Psycholožka: Dítě jen po dobrém nevychováte. Nebojte se zvýšit hlas ve správný moment

Marta Plecitá
12. 8. 2019 6:43
Anita Michajluková dvacet let pomáhá rodičům a dětem hledat klíč ke spokojeným vztahům. Sází přitom na podporu každého člověka v hledání jeho vlastní životní cesty. Zkušenosti ze své poradny sepsala do nové knihy Dítě, které se v životě neztratí a vydala ji v červnu u nakladatelství Albatros.
Ilustrační foto.
Ilustrační foto. | Foto: Shutterstock

Při řešení problémů klientů vám údajně nejvíce pomáhá praktický přístup a selský rozum. Co tím myslíte?

Obojí považuji za klíčové při hledání řešení jakéhokoliv problému, nejen ve výchově dětí. Existuje řada metod, rad, výchovných systémů. Mně se osvědčuje přistupovat ke každému člověku individuálně. Co právě on v tuto chvíli potřebuje? Jak prakticky vyřešit krok za krokem jeho konkrétní situaci a jak ho podpořit, aby hledal vlastní cestu dopředu? V rodičovství se často opakují některé chyby, které rodiče dělají, ale je vždy třeba najít, jak vypadají v jedinečném podání konkrétní kombinace rodič-dítě. Často pak řešení i velkých a dlouhodobých problémů může ležet na dosah ruky.

Proč jste se rozhodla sepsat knižně své zkušenosti z terapií?

Zdálo se mi, že je jen velmi málo knih o výchově od českých autorů, které reflektují české podmínky a přitom neprezentují jeden návod nebo směr. Ale hlavně jsem chtěla ukázat svůj pohled na každodenní otázky, se kterými se setká při výchově téměř každý rodič. Někdo je řeší s lehkostí, někomu dají pořádně zabrat. Proč na své dítě křičím, i když nechci? Proč mu pomáhám s úkolem, když chci, aby bylo samostatné? Proč si děti neuklidily pokoj, když jsem jim to říkala už pětkrát? Samozřejmě k tomu patří i závažnější otázky o závislostech, hranicích nebo šikaně.

Postupem let jsem přišla na to, že existují opakující se principy, které působí ve výchově potíže. Zároveň pro každého rodiče vede k řešení jiná cesta, protože ve výchově dětí nejsou důležité jen kroky, které děláme navenek, ale i naše vnitřní motivace a postoje. A když s daným rodičem a dítětem pojmenujeme obojí, věci jsou postupně jasnější a problém má řešení. Je to jako narazit na zlatou žílu. Proto neexistuje univerzální návod na to, co ve výchově dělat, aby si děti uklízely pokoj. Ale existují principy, které když porušujeme, fungovat nám to nebude.

V knize podrobně popisujete vlastní zkušenosti z výchovy dětí, ani pro vás nebylo vždycky vše snadné. Nebála jste se je zveřejnit?

Naopak. Výchova dětí byla důležitou součástí mé cesty a dala mi zkušenosti, které bych jinak nezískala. Zažila jsem se svým synem stavy bezmoci a zoufalství a propadala hysterii a neviděla cestu ven. Abych se se svým malým dítětem dokázala domluvit, musela jsem začít hledat vlastní cestu k řešení. Jak to opravdu já uvnitř mám a co cítím. Proč dělám to, co dělám, a proč to nefunguje. Až proces vnitřní proměny mých vlastních hodnot a motivací vedl k tomu, že se náš vztah proměnil a dokázali jsme spolu postupně začít spokojeně fungovat. V knize popisuji i to, jak snadné mi později přišlo vychovávat mladší dceru, a že až když jsem na vlastní kůži poznala, co v realitě znamená obvyklá věta "každé dítě je jiné", dokázala jsem mnohem lépe pochopit i své klienty.

Anita Michajluková – Dítě, které se v životě neztratí
Anita Michajluková – Dítě, které se v životě neztratí | Foto: Albatros

Svým příběhem chci zároveň čtenářům dodat odvahu a podpořit je, aby nikdy nevzdávali hledání toho pravého klíče k výchově dětí.

Používáte často termín vnitřní proměna. Neodrazuje vaše klienty představa, že se mají měnit?

