Půlpán měl vždy rád cestování a letadlem se prý nalétal hodně. Už ho ale přestávaly bavit turistické destinace a věčné návraty domů. Proto se jednoho dne rozhodl, že se vzdá všech závazků, vezme si baťůžek a nevrátí se, dokud se mu nebude chtít.
Zlomové pro něj prý bylo, když musel před třemi lety podstoupit operaci v oblasti břicha. Tehdy se sám sebe ptal, k čemu jsou mu peníze, když díky pracovnímu vytížení nemá ani čas je utratit. Rozhodl se, že až se uzdraví, vydá se na cestu bez cíle a přesně daného plánu.
"Představte si, že si ráno vezmete batoh a řeknete si, že se někam pojedete podívat. To je všechno, to byl můj plán. Jít někam a poznat svět," říká bezmála dvoumetrový muž. Věděl, že chce putovat směrem na východ a jeho cesta vedla ve stopách dávných karavan podél hedvábné stezky přirozeně, aniž by to předem zamýšlel.
V Bulharsku se poprvé postavil k silnici a začal stopovat. Přes celé Turecko dostopoval až do Íránu, který podle něj není zdaleka tak nebezpečný, jak si lidé mnohdy myslí. "V Íránu jsem navázal úžasná přátelství a strávil v zemi bez nadsázky nejlepší tři měsíce života," dodává nostalgicky při vzpomínce na Persii. Z Evropy do Číny dojel po jedenácti měsících. Že by mohl být jedním z mála, kdo legendární karavanní trasu překonal úplně sám, si uvědomil až o několik měsíců později.
Do světa dobrodruh vyrážel se třemi tričky, jedněmi riflemi, jednou mikinou, spacákem, karimatkou, počítačem, powerbankou a dvěma pasy. Že mu bude něco chybět, se bál ze všeho nejméně, protože na cestě se dá z jeho zkušenosti všechno dokoupit. Překonával vysoké hory, nekonečné pastviny, pouště, ale hlavně hranice jednotlivých států a nebezpečných regionů, z nichž některé jsou ostře střežené.
Osm hodin čínského výslechu
Asi největší trápení čekalo pardubického rodáka na hranici Číny a Kyrgyzstánu, kde rozhodně není zvykem, aby ji kdokoliv, natožpak Evropan, přecházel pěšky. Cestovatel strávil na různých výsleších osm hodin, a dokonce byl vojáky převezen sto kilometrů do vnitrozemí, než konečně dostal do pasu čínské razítko. "V Číně se nedomluvíte nijak, tam bylo velmi těžké si koupit i rohlík v krámě," vzpomíná. Veškerá komunikace s celníky proto probíhala přes Google překladač.
Půlpán, který se živí marketingem a příležitostně také jako DJ, musel po celých osm hodin trpělivě vysvětlovat, odkud přišel, kam jde a kde všude už byl. "Ukazoval jsem fotky ze známých destinací jako Benátky nebo Bali," dodává s tím, že nepřátelské země Číny úmyslně nezmínil. Měl s sebou také dva pasy, aby nemusel ukazovat ten s íránským razítkem. "Nikdo neuměl ani slovo anglicky nebo rusky. Byl to obrovský nápor na psychiku, když vás osm hodin vyslýchají a široko daleko jste jediný cizinec," přiznává cestovatel.
"První výslech trval hodinu. To mě teprve pustili do prostoru celnice. Pak už jsem byl na čínské straně pod dozorem kamer a mikrofonů, odevzdal jsem mobil i počítač. Telefon jsem raději nechal vybitý, aby mi tam nenahráli sledovací aplikaci, kterou dostane do telefonu každý turista," popisuje Půlpán průběh kontroly. "Pak jsem prošel skenerem. Ukazoval jsem batoh. Většinou dávám navrch špinavé prádlo a pak už to nikoho nezajímá, ale Číňany zajímalo do detailu úplně všechno. Ptali se mě, na co mám čelovku nebo proč mám tak velkou powerbanku," pokračuje.
Po několika hodinách intenzivního výslechu jej celníci naložili do auta, které ho převezlo do vnitrozemí k poslední kontrole, a přidělili k němu další dva muže. "Najednou přišli dva Číňani s kufrem, kteří uměli perfektně anglicky. Dali je ke mně do auta a řekli, že jsou to taky turisti. Ptali se mě na ty samé otázky - kam jedu, koho tam znám. Pak jsme vystoupili a oni stejně jako se zjevili, tak zase zmizeli," vypráví o dvojici, o níž se domnívá, že šlo o agenty, které na něj Číňané nasadili.
Půlpán vysvětluje, že v západní části země působil podezřele. Daleko od Pekingu nebo Šanghaje totiž nebývají žádní turisté. Hostely jsou tam zvlášť pro místní a pro cizince a do některých městských částí není ani možné se dostat, zejména do těch, kde žijí Ujgurové. "Všude jsou kamery a bezpečnostní brány do vnitrobloků. Kamery poznají, že tam nebydlíte, a tak vás tam policie nebo vojáci nepustí," popisuje.
"Jste špion?"
Do potíží se Půlpán dostal také v Abcházii, což je částečně uznaný stát, který většina zemí považuje za součást Gruzie. Stejně jako do západní Číny tam turisté zpravidla nemíří. Nejprve měl problém dostat se přes hranice, kde s celníky smlouval tři hodiny. Později zamířil do bývalého sovětského sportovního centra, kde se sovětští sportovci připravovali na olympiády. Dlouho jej však obdivovat nemohl.
"Přijelo velké černé SUV se zatemněnými skly, vyskákali z toho čtyři chlapi, jeden byl voják, jeden byl policajt a všichni měli samopaly. Ukázal jsem pas, batoh a co jsem nafotil. Řekli mi, že dál nejedu, a naložili mě do autobusu, který mě odvezl do města," vzpomíná cestovatel. V Abcházii byl takto zastavován několikrát denně, proto začal mít obavu, že je sledován. Když policii vysvětloval, že je z Česka, nikoliv z Čečenska, došlo mu, že jej celou dobu považovali za čečenského bojovníka, který válčil na straně Islámského státu a vrací se přes Gruzii domů. Musel se tedy odvolávat na Československo, které na rozdíl od Česka strážníci znali. Během cest byl také nezřídka považován za špiona.
Írán? Jako vystřižený z Tisíce a jedné noci
Půlpána mimořádně zaujal Írán, který považuje za nejkrásnější zemi na světě. Islámská republika má podle něj z nepochopitelných důvodů ve světě špatnou pověst. "Má neuvěřitelně bohatou historii, jsou tam krásné památky i příroda. Viděl jsem nádherná místa jako vystřižená z pohádek tisíce a jedné noci. Projížděl jsem solné pláně, nekonečné pouště, zasněžené hory nebo objevoval malé zapomenuté vesničky," vyjmenovává.
Nejvíce však cestovatele okouzlili místní lidé. "Žijí v uzavřeném státě, přesto jsou velmi příjemní a poutníkovi neváhají nabídnout pomocnou ruku. Když jdete horami a nemáte kde spát, tak lidé, i když vám nerozumí ani slovo, vás bez mrknutí oka nechají přespat," říká s tím, že v Evropě podobná pohostinnost mizí.
Užil si i putování bývalými sovětskými republikami. Ty se mohou zdát jako jednolitý a velmi abstraktní soubor zemí, právě v nich ale cestovatel objevil velké rozdíly a každou zemi dokáže barvitě vylíčit. "Uzbekistán je perlou střední Asie, jsou tam bohatá města s nádhernými modrými mešitami. Oproti tomu Kyrgyzstán je pastevecký stát s vysokými horami a nekonečnými pastvinami plnými koní. Zbytky z historie hedvábné stezky zde ale najdete poskrovnu. Turkmenistán je zase velmi uzavřený stát, kde se mísí Peršané se středoasijskými národy," přibližuje. Hlavní město Ašchabád, které vybudoval začátkem 19. století bývalý prezident Turkmenbaši, podle něj působí jako z jiného světa.
Nejvíce mu však přirostl k srdci Horní Badachšán v Tádžikistánu. "Zde na hranici s Afghánistánem a Čínou žijí jedni z nejmilejších a nejpohostinnějších lidí, na které jsem na cestách narazil. Těžko byste hledali krásnější hory, než je zdejší pohoří Pamír," pochvaluje si hornatou středoasijskou zemi, která se počtem obyvatel podobá tuzemsku.
V cizině stačí 10 dolarů na den
Když Půlpán doputoval do Číny, pokračovala jeho neplánovaná cesta ještě do jihovýchodní Asie. Navštívil Vietnam, Laos, Kambodžu a Thajsko, kde objevoval tajemné chrámy ztracené v džungli nebo malá horská etnika. Jeho pouť nechtěně skončila v Myanmaru, když byl na cestě už více než rok a půl. Kvůli pandemii se musel vrátit. Nevyšel mu tak ambiciózní plán obkroužit Zemi bez použití letadel. V budoucnu by cestu rád zrealizoval, není si ale jistý, že se bude dát v dohledné době cestovat svobodným způsobem, jaký má rád. "Nevěřím tomu, že bude možné jen tak ukázat pas a pěšky přecházet hranice. Možná za desítky let," říká skepticky a podotýká, že asijské státy jsou nyní kvůli pandemii velmi uzavřené.
Dobrodruh dělává o svých cestách přednášky a lidé mu často říkají, že by na podobnou expedici neměli odvahu. Podle něj ale není nic složitého každý den vstát a vydat se napravo nebo nalevo, stejně jako člověk ráno vstane a jde do práce. Vyvrací také argument o nedostatku peněz. "Rok a půl cestování mě stál 210 tisíc, je to levnější než žít v Česku. Stačí deset dolarů na den a krásně si cestujete světem a poznáváte místa, o kterých jste v minulosti jen snili," říká.
I na argument o neznalosti jazyků má Půlpán jednoduchou odpověď. "Je třeba si uvědomit, že babička v zapadlé horské vesnici v Íránu také neumí žádný jazyk. Já si ale myslím, že se dobří lidé domluví mezi sebou všude," podotýká. Lidé se podle něj bojí "tuláckého" cestování ze všeho nejvíce proto, že mají strach na pár měsíců hodit za hlavu svůj dosavadní život. "Myslí si, že bude těžké vrátit se zpět. Přitom vrátit se je to nejjednodušší. Nejtěžší je odjet. Vystoupit z komfortní zóny a vrhnout se do něčeho nového, kdy ráno nemáte jistotu, kde budete večer spát," dodává s úsměvem.
