V těchto dnech vychází knižní rozhovor s vámi, nazvaný Tango pod Hradem. Z knihy vyplývá, že jste vášnivý tanečník tanga, dokonce za ním jezdíte až do Berlína.
Tango je argentinský kavárenský tanec. Vzdáleně by se to dalo přirovnat, jako když Češi chodí do hospody na pivo, tak Argentinci chodí do kavárny zatančit si tango a popovídat si s lidmi u vína. Je to emocemi nabitý tanec. Můžete si zatančit tak čtyři skladby s jedním člověkem a víc už nevydržíte. Tak jdete dál a tančíte s někým jiným. Jeden tanec je romance na tři minuty. Existují i maratony v tangu, kdy tančíte celý víkend. Nejbližší tango klub je v Berlíně, tak tam občas zajedeme. Ale už na to také není moc času, přece jenom už mám rodinu. Takže spíše když přijede nějaká argentinská kapela do Česka, jdu si zatančit.
Také jste zpíval ve sboru Piccolo coro.
Tam ještě zpívám, tuto činnost jsem si nechal, nerad bych se jí vzdal. Vzdal bych se i té skvělé party lidí kolem, s nimiž jsem toho spoustu zažil, což by byla škoda.
Ostatně mezi prezidentskými kandidáty bylo hodně hudebníků - ve sboru zpívá i Jiří Drahoš, do sboru chodil Pavel Fischer, navíc hraje na housle a na kytaru, Michal Horáček je textař…
Asi to byla náhoda, že jsme se takto v prezidentských volbách sešli. I když z devíti nás bylo pět, kteří mají vztah k hudbě. Myslím si, že hudba přitahuje určité typy lidí. Říká se, že kdo zpívá, nebývá zlý. V amatérském hudebním světě jsem se v drtivé většině setkával s fajn lidmi. Nepoznal jsem tam nějaké intriky či zlé soupeření. Možná i proto první kolo prezidentských voleb probíhalo v džentlmenském stylu. Byla tam prostě většina amatérských hudebníků.
Dobrá parta jako při zpívání a fajn přátelství vznikají i kolem lezení po skalách, což mám taky rád. Takže možná kdyby tam byli horolezci, také by to tak vypadalo.
Na Facebooku občas napoutáte nějaké hudební číslo, vy zpíváte, manželka hraje na kytaru nebo na tahací harmoniku, posledně se zapojila už i vaše malá dcerka Sofie s rolničkami. Budete v těchto videích pokračovat, nebo už vás nějak svazuje senátorská funkce?
Manželka ráda hraje na různé hudební nástroje. Zahraje na harmoniku, na kytaru, na flétnu a nedávno jsem jí koupil ukulele. Vánoce jsou vždycky příležitost si zamuzicírovat a nám se líbí dávat hudební vánoční přání. Myslím, že veselá písnička potěší více než nějaká moudra. Politici, senátoři jsou přece normální lidé, takže nevidím důvod, proč bych neměl zůstat takový, jaký jsem, a dál s ženou muzicírovat.
Čili civilní politik…
Myslím, že politik by měl být co nejcivilnější, aby se nevzdaloval od každodenní reality. Setkávám se s tím, že lidé buď politiky nesnášejí, nebo jim z nějakého důvodu říkají pane senátore sem, pane senátore tam. Ani jedna poloha není dobrá. Takže přesto, že jsem se stal senátorem, zůstávám běžným člověkem a veselá videa budou, dokud budeme veselí.
V srpnu 2018 jste se stal poprvé otcem. Změnilo vás to nějak?
Vnímám to jako velký dar a štěstí. Můj život dostal tím drobečkem nový rozměr - spoustu radosti, ale také odpovědnosti. Člověk už třeba nemůže chodit na tango, kdy se mu zachce…
Nejste teď zpětně radši, že jste "jen" senátorem, a ne prezidentem a své první dítě si pořádně užijete?
Z tohoto pohledu určitě ano. Věděli jsme, že budeme mít miminko, už během kampaně, ale nechali jsme si to pro sebe. Tušil jsem, že volby nevyhraju, takže jsme zásah do rodinného života nemuseli nějak zvláště řešit. Ale říkali jsme si, že kdyby se ten politický zázrak přece jen stal, tak že bychom to nějak zvládli. Jsme docela mladí a ještě máme dost sil.
