Jak důležitá je socializace psa od štěněte?
Velmi, socializace je důležitá v jakémkoliv věku. Například mě by se strašně líbilo, kdyby štěňátka chodila od mamky až ve dvanácti týdnech, místo standardních osmi. Protože od ní a od sourozenců se mohou naučit strašně moc. Bylo by ale velmi důležité, aby s nimi právě chovatelé pracovali už na socializaci. Vzali je taky jinam než na dvorek, do různých prostředí, představili jim různé materiály, zvuky, situace, různá zvířátka, možná jim dali i malý základ tréninku. A opravdu někteří chovatelé takhle osvícení jsou, ale není jich bohužel úplně moc.
Socializace není vypustit psa do psího parku mezi deset různých psů různých věků, povah a velikostí. Je důležitá kvalita kontaktů, ne jejich kvantita. To samé se týká socializace na lidi. Nemusí ho každý hladit, občas je fajn učit, že může štěndo třeba jenom ležet a koukat na lidi. Občas i hladit, jasně, ale ne vždycky. Pak se divíme, že štěně v půl roce skáče na každého kolemjdoucího.
Co je základem důvěry mezi majitelem a jeho nejlepším přítelem?
Základem důvěry je jednoznačně to, že se k psovi nechováme hnusně. Je to takhle jednoduché, každým trestem nebo korekcí si tuhle důvěru kazíme. Psi mají tu obrovskou nevýhodu, že nám strašně moc těchto věcí promíjí, proto si spousta lidí může myslet, že to dělají dobře, když psa trestají. Vždycky říkám, že pokud byste si nějaké chování nedovolili ke kočce, protože by vás za něj poškrábala nebo by se sebrala a šla prostě pryč, nedělejte ho ani psovi.
Tomáš Nushart
- trenér psů, zakladatel online akademie Psichologie.cz a vnitřního tréninkového centra Necvičák.
- Autor knihy Neštěkej na svého psa a moderátor stejnojmenného psího podcastu.
- Je držitelem titulu CPDT (Certified Professional Dog Trainer) udělovaného britským Institutem etologie a absolventem kurzů v oblasti evoluce, etologie, behaviorální analýzy, welfare zvířat, pachových prací nebo odstraňování problémového chování.
- Spolupracuje s útulky jako konzultant se zaměřením na separační úzkost a agresi.
- Autor psího hřiště ve Slaném, které slouží k tréninku klidu a soustředění.
Proč by měl každý majitel znát svého psa a dá se naučit odhadovat jeho řeč těla?
Psi komunikují hodně nonverbálně. Natáčí uši, celé tělo, pracují s odklonem těžiště, natočením těla, výrazem tváře, ocasem, chlupy na hřbetu… Jen je toho opravdu hodně, co pozorovat, a bohužel může v kontextu každé situace znamenat zdánlivě stejná věc úplně rozdílné myšlenky. Typická poklona, kterou spousta lidí přezdívá jako "výzva ke hře", kdy má pes zadek nahoru a přední nohy položené na zemi, má takových významů asi deset. Může to být určitě výzva ke hře, může to být přemisťovací poklona, kterou se pes snaží jiného psa posunout pryč, může se jednat o chránění zdroje, který má pes v tu chvíli mezi tlapkami, a myslí to fakt už docela vážně, že na ten zdroj, třeba hračku, nemáme šahat. Ale pokud se na tyto signály soustředíme a něco si o tom nastudujeme, dá se pak každá situace daleko lépe překládat.
Když pozorujete psy a jejich majitele ve městě, jaká problematická chování u nich nejčastěji vídáte?
Celé se to dá shrnout do toho, že nevíme, jak pes jako živočišný druh funguje, máme jako majitelé málo znalostí. Tím pádem občas nevíme, proč některé věci dělají nebo nedělají. Ale pokud bych měl být konkrétní, je to pobíhání psů na volno. Spousta lidí pouští své psy na volno a nechává je běhat za ostatními psy, lidmi, veverkami, zajíci, cyklisty atd. To by se vůbec nemělo dít, je to velmi neohleduplné. Já nejčastěji řeším psy, kteří mají problém s ostatními psy. A pro takové je opravdu velký problém, když jsou na vodítku a přiběhne k nim cizí pes. A může být sebepřátelštější a "chtít si jenom hrát." To je psovi, který se v tu chvíli bojí, úplně jedno. Každým takovým kontaktem se jeho reakce zhoršují, což je pro majitele, kteří na tom chtějí pracovat, nesmírně frustrující. Dávejme psům volnost pohybu, dávejme jim dostatek sociálního kontaktu s jinými psy. Jasně, to je určitě potřeba, ale to vypadá tak, že je to se souhlasem všech zúčastněných.
