Jména Hanč a Vrbata jsou poměrně známá, a to hlavně návštěvníkům krkonošského Zlatého návrší, jemuž dominuje Vrbatova bouda a Mohyla Hanče a Vrbaty.
Bohumil Hanč tragicky zahynul během padesátikilometrového závodu v běhu na lyžích v roce 1913. Tehdy byl nejlepším a nejznámějším českým lyžařem a taky velmi motivovaným závodníkem - tak motivovaným, že nepostřehl, že ve sněhové vánici běží ve špatném oblečení už zcela sám.
Kabát a čepici Hančovi obětavě věnoval jeho přítel Václav Vrbata, který sám zemřel, když ho ve vánici hledal. Druhý lyžařův přítel, Němec Emerich Rath, se jej rovněž snažil zachránit s nasazením vlastního života. Z krkonošských hřebenů i z historie byl však zcela vymazán. Podle režiséra filmu Tomáše Hodana byl přitom největším hrdinou tragického dne. "To on ho táhl kilometr na zádech, a když zjistil, že to nezvládne, došel na Labskou boudu, řekl, kde se nachází, a omdlel. Jde vidět, že záchraně dal opravdu všechno, a do konce života si to vyčítal, že s ním nezůstal a nezkusil ho zahřát a počkat, jestli je někdo najde," říká režisér.
Jenže po válce se příběh hrdinného Němce, který zachraňoval Čecha, nehodil. "Místo toho se příběh začal vyprávět jako nacionální pohádka o tom, že Hanč raději zemřel, než aby vyhrál Němec. To je hodně přitažené za vlasy," míní Hodan. Rozhodl se tak osobnost Emericha Ratha do dramatu vrátit a dal jí ve filmu poměrně velký prostor.
Ratha komunisti nezlomili, dodnes je inspirací
K důležitosti německého, všestranně nadaného sportovce pro krkonošskou tragédii se režisér dopracoval postupně. Nechtěl napravovat historické křivdy nebo vzdát někomu hold, to je pro film málo. "Je hezké, když se to s tím sveze, ale prvotní musí být, že chcete vyprávět příběh, který vám přijde zajímavý a dramatický," míní.
Postava Němce Ratha, který byl například ve filmu Synové hor z roku 1956 upozaděn, jej během dlouhé přípravy scénáře začala zajímat čím dál víc. "Jednou jsem seděl v jilemnickém muzeu s panem doktorem Janem Luštincem, kam jsem jezdil pro materiály a informace. Říkal mi, že nedaleko bydlí pan Erlebach, který Ratha potkal, když jako malý kluk trénoval na Luční boudě."
Autor celovečerního snímku se proto s krkonošským pamětníkem setkal. "Pan Erlebach mi vyprávěl o tom, jak se v roce 1959 nebo 1960 setkali s Rathem. V kotelně, kde tehdy pracoval, jim vyprávěl, jak jeli s Hančem tu osudnou padesátku. Hrála mu tam prý deska, z níž znělo něco italsky," vypráví Hodan s tím, že tehdy pětasedmdesátiletý Emerich Rath se tak chystal na olympiádu v Římě.
Hodanovi se v tu chvíli podle jeho slov otevřel charakter Rathovy osobnosti. "Komunisti ho nezlomili a zůstal svým až do konce života. Dostal strašně moc životních facek, sebrali mu krám, na rok ho zavřeli, umřela mu žena, dělal metaře. Spousta lidí by se z toho zhroutila, ale on vydržel, do konce života sportoval a snažil se s ním nějak poprat. Ještě dva roky před smrtí, kdy skončil v Broumově jako bezdomovec, se chystal jet na olympiádu do Říma na kole a cestou přednášet o sportu. To je dodnes inspirativní," oceňuje režisér.
Hádek se otužoval v jezírku, aby vydržel s hlavou ve sněhu
Autor filmu je sám nadšeným sportovcem, zejména ultramaratoncem, a tak má pro obrovské odhodlání Bohumila Hanče dokončit závod i za nejvyšší cenu pochopení. "Jednou z pohnutek, proč jsem ten film dělal, byl pocit, že tomu rozumím, že chápu, co se odehrává v člověku, který si stoupne na start. Sportovec chce prostě vyhrát," říká. "Jeho motivace musela být strašně silná, řekl si, že když tam půjde, tak vyhraje, a pak jel do té doby, dokud mohl," snaží se Hodan pochopit, co se závodníkovi honilo hlavou.
Bohumil Hanč totiž na svůj poslední závod původně jít nechtěl. Své ženě, která na něm podle Hodana viděla, že je toho na něj příliš, slíbil, že tentokrát zůstane doma. "Podle výpovědí, které jsem dohledal, na tom ve chvíli, kdy jel závod, nebyl už dobře. Zřejmě byl nemocný a myslím, že i hodně ztrhaný, přestože mu bylo 26 let. Měl za sebou smrt dítěte, tři roky na vojně, z toho rok v Sarajevu, kde se spalo na hlíně a nebyla tam kanalizace, k tomu od deseti let pracovat a s manželkou byli v dluzích," vyjmenovává režisér těžké události v životě legendárního krkonošského sportovce.