Ale třeba novozélandská premiérka ve funkci porodila, po šestinedělí byla zpět v úřadě a ohromně jí to zvýšilo popularitu. Tamější lidé jsou nadšení a v dobrém slova smyslu "pobláznění" z této mladé rodiny.
Tak člověk nemá děti kvůli popularitě, ale na druhou stranu je asi fakt, že by mladá rodina na Hradě vysílala do společnosti jinou energii než - ve vší úctě řečeno - nemocný muž. Prezident má také reprezentativní funkci, pro nás je to silný symbol. Při zahraničních cestách je jakýmsi oknem do naší společnosti, přes které na nás svět nahlíží. Přijede-li někam nemocný člověk, vypadá to, jako by i naše země byla nemocná.
Říkám to se vším respektem ke stáří i lidem v nemoci a vůbec nechci prosazovat kult mládí a síly. Ale bavíme se o prezidentské funkci a vím, že i člověk po sedmdesátce může být skvělý prezident, připomeňme si třeba Masaryka. A na druhou stranu spousta mladých je líných, bez energie, elánu a ideálů.
Má podle vás ještě Miloš Zeman v prezidentském úřadu co dát české společnosti?
Řekl bych snad dokonce, že jí spíše bere, než dává. Nemá sílu a energii, aby společnost posunoval někam dál. Vyvolává duchy zlé minulosti a pro mě je spíše symbolem stagnace a rozkolu. Prezentuje se, že zastává zájmy běžných lidí proti elitám, ale je to zcela naopak. Nezastal se jich proti exekučním mafiím, mlčí nad nejdražšími telefonními tarify a do země zve nebezpečné Číňany. Co pro lidi udělal, kromě toho, že společnost rozhádal a štve lidi proti sobě?
Teď jste otcem, vyhlásil jste, že chcete mít stoprocentní účast v Senátu. Zbývá vám teď ještě čas na vědu, kterou jste dělal před vstupem do politiky?
Moc ne. Ale aspoň učím dál biochemii na lékařské fakultě, nechal jsem si tu minimální úvazek, budu učit pár týdnů v semestru. A do laboratoře zaskočím jen občas, když bude potřeba. Zavedl jsem zde určitou metodu ve výzkumu mozkových nádorů, takže když bude potřeba, svým kolegům vypomůžu. Tu stoprocentní účast považuji za minimum toho, co by měl senátor dělat.
Proč jste si vlastně vybral právě biochemii? Mnozí medici na lékařské fakultě ji považují spíše za nezbytnou povinnost a připadá jim, že to není ta pravá medicína.
Nikdy jsem neměl představu, že bych mediky učil biochemii. Ale když jsem tím studiem procházel, tak mi přišla úžasná a moc mě bavila. Rozeberete lidské tělo do poslední molekuly a divíte se tomu zázraku, jak to mohlo všechno jen tak vzniknout. Ale chtěl jsem dělat i klinickou medicínu, spíše nějaký chirurgický obor. Vždycky mě bavilo dělat rukama. Když jsem se přihlásil na postgraduál, tak se z toho řízením osudu vyvrbila práce ve výzkumné laboratoři, kde se zabýváme studiem mozkových nádorů.
Klinická medicína vás nelákala?
Lákala a také jsem s ní začal v porodnici u Apolináře, ale pak se to vyvinulo v čistě výzkumnou práci. Chtěl jsem se ještě ke klinice alespoň trochu vrátit, ale pak přišla prezidentská kandidatura, a všechno se změnilo. Je škoda, že máme jen jeden život a všechno se nedá stihnout.
Jsou nicméně senátoři či poslanci, kteří k tomu zastávají ještě několik dalších postů a na jednání se neukážou, jak je rok dlouhý.
Myslím si, že takové případy, jako byl třeba pan Čuba, jsou skutečně výjimka. Zapojení ostatních nechci posuzovat. Ale co jsem si na první pohled mohl všimnout, tak většina senátorů svou práci bere vážně. Nicméně nevím, co ještě vedle toho stíhají. Já už to mám zakódované z akademického senátu, kde jsem coby jeho předseda vyžadoval docházku, takže jsem se ji i sám snažil dodržovat. Přišlo by mi to jako neslušnost k těm, kteří mě zvolili. Teď jsem za to navíc placený.
Ta medicína mi připadá skoro jako vsuvka ve vašem životě - před ní jste vystudoval bakaláře na politologii, určité politikum byl i akademický senát, pak jste ohlásil kandidaturu na prezidenta a teď jste senátorem.