Co je u psa nevhodné chování? Jak ho včas poznat?
Nevhodné je to, co za nevhodné považuje majitel. Z pohledu behaviorální analýzy je každé chování normální. Pokud někdo nechce, aby pes lezl na gauč, pak je to nevhodné chování. Já tam psa chci, tak to pro mě nevhodné chování není. Stejně tak skákání psa při vítání. Spousta lidí to nechce, chápu, tak je fajn učit pejska, jak se vítat jinak. Nebo loudění u stolu, mně nevadí, když je pes u mě, takže ho tam klidně občas odměním. Ale neodměňuji například za vyskakování na moje kolena. Pokud chce mít někdo tu hranici jinou, třeba, že pes má být v pelíšku, můžeme to nastavit tak a není v tom problém.
I vrčení nebo štěkání je komunikace. Pes říká, že něco nechce, nelíbí se mu to. A komunikaci bychom nikdy neměli trestat. To jsou pak ty nejméně vyzpytatelní psi. Z nějakého důvodu vrčí a člověk je potrestá. Odnaučí se vrčet a v další situaci rovnou kousnou. Vždycky musíme řešit příčinu problému, nikdy ne komunikaci.
Jak psa motivovat k tomu, aby nás poslechl v každé situaci?
Dobře fungují odměny. Nastavte situaci tak, aby ji pes zvládl, a to chování, které se vám líbí, odměňujte. Postupně pak v tréninku situace ztěžujme. Chápu, že život běží a občas na nějaké situace člověk zkrátka připravený není, to je v pořádku. Nic to ale nemění na tom, že to, co jsme si popsali, je správný postup. Pokud mám psa, který se bojí lidí, já ho vezmu v letní podvečer na Náplavku a pak se na něj zlobím, že je protivnej, a začnu používat tresty, tak jsem to opravdu udělal špatně já, ne pes.
Jak z chování psa poznáme, že je chyba na naší straně?
To je poměrně zapeklitá otázka. Klasická poučka, že za každé chování psa může majitel, totiž tak úplně neplatí. Některá chování mohou být ovlivněna geneticky, zdravotní indispozicí psa, plemennou predispozicí, temperamentem, povahou jedince, traumaty, rannými zkušenostmi ze štěněčího věku… Zjednodušit to tak, že jaký chovatel, takový pes, nelze.
Na druhou stranu, nic z toho by nemělo sloužit jako výmluva. Jasně, že je důležitý trénink, budování vztahu s majitelem, práce na sebekontrole, klidu, trpělivosti, přivolání a mnoho dalšího. Jen je často zapotřebí přemýšlet trochu komplexněji, než jak je člověk možná v tréninku psů zvyklý. Často se pozná právě to, když má majitel práci se psem založenou na tlaku a trestech. Pak je řeč těla psa ustrašená, a i když jde třeba sebelépe u nohy, neznamená to z mého pohledu, že je pes vycvičený, ale spíš že je zlomený a jde jako tělo bez duše. Právě proto občas říkám, že to už je lepší netrénovat než trénovat prostřednictvím trestů.
Byl byste pro zavedení takzvaného "psího řidičáku", který by majitele donutil absolvovat základní výcvik?
Na první dobrou bych řekl, že ano. Kdo ho ale bude vydávat? Jak se budou tito komisaři vybírat? Co bude jeho náplní? Bude to spíše teoretické nebo praktické? Pokud praktické, kdo to bude dělat? A podobných otázek mě napadá spousta. Bohužel momentální situace v oblasti života se psem je taková, že když má misku s vodou, je úplně jedno, kde a jak žije. To se týká i množíren a podobných míst.
Moje smýšlení je velmi liberální, nicméně když vidím, jak se občas lidé ke psům chovají, hodně to moje uvažování mění. Souhlasím každopádně s tím, že každý majitel psa by měl určitě věci znát. A ne, většinově je lidé neznají. V Česku mi občas přijde, že je každý druhý trenér hokeje a psů.
Vidíte tedy největší problém v tom, že Češi se v tomto ohledu pasují do role odborníků, podobně jako při výchově dítěte? Jak je na tom odbornost samotných cvičitelů, kteří majitelům psů nabízí výcvik?
