Patrik se narodil předčasně, po narození onemocněl zápalem plic a dostal se do bezvědomí. Z něj se probral, ale odmalička měl problémy s chůzí, a když mu byl rok, lékaři mu diagnostikovali mozkovou obrnu.
Rozhovor začíná v prostorách soukromé pražské neurorehabilitační kliniky, kde Patrik v poslední době pravidelně cvičí na Lokomatu. Tento robotický přístroj slouží jako pomocník lidem se sníženou hybností končetin, protože si na něm mohou procvičit pohyb, který by jinak sami nezvládli. Oblečou se do upevňovacích popruhů a nohy si vloží do počítačově ovládaných ortéz, které pak vedou jejich kroky.
V čem vám Lokomat, na kterém právě cvičíte, pomáhá?
Učím se na něm stereotypu chůze. Lokomat mě postaví, odlehčí moji váhu a pomáhá mi dělat pohyby, díky nimž si prokrvím končetiny, které jsou zvyklé na polohu vsedě. Protáhnu si celé tělo a cítím se pak lépe. V Česku mají přístroj k dispozici jen na třech místech, protože stojí nějakých osm milionů. Všude je velký přetlak poptávky, a pojišťovna navíc cvičení na něm hradí jenom ve středisku v Kladrubech. Docela mě štve, že když při žádosti o finanční podporu neřeknete, že chcete přístroj využít, abyste mohli začít chodit, tak vám ji nikdo nedá. Stát má pocit, že je smysluplné do takzvaně zdravotně a tělesně postižených investovat jenom v případě, že by byli najednou nezávislí na ostatních. Ve skutečnosti je ale cílem zlepšení kvality života, protože na druhých jsme závislí všichni. Třeba když si jdeme koupit do sámošky jídlo, které jsme sami neulovili ani nevypěstovali.
Pokud vás chápu správně, tak o tom, že jednou budete chodit, už dnes nepřemýšlíte. Dřív jste ale chodit chtěl, nebo ne?
Přáli si to rodiče a dlouhou dobu jsem o tom snil i já, ale pak jsem si řekl, že nebudu dělat to, co po mně všichni chtějí. Lékaři mi nejdřív dávali velikou šanci a všichni mi říkali, že až budu chodit, budu si moct hrát s dětmi na hřišti, rodiče mi koupí pejska a tak dále. Tohle ale nebyla úplně nejlepší motivace, protože to stálo na přesvědčení, že dokud nebudu chodit, nebudu vést plnohodnotný život. Přijde mi to podobné, jako kdyby vám někdo řekl, že začnete žít teprve tehdy, až budete mít milion na kontě.
Přesto jste podstoupil několik operací, abyste chodit mohl.
Samozřejmě, protože když rodičům v porodnici řekli, že se jim narodilo postižené dítě, automaticky po lékařích chtěli, aby ho uzdravili. Já jsem odmalička nechodil, takže se mi tělo stavělo jinak. Doktoři museli vzít skalpel, naříznout některé svaly, povolit některé šlachy a posunout nějaké kosti, aby se tělo vyvíjelo rádoby normálně. Ve výsledku to nevedlo k tomu, že bych se rozchodil, ale rodiče tou představou byli živení. Podobnými operacemi jsem procházel od tří let, na jedné jsem byl ještě v 18 a celkově jich bylo možná 20. Přitom jsem při těch operacích mohl umřít a já jsem si pak uvědomil, že nechodit není otázka života a smrti. I kdybych díky operacím dneska chodit mohl, musel bych do chůze dávat veškerou svou energii a stejně bych každou chvíli potřeboval, aby mě někdo vzal na záda, protože bych nebyl tak rychlý, což bych nechtěl.
Takže vám operace život spíš zkomplikovaly, než zlepšily?
Rozhodně. Místo toho, abych byl mezi dětmi a žil běžný život, což bych klidně i bez chůze mohl, trávil jsem čas na operačních sálech a v rehabilitačních ústavech. Navíc jsem se narodil pár let po revoluci a v té době rodičům řekli, že je jejich dítě postižené, a tak mezi zdravé děti nepatří. Bylo jim úplně jedno, jestli umím číst, psát, nebo počítat. Podle nich jsem patřil do zvláštní školy, protože běžná základní škola nedokázala zajistit bezbariérový přístup.
Nakonec jsem měl roční odklad a mezitím si rodiče u školy vyhádali zajištění nájezdu pro vozík. Tím pádem jsem si prošel onou inkluzí, o které se dneska tolik mluví. Sám to slovo nemám rád, protože společnost přece lidi jako já do svých řad nezačleňuje, oni už tu jsou a jde jenom o hledání, jak s nimi pracovat. Miloš Zeman mimochodem inkluzi vidí jako zbytečnou investici, co by nám mohla ušetřit spoustu peněz. Taky v téhle souvislosti několikrát říkal, že dětská krutost je ta největší.
