Před pár lety by sotva koho napadlo, že se starost o přírodu stane jedním z leitmotivů globální politiky. Konferencí, která právě začíná v Kanadě, živý svět s konečnou platností povýšil z Attenboroughových filmů mezi úkoly světových summitů.
Ekologický summit v Egyptě skončil mnohem lépe, než se čekalo. I proto, že se od něj nečekalo prakticky nic.
Návrhy, co bylo možné dělat jinak, má smysl uvážit. K ochraně před ohněm by ale pomohly spíše méně než více.
Měli bychom ji totiž (také) obnovovat. A prozatím největší krok k tomu udělala tento týden Evropská komise. Po letech příprav představila pravidla, která - pokud je sedmadvacítka schválí - už během několik málo let začnou vracet do evropských krajin živou přírodu ve velkém i malém. V dobrém bychom se tak konečně rozešli s jednou úspěšnou tradicí starého kontinentu.
Ve vládních plánech je nenápadně ukrytý i bod, který může zásadním způsobem přetvořit tvář našeho domova. A to doslova.
Každý rok touhle dobou se světoví diplomaté a experti sjedou na obří konferenci, aby se domluvili, jak řešit změny podnebí. A každý rok touhle dobou nastane všeobecné rozčarování, že se nedohodli. Opět. Přesto je po právě skončeném summitu ve skotském Glasgow namístě spíš spokojenost.
Když letos kapitáni světového byznysu odpovídali na otázku, co považují za největší podnikatelské riziko, shodli se na třech věcech: infekcích, klimatické změně a mizení přírody. Posledně jmenovaný trend má přitom zvrátit summit, který odstartoval v Číně. Středem globální pozornosti se - poněkud překvapivě - stala zvířata, džungle a krajina.
Možná už dnes sněmovna přerýsuje pravidla, kterými se třicet let řídí naše péče o svět, v němž žijeme. Aniž by se o tom v Česku vedla větší diskuse. A na rovinu: aniž by většina zákonodárců měla šanci vědět, o čem vlastně hlasuje.
Asi nejdůležitější letošní pokrok v péči o zdejší krajinu se týká místa, o němž málokdo ví. Stát se domluvil sám se sebou a po dekádách marnosti se konečně začíná lépe starat o patrně nejvzácnější z těch končin, které se dosud netěšily skoro žádné ochraně.
Pandemie nám dala hmatatelně pocítit, co rozumem chápeme ze stovek studií: totiž že příroda má měřitelný vliv na naše zdraví a pohodu.
Vody ubývá, studny vysychají, lesy mřou a snímky krajiny připomínají katastrofické filmy. Skoro jako by nás už mohl zachránit jen zázrak. Realita je přece jen veselejší. Krok správným směrem může udělat hned zítra ráno úplně každý.
Jak se Česko změnilo během třiceti svobodných let? Co se stalo s jeho městy, krajinou a ekonomikou? Jak se proměnily školy a jakou dnes máme šanci domoci se svých práv? Do jaké budoucnosti nás vede zahraniční politika? V týdnu před 17. listopadem přináší Aktuálně.cz sérii sedmi svátečních esejů. První zkoumá životní prostředí.
Máloco určuje obraz a kvalitu našeho domova tolik jako cesty. Z naší krajiny jich ale zmizelo přes 150 tisíc kilometrů. Potřebujeme je zpátky.