Doufám, že ne. Náš vnitřní a vnější svět je propojený. Aby změna fungovala venku, musím udělat změnu i uvnitř, tomu se nejde vyhnout. Moje knížka spojuje vnější reálné kroky s prací na sobě, ukazuje, proč je změna důležitá, a hlavně jak ji udělat. Paradoxní je, že to nemusí být vůbec těžké. Někdy stačí jedna dobře položená otázka a poctivá odpověď.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Když se rozhodnete něco ve své výchově změnit, nestačí to jen ostatním doma oznámit. Vyhlásit nové pravidlo. Pokud jste nezměnila svůj vnitřní postoj a nejste o něm stoprocentně přesvědčená, tak třeba hranice stejně selže. A právě děti jsou v této disciplíně znamenitými trenéry. Proto nestačí vyhlásit například "Ode dneška si obouváš boty sám", ale musíte dojít k stoprocentnímu vnitřnímu přesvědčení, že už mu boty obouvat nebudete, protože je zralý na to, aby to zvládl, a chcete ho podpořit v samostatnosti. A pak neustoupit, i když se mu nebude chtít. A hlavně být připraven, co uděláte, když si boty obout odmítne. Třeba to, že je vezmete do ruky a ono půjde bez nich.

Po přečtení vaší knihy mě napadlo, že snaha být hlavně "hodný rodič" vlastně jen ve velmi málo případech vede k úspěšnému výsledku.

V jedné z kapitol popisuji čtyři nejčastější vnitřní postoje, se kterými se setkávám a které vedou podle mého názoru opačným směrem, než se na první pohled může stát. Jedním z nich je právě přesvědčení, že když budu většinu času milý a hodný rodič, povede to k dobrému vztahu s mými dětmi. Denně ve své poradně vidím, že nepovede. Dalším takovým rozšířeným postojem je například obava nechat dítě zažít něco nepříjemného a přesvědčení, že hlavně jen díky pozitivním zážitkům z něj vyroste šťastný člověk. Ani to totiž není pravda, a přesto, že logicky to víme, je pro mnoho lidí velmi těžké pak v konkrétní situaci nechat dítě, ať má možnost i nepříjemnější zkušenosti zažít.

Anita Michajluková (44)

Anita Michajluková

Vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ve své psychologické praxi se věnuje řešení problémů při výchově dětí, partnerským vztahům a individuální práci s dospělými. Mimo to pořádá besedy pro rodiče na téma výchovy dětí a letní zážitkové tábory pro rodiny.

Co máte na mysli pojmem "rodičovský rejstřík", který v knize často zmiňujete?

Většina z nás má o sobě představu, jakým chceme být rodičem. Tohle dělám - tohle nedělám - takový jsem - takový nejsem. Máme automatickou tendenci používat poměrně úzkou škálu nástrojů, jak se dorozumět s dětmi. Říkáme si: "Až budu mít děti, tak nikdy nebudu…" nebo naopak "Určitě vždycky budu…". V realitě si však často jen s tím, co si sami sobě dovolíme dělat, nevystačíme. Děti na to nereagují. Osvědčené nástroje nám právě ve výchově dětí mohou přestat stačit. V tu chvíli se dostáváme do problémů a potřebujeme sáhnout do krabice "tohle já nedělám" pro nástroje nové. A to se snažím své klienty naučit.

Tuto situaci přirovnáváte k barevné škále pastelek…

Myslím, že je to docela trefné přirovnání. Představuji si, že jako osobnost máme každý určitou škálu projevů - pastelek -, které jsme zvyklí používat. Někdy se stane, že každý člen rodiny "kreslí" trochu jinou škálou barev, které spolu úplně neladí. Že zkrátka tomu, co dělá naše dítě, nerozumíme, a nevíme, jak na to reagovat. Pak to mezi námi skřípe. 

To byl i případ s vaším malým synem?

Ano, zpětně to tak vidím. Dokud jsem na jeho vzdor a sílu reagovala jen laskavostí a vysvětlováním, nikam jsme se nemohli dostat.

Co v takové situaci pomůže?