Teď budu chvíli ďáblův advokát, ale není na tomhle prezidentově bonmotu kousek pravdy? V každém školním kolektivu přece funguje tlak na sociální konformitu. Děti ze svých řad mnohdy vylučují vrstevníky, kteří se něčím odlišují.
Když se mně samotnému děti někdy smály, já jsem se smál s nimi. Nikdy jsem nezažil nějakou krutou šikanu, nebo jsem to tak alespoň nikdy nevnímal. Obecně podle mě ale platí, že když si na vás ostatní začnou dovolovat a vy zůstanete v pohodě, tak si dovolovat přestanou. Vrstevníci, kteří se vám snaží znepříjemnit život, to často dělají proto, že je samotné někdo někdy ponižoval, a oni si to vybíjejí na vás. Navíc se vždycky může najít někdo, kdo se za vás postaví. Důležité je do kolektivu přijít s pozitivním vnímáním sebe sama a ne jako ňouma, kterého by měli všichni litovat.
Odlišnosti mezi námi vždycky budou a nikdy nebudeme všichni stejní. Po přestěhování do Prahy jsem si zase později prošel školou, která si kladla za cíl stírat sociální rozdíly. Jakmile jsme si ale sundali povinné uniformy, měli jsme každý jiné oblečení a kromě toho byly rozdíly pořád vidět na tom, jaký má kdo mobil, kolik lidí za ním chodí, nebo čím jezdí do školy. Jde proto jenom o to, abychom každou svou odlišnost vnímali jako vlastní výjimečnost, ne jako náš handicap. Brát ji jako znevýhodnění nám v životě nijak nepomůže.
Patrik Procházka (27)
- Psycholog a motivační řečník absolvoval prestižní pražské gymnázium Open Gate a po maturitě odcestoval do Spojených států, aby tam vystudoval psychologii na floridské Lynn University.
- Provozuje soukromou psychologickou praxi a spolupracuje s rehabilitačními klinikami, kde učí lidi, jak svůj současný stav přijmout. Všude jej doprovází jeho asistenční pes Theo.
- Prostřednictvím své praxe i přednášek na školách a ve firmách čerpá ze své jedinečné životní zkušenosti a vede lidi, aby se na situace ve svém životě dívali pozitivně.
- Věří, že úsměv a smích mohou mít transcendentní rysy, a proto spolu s Tomášem Studeníkem pomáhá tvořit základy Církve smíchu.
Jak se ale může člověk přimět uvažovat o své odlišnosti jako o daru, přijmout sám sebe a nesnažit se co nejvíc podobat ostatním?
Sílu vlastní osobnosti máme přirozeně v sobě a omezit ji může až působení společnosti, což odpovídá takzvanému Pygmalion efektu a Golem efektu. Záleží tedy, jak vás rodiče, učitelé a vrstevníci vedou. Pokud vám sebedůvěru spíš snižují, tak málokdy budete v něčem dobří, protože vám bude chybět přesvědčení. V některých případech samozřejmě může fungovat i negativní motivace, ale přístup, kdy chcete ostatním ukázat, že na to máte, je nesmírně vysilující a nekonečný. Když vám totiž někdo od dětství říká, že jste hloupí, tak všechno, co se vám nepovede, přisuzujete právě vlastní hlouposti.
Existují ale i případy, kdy rodiče nabydou přesvědčení, že jsou jejich děti stvořené pro vysokoškolské studium, protože sami mají univerzitní vzdělání. Ty děti přitom vůbec nemusí být studijní typy a mohou mít talent například na nějaké řemeslo. Nemohou být v takových případech ambice rodičů kontraproduktivní?
Rodičovská výchova by určitě neměla být o tom, že z dítěte uděláte přesně to, co si představujete. Lidi by měli dělat věci proto, že je baví, a ne kvůli tomu, že jim je někdo vnutí. Nemusíme všichni umět všechno a stačí, že každému z nás jde něco. Jedna z věcí, která mě štve na našem vzdělávacím systému, je právě skutečnost, že vás nenaučí klást si v životě priority.
Můj táta třeba chtěl, abych se stal fotbalistou. Živil se jako vrcholový sportovec, toužil po následníkovi a já jsem byl jeho jediný syn. Říkal mi, že když budu fotbalista, můžu mít jakoukoli holku. Já jsem mu později odpovídal, že kvůli tomu přece nemusím hrát fotbal a stačí, když ze mě bude podnikatel. V životě můžete dělat cokoli, jenom v tom musíte sami najít spokojenost.