I proto do hlavní role obsadil Kryštofa Hádka, který je starší, než byl v době svého posledního závodu Bohumil Hanč. Hádek je navíc nadšeným běžkařem a otužilcem, a tak pro něj nebylo těžké naučit se ovládat dobové lyže. Ty jsou delší, širší a těžší než ty dnešní, navíc jim chybí hrany, proto hercům ujížděly do stran. Pohybovat se na nich je učil trenér Aleš Suk, mezi jehož nejslavnější svěřence patří snowboardistka Eva Samková.
Hádek podstoupil spolu s představitelem Emericha Ratha Markem Adamczykem a představitelem Vrbaty Vladimírem Pokorným také kurz otužování, aby natáčení v mrazu a bez teplého oblečení zvládli. "Půlku filmu byli jen v košilích. Dali jsme jim pod to termoprádlo, ale když Adamczyk zachraňoval Kryštofa Hádka, Hádek musel ležet břichem a hlavou ve sněhu. Bylo jasné, že v tomto smyslu to bude extrémní," vysvětluje, proč hercům naplánoval ponory do ledové vody.
Hádkovi prý otužování pomohlo především psychicky. "Říkal, že když měl pocit, že je mu zima a už nemůže, vzpomněl si na to, když byl ve studené vodě a že má ještě rezervu," přibližuje režisér. Herce trénoval světový rekordman v plavání pod ledem David Vencl, a přidal se k nim dokonce i sám režisér Hodan, ačkoliv otužování nikdy před tím nezkoušel.
"Nejprve nás učil dýchat v bazénu. Pak jsme s ním jeli k jezírku v Krušných horách. Vzal sekeru, vysekal díru a řekl: Tak pánové, prosím," vzpomíná na svůj první pobyt v ledové vodě. "Říkal nám, že na začátku to bude hrozné, ale že tam musíme jít s tím, že to bude skvělé. Slíbil nám, že to skvělé skutečně bude, ale že musíme vydržet aspoň půl minuty," dodává. Otužování si prý natolik oblíbil, že se na Štědrý den ponořil do ledové Vltavy. Je to prý podobné jako běhání - občas bolí, ale po překonání krize nastává euforie.
Natáčení pomohl tvrdý lockdown
Hodan chtěl známý příběh zbavit dobového nacionálního balastu. Podle něj vypráví zejména o člověku, který chtěl vyhovět všem a neuměl říct ne. "Chtěl být dobrým člověkem pro všechny. Když jsme točili scénu, ve které Hanč den před závodem stojí před chalupou a kouká na hřebeny, Kryštofu Hádkovi jsem říkal: Teď víš, že zklameš. Buď na závod půjdeš a zklameš ženu, nebo se rozhodneš, že budeš s ní, a zklameš kamarády, kteří chtějí, abys to Němci natřel," přibližuje.
Bohumila Hanče nakonec přemluvili vlastenci, aby svůj poslední závod absolvoval a porazil německého soupeře. Němci jako národ české závody do té doby bojkotovali. "Pro mě jako pro autora je to zajímavá a dramatická situace, která obsahuje paradox toho, že závod měl nacionální podtext, kdy měl Hanč porazit Němce, ale jeho německý kamarád byl ten, který se ho pokusil zachránit a sám u toho málem umřel," dodává.
Natáčení filmu, jehož velká část probíhala v okolí Labské boudy, provázela řada problémů, zejména finančních, ale i průtahy spojené s pandemií. Filmařům nakonec paradoxně pomohl loňský tvrdý lockdown s uzávěrou okresů. "Na horách to bylo jako v ateliéru, měli jsme je celé pro sebe. Byly volné ubytovací kapacity, všichni v Krkonoších se nám navíc snažili pomoct, byli rádi, že se tam něco děje," pochvaluje si režisér a dodává, že díky uzavřeným divadlům měl všechny herce k dispozici na Labské boudě tak, jak potřeboval.
Nedostatek financí se Hodan nakonec rozhodl vyřešit crowdfoundingem na platformě Donio, aby se vyhnul škrtům ve scénáři. Nakonec se týmu podařilo vybrat milion korun a získat tak potřebné dva natáčecí dny navíc. "Byla to pro nás i psychická vzpruha, protože nám hodně lidí říkalo, že to nikoho nebude bavit a zajímat, a od filmu nás odrazovali. V momentě, kdy vám lidé pošlou milion korun, si řeknete, že se na to třeba někdo těší," uzavírá.