Z hlediska celého mého života to možná určitá vsuvka je. Ale když jsem dokončoval bakaláře na politologii, nechtěl jsem takhle mladý jít rovnou do politiky nebo do státní správy. Poznal jsem, že se chci ještě naučit pořádné řemeslo a pak až eventuálně na stará kolena se v politice angažovat a dělat něco pro obec. Tehdy byla doba plná skandálů v politice, takže představa, že bych byl na politice existenčně závislý a někde hrbil páteř na stranických sekretariátech, se mi nelíbila. Rozhodl jsem se pro medicínu, protože můj tatínek byl také lékař.
V politice jste ale nakonec začal mnohem dříve.
Asi bych do toho nešel, kdyby se v této zemi nezačali prosazovat lidé jako Miloš Zeman nebo Andrej Babiš. Nelíbilo se mi to a začal jsem mít obavy, kam se bude naše budoucnost odvíjet. Cítil jsem, že člověk musí začít něco dělat. Řekl jsem si, že nemůžu jen nadávat a stát se založenýma rukama, i když jakákoliv snaha by mohla vypadat jako donkichotský boj. A dopadlo to takto.
Nakonec jste ale dokázal, že i obyčejný člověk z ulice se může seriózním způsobem prosadit do veřejného prostoru, je slyšet a s minimem peněz si může získat pozornost veřejnosti.
To byl můj nejdůležitější cíl. Postrádal jsem tu občanský princip angažovanosti, občanskou politiku. Vypadalo to, že do politiky se mohou dostat jen miliardáři a že ostatní nemají šanci. Chtěl jsem dokázat, že to není marné, aby lidé viděli, že má cenu se o něco snažit. Protože kvalita demokracie se odvíjí od sebevědomých občanů, kteří věří, že mohou ovlivňovat dění ve své zemi. Že politika není záležitostí jen nějaké úzké a vzdálené elity. Chtěl jsem, abychom měli nějaký příběh s dobrým koncem, který by nahlodal ten pocit marnosti, se kterým jsem se dost často setkával.
A podařilo se?
A myslím, že se to aspoň trochu podařilo, když srovnám třeba svůj výsledek s výsledkem pana Topolánka, který měl na kampaň spoustu peněz a já skoro nic.
Jak se vám podařilo prolomit počáteční nedůvěru novinářů?
Bylo to těžké. Vím, že hned nejde pustit do televize každého "blázna", který chce promluvit k národu. Řekl jsem si, že důvěru si musím získat prací. Proto jsem začal už dva roky dopředu a vystával celé víkendy na náměstích, kde jsem sbíral podpisy. To lidi i média přesvědčilo, že to asi myslím vážně. Byli jsme tehdy tři kandidáti a začali za námi chodit novináři. Zjistili, že nejsem magor, a přišli znovu.
Co říkáte teď na příběh právničky Zuzany Čaputové, která je podobně jako vy mladá aktivní občanka a zcela "odspodu" vyrostla až na padesátiprocentní podporu v průzkumech před prezidentskou volbou?
Jsem moc rád a velice to Slovensku přeju. Je to příklad kandidátky, která vychází z občanské společnosti. Také ji označují za aktivistku. Takže to může být přesně ten nový osvěžující vítr nové generace, která se hlásí o slovo. Je dobře, že má za sebou podporu neparlamentní strany Progresivní Slovensko (proevropská strana, která bojuje za "férové Slovensko pro všechny" - pozn. red.). Je to dobrý základ a uvidíme, jak to dopadne.
Co si myslíte o hlasovacím modelu Prezident 21 matematika a mecenáše Karla Janečka, jenž navrhoval, aby každý volič měl dva pozitivní hlasy a jeden negativní? Pak by mohli lidi volit jednoho ze svých kandidátů bez spekulací, zda má, nebo nemá šanci. Navíc by se mohli vyjádřit i k tomu, koho nechtějí.
Tento systém je zajímavý. Umožňuje lidem při hlasování uplatnit různé priority. Lidé mi často říkali, že by mě volili raději než někoho jiného, ale že si mysleli, že nemám šanci, a tak mě nevolili. Báli se, že ztratí svůj hlas. Prezident 21 jim dal možnost dát více hlasů a ukázalo se, že jsem měl snad nejvíce druhých hlasů. Celkově jsem byl druhý za panem Drahošem. Obecně lze říci, že tento volební model generuje pro společnost nejvíce přijatelného kandidáta a vylučuje ty kandidáty, kteří rozdělují.
Někteří komentátoři tvrdili, že by bylo mnohem zajímavější, kdyby ve druhém kole stál proti Zemanovi generačně zcela odlišný kandidát. Bylo také zajímavé, že jsem byl kandidát, který měl v prvním kole nejvíce voličů, kteří ve druhém kole volili Miloše Zemana.
Berete senátorství jako pokračování svých občanských snah změnit politiku a společnost odzdola?
Beru to jako nejlogičtější pokračování mé snahy ukázat, že je možné se angažovat i jako člověk z ulice. Negativní jevy v politice nepominuly, Senát proto považuji za nejlepší možnost, jak se neaktivisticky zapojit do politiky. Beru to i jako svou politickou profesionalizaci. A mám pocit, že v Senátu mám možnost něco změnit.
Již nyní jsem tu prosadil některé důležité pozměňovací návrhy, třeba do insolvenčního zákona. A i když to sněmovna zamítla, tak se tím otevře důležité téma, diskutuje se o něm a poslanci se musí společnosti zpovídat, proč to zamítli. A já mohl říct do médií, že tu jsou určité strany a určití politici, kteří jsou spjatí s dluhovým byznysem.
Neodradila vás tato první zkušenost? Změna insolvenčního zákona by společnosti nesmírně prospěla, napřel jste do toho síly, přesvědčil Senát, ale sněmovna pak veškeré úsilí o nápravu a narovnání věcí jedním hlasováním smetla.
Myslím si, že každé slovo má svou sílu a každé konání má smysl a že i kapkou po kapce se může něco změnit. Nebylo to marné. Jsem rád, že mohu přispívat do demokratické diskuse. I kdyby se člověku povedla jedna věc, třeba že nenechá projít špatného kandidáta na ústavního soudce, tak to zkrátka má smysl. Jsem na to zvyklý z vědy - projdete několika slepými uličkami a pak objevíte tu správnou cestu.
V knize Tango pod Hradem se zmiňujete o kanceláři, kterou chcete zřídit shodou okolností v prostorách po pirátech, jejichž kandidáta jste ve druhém kole porazil. Ta by měla sloužit přednáškám a diskusím. Jak to s tímto záměrem vypadá?
Ano, sehnal jsem prostor pro kancelář ve svém obvodu. Chci, aby z toho bylo jakési centrum pro občanskou politiku. Existuje totiž obrovský příkop mezi politiky a občany a ten bych chtěl pomoci nějak překlenout. Lepší než nějaká přímá demokracie referendy je společná diskuse o důležitých tématech. Teď si tam například pozveme právníka a budeme se s ním bavit o tom, co je a není velezrada.
Řada občanů senátorům píše, že by se měli postavit k tomu, co dělá pan prezident, a spousta jich mluví o velezradě. Ale přitom ani často nevíme, co to velezrada je. Mně také přijde řada prezidentových kroků jako "zrádných", ale to ještě neznamená, že se jedná o velezradu.
Nemůže Senát zafungovat pro neúspěšné prezidentské kandidáty jako jakýsi inkubátor, kde si projdou profesionální politikou, voliči si na ně zvyknou a budou pro ně mnohem přijatelnější v další prezidentské volbě? Třeba pan Fischer se svými prezidentskými ambicemi netají…
Netají, protože to má takto rozhodnuté. Já osobně se teď soustředím na Senát, chci tu odvést co nejlepší práci a také poznat, jak politika funguje. Už nebudu jen člověk z ulice.
A budete kandidovat v příští volbě na prezidenta?
Na tuto otázku neříkám, že nebudu kandidovat, ale také nemohu říct, že kandidovat budu, protože v tom hraje roli celá řada faktorů - rodina, jací budou další kandidáti, kde bude v té době společnost, kde budu já v politice, jakou budu mít podporu. Na druhou stranu si říkám, že by bylo fajn dokončit ten příběh občanského kandidáta a ukázat, že idea občanské společnosti je možná. Úplně to vzdát by byla škoda. A jelikož se nejednalo o negativní zkušenost, nevadilo by mi jít do toho znovu. Rozhodnu se nicméně, až to bude aktuální. Pak se uvidí, co bude dál.