I vy jste se ale k takové spokojenosti dopracoval až postupně. Ve 13 letech jste uvažoval o sebevraždě. Co jste tehdy prožíval?
Od dětství jsem si musel v hlavě tvořit vlastní svět, protože jsem cítil, že mě společnost do něčeho tlačí, a já jsem naopak potřeboval přijmout sám sebe takového, jaký jsem. Pak mi ale ten tlak začal připadat natolik silný, že jsem cítil potřebu něco udělat. Nešlo mi přitom jenom o to, že už jsem sám nechtěl takhle žít, ale taky o to, aby tak nemuseli žít ostatní lidi, co si procházeli něčím podobným. Proto jsem uvažoval o tom, že skočím z okna a na rozloučenou napíšu dopis se vzkazem, abychom se k nikomu nechovali jako k postiženému. Přemýšlel jsem o tom, že smrt může být dostatečně silná manifestace, aby ostatní donutila si něco uvědomit.
Pak jsem si ale řekl, že při mém štěstí by se ten vzkaz někde ztratil, nikdo by si ho nepřečetl a všichni by si mysleli, že jsem byl jenom nějaký smutný, zklamaný blázen. Místo sebevraždy jsem se proto rozhodl žít dál a dokázat lidem, že to zvládnu, i když nemůžu chodit. Vzal jsem si za cíl, aby společnost nedávala čemukoli, s čím jsme se narodili, negativní nálepku postižení, a nedívala se proto na některé z nás jako na chudáky.
Od chvíle, kdy jste přemýšlel o sebevraždě, jste ušel dlouhou cestu a mimo jiné jste získal bakalářský titul na americké vysoké škole. Spojené státy bývají přitom na rozdíl od evropského sociálního státu popisovány jako vysoce konkurenční prostředí. Jakou zkušenost jste si z USA přivezl vy?
V Česku je sociální stát založený na lítosti, na tom, že vám přispěje nějakou kačku, abyste přežili. To vás ale nijak nevytrhne. Naopak si nikdo nemyslí, že by vás měl učit, jak například chytit rybu, protože se všichni domnívají, že na to nemáte. Pokud jste Američan "s vlastní židlí", tak dostanete na vysokou školu takové stipendium, že jste díky němu zajištění. V Česku by vám ve vaší situaci stipendium nenabídli, protože jste postižení a oni ho nedávají ani těm v uvozovkách zdravým. V Americe by vám řekli, že vám ho poskytnou právě proto, že jsou zvědaví na to, jaké nové věci jim můžete ukázat. Když se vám v Česku přihodí podobná životní výzva, s jakou se potýkám já, společnost to okamžitě bere jako průšvih, který se neměl stát. V Americe by to vnímali tak, že ať se stane cokoli, můžete to zvládnout a stát se zdrojem inspirace pro ostatní.
Sám jste na životě ve Spojených státech oceňoval, že se lidé na sebe neustále usmívají. Nemůže na druhou stranu přílišný tlak na optimismus vyvolávat pocit studu za jakékoli negativní emoce?
Kdysi za mnou jako za psychologem někdo přišel a potřeboval poradit, proč ho nikdo nechce. Řekl jsem mu: "Tak se na sebe podívejte. Vždyť se pořád mračíte, a když se dál budete mračit, tak vám nikdo neřekne, že s vámi chce trávit víc času." Nikdo vedle sebe totiž nechce psychicky labilního, ztrápeného člověka. Úsměv vůbec nemusí znamenat, že se v danou chvíli cítíte šťastný. Může se ale stát cestou, jak ke štěstí dospět, protože když se usmíváte, tak vám jde všechno líp a lidi vám víc vychází vstříc. Když vám uletí letadlo a začnete se u terminálu rozčilovat, tak máte menší pravděpodobnost, že seženete letenku na další let, než když si z toho nic neděláte.
Když za vámi někdo přijde na terapii s něčím, co v tu chvíli z jeho pohledu působí jako neřešitelný problém, nepodaří se vám ho hned svým úsměvem přesvědčit k bezbřehému optimismu, nebo se pletu?
Je to samozřejmě hodně individuální a s každým ten optimismus musím rychlejšími nebo pomalejšími krůčky hledat. Vždycky se snažím daného člověka poznat a až pak mu pomoct pochopit, že to, co se mu stalo, mělo z nějakého důvodu v jeho životě smysl. Úsměv ale z mé zkušenosti při každé terapii funguje jako hodně účinný prvek.
Podívejte se také na rozhovor s Patrikovým kamarádem Tomášem Studeníkem, který organizuje akci FuckUp Nights:
