci a já bych ho měl ještě ponižovat tím, že si na sebe obléknu zářivě bílé sterilní hadry jako nějaký bůh na Olympu. Přitom jsem pořád člověk, co má hlad nebo potřebuje na záchod. Moje oblíbená otázka na prolomení ledů tak je: "Nemáte, prosím, buchtu?", protože tím se snášíte z nesmyslného obláčku na roveň člověku, který k vám přišel pro pomoc. Navíc pak pacienti vědí, že jste věčně hladový chirurg, a ty buchty vám skutečně donesou.
V anotaci knihy se píše, že práce na ní pro vás byla nejtěžší životní cestou, a to třeba i přes vaše mise s Lékaři bez hranic do Súdánu a Afghánistánu. Proč bylo psaní knihy náročnější než operování na sále, kam může každou chvíli spadnout bomba?
Asi hlavně proto, že to byla úplně jiná mise. Na sále jsem to já, kdo operuje, rozkládá všechno na atomy a následně to zase skládá dohromady nazpět. Tady jsem najednou musel operovat a rozkládat sám sebe. Mám k tomu dokonce i ilustraci, kterou jsme nakonec do knihy nepoužili. Namaloval jsem se s vyvrženými vnitřnostmi vykládanými na operační stolek.
Pracovat ve válce oproti tomu nebylo vůbec veselé, ale vlastně v něčem jednodušší. Tam jste totiž ten, kdo i v docela beznadějné situaci může dokázat leccos zachránit. Třeba i lidský život. Jenže když před vámi leží váš život vyskládaný na operačním stole jako takový objektivní nález, je strašně těžký ho nazpět poskládat tak, abyste dřív nevykrváceli.
To zní na druhou stranu docela terapeuticky. V tom smyslu, že když vám nefunguje třeba nějaký stroj, také ho rozeberete na součástky a ty jednu po druhé postupně očistíte, naolejujete a poté poskládáte znovu do kupy. Fungovalo na vás psaní podobně?
Myslím, že to zafungovalo podobně. Hlavní emocí, která mě provázela, když jsem začal ťukat do klávesnice první písmenka, byl vztek. Do první kapitoly jsem vstupoval strašlivě naštvaný na svoje rodiče a vlastně jsem na ně naštvaný i teď. Jejich vliv se totiž výrazně podepsal na tom, jak pitomě jsem se choval. Jejich vzorce chování mám pod kůží ještě dnes, a to mi bude padesát. Takové vzorce totiž jen tak nějaký řez nevyřízne. Ne že by za to, co všechno jsem zkazil, mohli primárně oni. Koneckonců už v prologu knihy píšu, že si za všechno můžu sám a že nemá smysl se vymlouvat na chyby rodičů. Během psaní jsem si nicméně najednou vzpomněl i na hezké věci. Takové, které jsem zavřel se spoustou marnosti do pomyslného šuplíku v hlavě se štítkem "podělané dětství" a u kterých by mě nenapadlo, že je ještě vůbec najdu.
Odpustil jste jim?
Během psaní jsem nad tím hodně přemýšlel a stále se mi to nedařilo uchopit. Nakonec, v posledních kapitolách, jsem došel k tomu, že jim v tuhle chvíli odpouštět nepotřebuji a že bych si spíš přál, aby dokázali odpustit hlavně sami sobě. Chtěl bych, aby se dokázali smířit s vlastním životem, protože když se jim to podaří, budou za sebou mít i přes to všechno nějak naplněný život. Když to neudělají, tak to pro ně bude jen smutné.
Kdybyste se teď mohl vrátit v čase a svému mladšímu já něco říct nebo poradit, co by to bylo?
Řekl bych mu, aby v devatenácti letech okamžitě vyhledal odbornou psychologickou pomoc a začal se svými kostlivci ve skříni pracovat a mluvit o nich. Asi bych se pět hodin denně místo bezmezného oddávání se sportovním aktivitám věnoval mentálnímu cvičení za účelem stát se lepším člověkem. Protože tak bych teď nemusel vydáváním knížky páchat mediální sebevraždu a přiznávat, že jsem někdo úplně jiný, než za koho mě moji nejbližší, kamarádi, kolegové v práci nebo pacienti mají.
