Během přednášky jste mluvil o mužské izolaci. V jakém smyslu jsou muži izolovaní?
Nejsou izolováni fyzicky. Spíše emocionálně, úrovní dovedností, které si nesou do jakéhokoli vztahu. Jsou určité věci, o nichž muži neradi mluví. Když o něčem neradi mluvíte, nezískáte v tom praxi. A nebudete pak příliš dobří v probírání složitých témat. Dnes jsme mluvili o tom, že muži často projevují svůj omezený rozsah. Když přijde něco složitého, mohou se naštvat a rozčílit. Nebo stáhnout.
Tyto typy reakcí vytvářejí izolovanost. Když se na vás rozčílím, přejdete k reakci "útok nebo útěk". To nám nepomůže se sblížit. Když si vás vyslechnu, pomyslím si "ta mě ale štve", nic vám neřeknu a odejdu, tak mě to v tomto vztahu také izoluje.
Proč se ve své knize zaměřujete právě na mužská přátelství?
Přijde mi zřejmé, že muži na sebe navzájem reagují velmi intenzivně a smíšeně. Vždycky mě to zajímalo. Jak jsem mohl svého otce tolik milovat a přitom cítit, že mě odbýval? Je v tom určitý smutek. Obzvlášť muži mé generace se cítí izolovaní od lidí, které nejvíce obdivují a chtějí jejich lásku a kteří se zdají být nepřístupní. Myslím si, že mnoho mužů po tomto uvnitř cítí hlad.
Kniha je odvážná v tom, že říká, že by všichni muži měli přijmout zodpovědnost a navzájem si pomoct. Namísto předstírání, že jsme blízkými přáteli. Ve skutečnosti si zas tak blízcí nejsme. Jen tolik, kolik si dovolíme. Ale není to moc.
Nejde tedy o to, jak mít více přátelství. Máme je. Jde o to, aby se muži začali navzájem podporovat v různých podobách mužství. Když budou má přátelství hluboká v tom smyslu, že se můžeme obejmout a říct "promluv si se mnou", tak budu mít někoho, kdo je jako já, s kým se můžu ztotožnit jinak než se svým otcem.
Kde všechno tohle začíná? Zmiňoval jste genderovou policii, která odmalička hlídá, jestli se holčičky chovají jako holčičky a kluci jako kluci. Je to ten důvod, proč muži neumějí sdílet své pocity?
Myslím, že ano. Homofobie je jeden z největších problémů. Nejde při ní o to, jestli je někdo gay nebo ne. Homofobie je jako policie - musíš se chovat určitým způsobem. Ale když rád vaříš nebo nosíš ponožky, které mají trochu jinou barvu, tak je to prostě projev pestrosti lidského života. Myslím, že na ni musíme udělat víc místa. Spousta mužů se s druhými emocionálně nesbližuje, protože se bojí, že je ostatní budou považovat za gaye.
My chceme, aby bylo v pořádku zavolat svému kamarádovi a říct: mám problém. A on na to mohl říct: ok, pojďme na kafe nebo se projít. Muži zůstávají uzavření celou věčnost, než jsou ochotní tohle udělat. Je to směšné. Vám to asi nemusím vysvětlovat, že?
Jaká témata nejčastěji probíráte v laboratořích přátelství, které pořádáte?
Hodně to záleží na věku mužů, kteří přijdou. Většinou jde o vývojové otázky, kterým čelí. U teenagerů jsou to často sociální vazby, sexualita, někdy trapnost. Máme teď skupinu starších mužů, ve věku 55 až 75 let. Ti mluví o sexualitě, potenci, o tom, co mají dělat v důchodu, o dětech, které se osamostatnily.
Muži ve středním věku řeší víc věci typu: Nevím, jestli mě moje žena skutečně miluje. V práci jsem potkal někoho, kdo mě přitahuje. Co s tím mám dělat? Nebo řeší, že už dva roky mají milenku a manželka teď našla výpis z kreditní karty a hrozí, že odejde, pokud poměr neskončí. Mnoho mužů chodí s tím, že mají problémy se zvládáním vzteku nebo s alkoholem. Závislost na sexu je také velké téma. A někteří přijdou s depresí, která zdánlivě vznikla zničehonic.
Ať jde o jakoukoli životní etapu, mužský kód vždycky hraje roli. Jde o představu o tom, co to je být dobrým mužem. A ta nefunguje. Potřebujeme jiný způsob myšlení. A o to my se snažíme. Přimět muže, aby hledali okna a dveře ven z krabice, v níž jsou uvěznění.
Mnoho mužů má strach o svou maskulinitu. Jak je přesvědčíte, že mohou mluvit o svých pocitech a zároveň zůstat mužem?
Myslím, že jste tu otázku právě krásně zodpověděla. Jak mohou sdílet pocity a zároveň být mužem? No proč by nemohli sdílet své pocity a zároveň být mužem? Kdo říká, že to nejde? Odkud to pramení? Muži mají často pocit, že nedělají chyby. Jenže my je děláme. Potřebujeme, aby ženy mohly říct: Je to v pořádku, stejně tě mám ráda. Ale děláš chyby, smiř se s tím.
Někteří mluví o krizi mužství a přičítají ji tomu, že ženy jsou stále emancipovanější. Pak je tu také kampaň #MeToo. Je to něco, o čem muži ve vašich skupinách také mluví?
Ne. Nemluvíme o tom dostatečně. Teď o tom píšu. Můžu vám garantovat, že v příštím roce o tom v našich skupinách budeme mluvit více. #MeToo je další mocné hnutí, které nutí muže přemýšlet. Většina těch, kteří přemýšlejí, nejsou ti znásilňovači. Přemýšlíme o věcech, které jsme udělali a nechtěli jsme o nich přemýšlet: nelaskavost, využívání…
Kampaň je dobrá věc, ale složitá. Když vy veřejně řeknete, že jsem vás znásilnil, a já přitom vím, že jsem to neudělal, moje práce je v ohrožení. Je potřeba na spoustě věcí zapracovat. Ale myslím, že základ je promluvit. A na straně mužů je základem schopnost na to reagovat a přemýšlet o tom.
