Ve svých projektech se fenoménu true crime věnujete dlouhodobě. Proč jste teď natočil Kauzu Kramný?
Když jsem byl požádán o nějakou novou dokumentární true crime sérii, tak jsem hodně uvažoval nad tím, jaký případ v sobě vlastně nese potenciál, aby několikadílný seriál uživil. A Petr Kramný je prostě mediálně nejsledovanější a nejznámější česká kauza, řekl bych, par excellence. Takže volba byla jasná, ale postupně, jak jsme na tom pracovali, jsem zjistil, že má hlubší a hlubší vrstvy. Nejde jenom o to, co známe z médií, ale že za tímto světem nebo za těmi informacemi se skrývá ta skutečná kauza, ta forma.
Kramný v sérii účinkuje také, museli jste se s ním tedy setkat osobně. Jaké to bylo?
Nejdřív jsem si vyměňovali klasické dopisy, dopis tam šel vždy týden a týden pak zase zpátky. Všechno se tedy nejdřív dělo korespondenčně, až jsme se potom po delší době dohodli, že za ním na Mírov dorazíme. Samo o sobě to bylo jako náhled do naprosto odlišného světa. Mírov je středověký hrad a věznice se zvýšenou ostrahou. Takže už jen když tam skrz to nádvoří přicházíte, působí to na vás dost intenzivně.
Stejně tak, jako když si naproti vám pak sice přes mříže, ale na vzdálenost asi dvou metrů, sedne Petr Kramný a vypráví vám svůj příběh. Už je jiný, než je na mediálních záběrech z doby před deseti lety, což je ale pochopitelné, když strávil deset let v jednom z nejtěžších kriminálů v Čechách. Zestárl a je to na něm vidět. V tu chvíli bylo zajímavé porovnávat, jak ho znáte z té televize, s tím, jak působí, když sedí dva metry od vás.
Vrah je nakonec vždycky slavnější než oběť
Jak při své tvorbě řešíte etické aspekty? V jednom z rozhovorů ke svému filmu o manželích Stodolových jste řekl, že se u každého ze svých projektů snažíte najít téma, které je nějakým způsobem prospěšné a důležité pro společnost. Co je to v případě série o Petru Kramném?
Případ Petra Kramného vnímám jako velmi tragickou událost, jako nějaké trauma, které přišlo do života lidí a převrátilo ho naruby. Podobné události lidé zažívají překvapivě často, takové věci se prostě dějí. Myslím si, že když o podobných tragédiích mluvíme nahlas, může to být určitá forma terapie. Nemlčí se o tom a není to tabu. Zároveň o tom ale nechci mluvit bulvárně nebo jenom prostřednictvím emocí. Jde mi o to najít v případu i nějaké jiné téma, jiné perspektivy a jiné úhly pohledu. A o to se v dokumentu snažíme.
A jaké konkrétní nové perspektivy jste tedy našli? Vy jste se totiž osobně setkal nejenom s ním, ale i s příbuznými a přáteli rodiny Kramných. Co pro vás konkrétně bylo tím nejsilnějším okamžikem během takových setkání?
Pro mě to byly třeba momenty s kamarádkami Moniky Kramné. Poprvé po deseti letech jsme dostali možnost se několik hodin soustředit na vzpomínky na Moniku Kramnou a nezabývat se jen Petrem Kramným, který měl paradoxně mediálního prostoru mnohem víc.
Postupně jsme během dlouhých rozhovorů oběť znovu společně oživovali. Obě kamarádky si vybavovaly konkrétní vzpomínky, třeba to, jak spolu šly na diskotéku nebo jak se Monika smála. Vzhledem k tomu, že rodiče Moniky Kramné zemřeli vlastně docela krátce po ní a její sourozenci v dokumentu z pochopitelných důvodů vystoupit nechtěli, bylo pro mě silné, že jsme získali svědectví aspoň někoho, kdo ji znal a měl rád.
Zároveň ale tím celým dokumentem chtě nechtě připomínáte i odsouzeného vraha. Jak se s tím vyrovnáváte ?
To je samozřejmě kontroverzní. Jsem si toho vědom, ale zároveň zastávám názor, že mluvit se má o všem a nic se nemá tajit. Petr Kramný je pravomocně odsouzený za vraždu své manželky a dcery. Zároveň ale existuje množství lidí, kteří jeho odsouzení zpochybňují. On sám už dávno není anonymní dělník z Karviné, kterého bych vytahoval do světel reflektorů. K tomu došlo už před deseti lety.
Na rozdíl od zpracování případu manželů Stodolových jste tentokrát zvolil formát dokumentu, proč?
Hlavně jsem chtěl potkat reálné lidi, kterých se kauza dotkla a úplně jim převrátila život naruby. Pořád jsem vystudovaný dokumentarista a je to pro mě důležité. Dokument se od hrané tvorby naprosto liší. Natáčení se skutečnými protagonisty, kteří nám vyprávějí své příběhy, má autenticitu, jíž v hrané tvorbě nikdy nedosáhnete.
Kauza Kramný
Petr Kramný byl odsouzen za dvojnásobnou vraždu své manželky Moniky a dcery Kláry, které zemřely v roce 2013 během rodinné dovolené v egyptské Hurghádě. Původní egyptské vyšetřování naznačovalo otravu, ale české forenzní analýzy dospěly k závěru, že ženy zemřely v důsledku zásahu elektrickým proudem. Navzdory několika pokusům o obnovení procesu Petr Kramný nadále trvá na své nevině.
Proč lidi zajímá cizí neštěstí?
Proč je o true crime takový zájem? Vidíme to denně, ať už to jsou podcasty, seriály, dokumentární série, filmy. Co myslíte, že na tom vlastně diváky přitahuje?
Těžko říct, v Česku je to teď evidentní, ale mám dojem, že třeba v zahraničí ta vlna už pomalu odeznívá. Důvody ale mohou být různé. Podle některých studií si lidé prostřednictvím cizích tragédií vlastně odžívají to, co by se mohlo stát jim. Je to tak trochu prevence, takové očkování. Všichni víme, že svět v němž žijeme, je nebezpečný. Když máme možnost si to ve fikci prožít, snáze se smiřujeme s tím, že se takové věci dějí a že se mohou stát i nám.
Jak na váš záměr natočit dokumentární sérii reagovali lidé, na které jste se obrátili?
Bylo to náročné. Účinkující jsou jen zlomkem lidí, které jsme oslovili. Pro řadu z účinkujících je to osobní věc, která vzbuzuje emoce. Část z nich prostě nechce být veřejně známá. Reakce byly zpočátku odmítavé nebo vlažné.
A jak jste je přesvědčil?
Snažil jsem se jim osobně vysvětlit, že mi nejde o senzaci, ale zajímá mě, co mi řeknou a jak tu kauzu vidí. Zároveň ale nepřistupuji na autorizaci. Všichni účinkující s tím souhlasili a uvěřili mi, že jejich důvěry nezneužiji. Doufám, že se to podařilo i tentokrát.