Nebudeme si nic nalhávat, na většině míst se stále se psy pracuje na základě trestu. Případně, když to děláš dobře, dostaneš piškot, když z mého pohledu špatně, přijde trest typu škubnutí vodítkem, vyvěšení psa na vodítku, stahovací a ostnaté obojky. A pokud to takto na spoustě míst stále vypadá, je lepší, když ten výcvik pes nepodstoupí.
Takzvaně "lámat" psy pod záminkou výcviku je jev, který do dnešní doby absolutně nepatří. My jsme na jednu stranu zrušili zvířata v cirkusech, ale pořád můžeme na ulicích vídat, jak někdo škube psovi vodítkem připnutým na ostnatém obojku. Množství psů, které něco podobného ovlivňuje, je určitě větší než množství zvířat, která cestovala v cirkusech. Čímž určitě nechci říkat, že je špatně, že jsme to zrušili. Uvádím to jen pro srovnání, jakého množství se to týká a jak nám přijde v pořádku se občas chovat ke zvířeti, které máme jako populace nejraději ze všech.
Je podle vás v Praze dostatek psích hřišť, kde se psi mohou vydovádět a něco naučit?
Nemyslím si, že psích hřišť nebo prostor pro volný pohyb psů bylo málo. Spíš mi vadí, jak veřejná psí hřiště vypadají. Pseudoagility hřiště jsou fakt nesmysl a jsou nebezpečná. Na některé překážky by psi třeba do jednoho roku vůbec neměli chodit, protože nejsou vhodné pro rozvoj pohybové soustavy. Bavíme se třeba o takových těch typických "áčkách", které může člověk vidět skoro v každém psím parku. Skutečnost, že je považujeme za standard, se stala nějakým hrozným omylem. Navrhoval jsem například hřiště ve Slaném, a pokud se na něj člověk podívá, uvidí poměrně výrazný rozdíl.
Na jednu stranu trochu brečíme, že jsou lidé málo vzdělaní v oblasti tréninku psů, ale stavíme z veřejných peněz hřiště, která svým designem určují úplně hloupou, a ještě k tomu mnohdy nebezpečnou funkci. Dalo by se říct, že tato hřiště odráží znalosti, které o životě se psem máme: "Někdo říkal, že má na hřišti být půlmetrová houpačka." Když dám na jednu stranu houpačky jorkšíra, kterých je v okolí nejvíc, a na druhou šlápnu, doletí až do supermarketu o sto metrů dál…
Jak by tedy podle vás měla psí hřiště ideálně vypadat?
Primárně by měla být bezpečná. A řekněme si, že to je zkrátka oplocený pozemek, který nemá na zemi nějaké díry, kde si pes zvrkne nohu. To by v zásadě plnilo tu hlavní funkci, volný pohyb psů.
Pokud ale chceme přidávat nějaké překážky, je fajn si uvědomit, že to opravdu nejsou kladiny, houpačky a "áčka". To jsou překážky na agility, konkrétní psí sport, ve kterém se na ně psi berou s rozmyslem, překážky mají neklouzavý povrch, jsou výškově nastavitelné, aby odpovídaly věku psa a většinou se na ně v začátcích bere pes, který není roptýlený pohybem jiných psů v blízkém okolí, aby se mohl soustředit. Například "áčko" se rozloží téměř na placku a tak se ho pes učí překonávat. A fakt neklouže.
Překážky, které jsme zapojovali například ve Slaném, jsou nízké kavalety, které mohou lidé znát například z tréninku koní. Ty se pes snaží překonávat pomalu, ne v běhu a skoku, a tím se učí zpomalit, soustředit se, dají se použít pro trénink netahání na vodítku. Dále například odkládací stoly, které jsou také nízké a učí se na nich pes ležet a vydržet, když se majitel vzdaluje a přibližuje. Měli jsme tam targety na přední packy, kde se učí třeba přiřazení k noze. Došlo i na motorické chodníčky z různých kamenů nebo velmi nízké kladiny a špalky, které pes překonává, a učí se vnímat svůj pohyb v bezpečném nastavení. Dají se ale zapojit i tunely nebo překážky na vyskakování a probíhání. Používali jsem třeba staré pneumatiky, které nekloužou.
Tento článek vyšel ve spolupráci se společností Mars.
Podívejte se také na video z debaty, kterou pořádalo Aktuálně.cz a iniciativa Lepší město pro zvířata