Pokud máme dítě, které na naše "pastelky" nereaguje, je funkčním řešením rozšířit svůj vlastní počet pastelek. Opustit třeba představu, že nikdy nezvyšuji hlas a nechci působit přísně, a najít odvahu změnit svůj repertoár.

Co se pak stane?

Napadá mě častá situace, kdy se rodiče bojí, aby nemuseli na své děti křičet nebo být zlí. Tak ustupují, vysvětlují a ve slabých chvílích pak ze zoufalství na své děti hystericky řvou nebo je i praští, protože prostě v tu chvíli nevědí, jak jinak. Když se pak odváží v adekvátní chvíli použít novou pastelku - tedy dovolí si to a zvýší důrazně hlas v pravou chvíli na pravém místě s novým pocitem, že je to takto v pořádku, nemusí se později vyhrotit situace až k dalšímu hysterickému řevu nebo fyzickému trestu.

Existuje podle vás něco jako první pomoc ve vypjaté situaci, kdy si s dítětem nevím rady?

Radím svým klientům klidně vzdát pomyslně jeden set, ale připravit se dobře na ten příští, aby neprohráli celý zápas. V emočně vypjaté situaci se těžko hledá nadhled. Lepší je to vyřešit prostě nějak, i když s tím nebudu spokojena, a pak v klidu promyslet, jak jinak bych to mohla řešit příště. A příště nové řešení použít. Důležité je hledat a nedoufat, že když to nechám být, příště situaci zvládnu jinak. Nezvládnu, když nebudu připravená.

A co dělá psycholožka, když neví?

To stejné, co všichni ostatní, hledá. I psycholog totiž neví velmi často. Což je skvělé, protože když se z nevím v životě nehroutíme, je pro nás tím nejlepším motorem k hledání a růstu. Mou největší inspirací je sebezkušenostní vzdělávací systém Principy života, který průběžně studuji a který mě v životě ovlivnil nejvíc. Dává mi obrovskou podporu v hledání vlastních jedinečných řešení pro život a poskytuje mi rámec pro práci s klienty.

Jakou radou byste vybavila každého nového rodiče na cestu z porodnice?

Nebojte se hledat vlastní cestu a nenechte se odradit, i když to třeba nejde hned. Jsou rodiče, kteří to mají snadné, a pak rodiče, kteří to mají náročnější. Ať už je důvod jakýkoliv. Neporovnávejte se s ostatními. Každý máme svůj vlastní příběh, vlastní radosti i starosti. Nikdo není jako vy a nikdo nemá dítě jako vy. Tvoříte se svým dítětem jedinečnou kombinaci příběhů, kterou ještě nikdo před vámi nevytvořil. Nebojte se proto hledat svá vlastní řešení. Univerzální odpovědi nefungují nikde v životě, tedy ani ve výchově.

Video: Ztrácíme zdravý rozum, děti se bojí dělat chyby, říká učitelka

Je u nás pevně zabydlený strach z chyb, děti se je bojí dělat, když ale pochopí, že chyba není ostuda, mají do života vyhráno, říká Petra Šubrtová. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

před 46 minutami

Evropské státy se chystají převzít své občany ze syrských věznic

Belgie se chystá využít příměří v Sýrii a evakuovat své občany podezřelé z terorismu z táborů na severu Sýrie. Podle britského listu The Guardian se chystají podobný krok učinit i další evropské země. Turecko zahájilo 9. října ofenzívu na severu Sýrie a ve čtvrtek ji po dohodě s USA na 120 hodin pozastavilo s podmínkou, že se kurdští bojovníci musejí stáhnout z dohodnutého prostoru u hranice. Právě Kurdové střeží tábory se zajatými členy Islámského státu (IS) a jejich příbuznými.

Mezi zajatci je podle odhadů 2000 až 3000 cizinců. Belgické úřady už informovaly rodiny belgických zajatců, že se Brusel pokusí využít pětidenního příměří a belgické občany z táborů repatriovat.

O podobném kroku uvažuje také Francie a Německo. Británie, která dosud odmítala řešit osud asi 30 britských zajatců, se podle The Guardianu možná vzhledem k postupu ostatních Evropanů zachová podobně jako oni.

Zdroj: ČTK
Další zprávy