Ještě pořád si z vás kolegové v práci dělají legraci, že ze StarDance vypadnete, nebo už vás začali brát trochu vážně?
Pořád si dělají legraci, ale hezkou. Ironický humor je přesně můj styl, ráda si dělám legraci i sama ze sebe. Řada kolegů je mou účastí ve StarDance nadšená a fandí mi.
A jak to vidíte vy?
Vím, kde mám limity a jak moc velký je rozdíl mezi profesionálním a amatérským tanečníkem. Jistým handicapem je moje výška, naučit takto vysoké tělo v téměř čtyřiceti letech ladnému pohybu jde opravdu ztuha.
Porotce Zdeněk Chlopčík ale říká, že kdo umí chodit, naučí se také tančit.
Mně se máma vždycky smála, že chodím jako žebřík dvoják. (smích) Když to přeženu, tak levá ruka se hýbe stejně s levou nohou a podle toho ten tanec nakonec i vypadá.
A kdybych vás teď požádal, abyste mě po měsících trénování naučila tančit, troufla byste si?
Malinko bych na vás zafrajeřila v jednom dvou krocích, ale vzápětí bych začala být nejistá. Dneska na tréninku jsem třeba zjistila, že jsem zapomněla, co mi taneční partner říkal před dvěma měsíci. Vůbec se necítím jako poloprofesionál, odkázala bych vás na někoho pověřenějšího.
A čím byste na mě zafrajeřila?
Momentálně trénujeme jive, tak něco málo z toho bych předvedla.
Takže to je tanec, ve kterém se cítíte nejjistější?
Ano, ale jen do momentu, než přijde bodování od poroty. (smích) Pak už zase silná v kramflecích nejsem. Vždycky si myslím, jak skvěle jsem se to naučila, ale pak zjistím, že to zas tak dobré nebylo. Nikdy nevíte, co bude za pět minut nebo za týden, a to je na tom vlastně moc hezké.
Jakého tance se v soutěži nejvíc bojíte?
Teď máme strategii přežít týden, od toho se odvíjí zbytek. Nad ostatním raději nepřemýšlíme.
Když vás oslovili s účastí ve StarDance, řekla jste, že vás hned napadlo, jak moc to bude bolet.
StarDance mi přijde jako noblesní soutěž plná humoru. Vždycky se v ní sešla parta skvělých lidí, kteří si sedli a užívali si to i mimo natáčení. Chtěla jsem se stát součástí něčeho podobného. Až později člověku začne docházet, čemu se vlastně upsal. Vůbec jsem nedokázala odhadnout, jak mi tanec půjde, a musím říct, že jsem od sebe čekala víc. To pro mě bylo první překvapení, do jisté míry vystřízlivění a možná i vnitřní šok. Navíc soutěž spolkne hodně volného času, neodhadnete, jestli vám budou stačit tři hodiny týdně, nebo budete muset trénovat každý den. Do toho absolvuji různé PR akce, kostýmní zkoušky a samozřejmě chodím do práce na plný úvazek. Nedokázala jsem si představit, co to je za dřinu a jak moc náročné to je časově. Spím pět šest hodin denně.
Bolí to pořád?
Bolí. Akorát se mi bolest přelévá z jedné strany na druhou. Momentálně mě bolí levé stehno a pravý bok. To jsem ještě neměla. (smích)
A nelitujete nakonec toho, že jste do StarDance šla?
Vůbec. Překvapilo mě, kolik informací jsem se o sobě dozvěděla. Člověk se dostává do stresových situací, musí v nich zareagovat a ne vždycky je na sebe pyšný, jak se zachoval.
Co jste se tedy o sobě dozvěděla?
Jak jsem přísná sama na sebe, tak to platí i na okolí. A neměla bych být tolik přísná, potřebovala bych polevit. Nebýt tak akurátní a toužící po preciznosti a dokonalosti. Někdy to prostě nejde.
V přímém přenosu jste tvrdila, že máte permanentní strach. Čeho se nejvíc bojíte?
Tance! Vždyť to vůbec není moje parketa. Jsem stresař, nervozitu mám i před Událostmi, kde se ale po pár minutách uklidním. Když jsem moderovala v přímém přenosu Zlatou hokejku, tak jsem myslela, že ani nevystoupím, to jsem byla trémou úplně paralyzovaná. Celý přenos ležel na mně, kdybych to zkazila, tak zkazím zážitek i ostatním. A teď jdete ve StarDance na parket předvést tanec, o kterém víte, že není dokonalý! Nervozita a strach vás také paralyzují a vy přitom potřebujete, aby vás tělo poslouchalo. Jak máte propnout ruku, když vám celá strachy vibruje? Dokážu se vystresovat z mála a více méně ze všeho. Ale to zase narážím na ten svůj perfekcionismus.
A přesto ty stresové situace vyhledáváte.
Člověka to formuje a posouvá dál, v životních situacích, ve kterých se cítíte jistě, se přece neocitáte pořád. Chce to brát víc s nadhledem a dělat si z toho trochu legraci. Tak se mi to nepovedlo, no, bude to někdo za 14 dní vědět? Nebude. Doufám. (smích)
Je na trému náročnější v přímém přenosu tančit, nebo moderovat?
Je to velký rozdíl. Přímých přenosů, kdy jsem moderovala, mám za sebou daleko víc. Kdybych se každý rok účastnila StarDance, tak se mi možná za pět let bude na parket chodit trošku líp. (smích) Je to jenom o zvyku, ve své profesi se přeci jen cítím jistější.
A je mezi letošními soutěžícími někdo, kdo to má úplně "na salámu"?
Richardu Genzerovi je to úplně jedno, ten si třeba odjede na pět dní do Anglie a neřeší, že ještě neumí cha-chu. (smích) Trochu to teď dramatizuju, během přímého přenosu nesedíme vzadu a nekoušeme si nehty hrůzou. Docela hezky tam trávíme čas, naposledy Adam Mišík přinesl kytaru a zpívali jsme si. Jenže pak stačí jeden pohled a vidíme, že v nás je malá dušička, protože za chvíli jdeme na parket a máme tam předvést něco, v čem se úplně necítíme jistí.
StarDance s sebou přináší i ostatní věcí, na které jste nebyla zvyklá. Například místo zpovídající se v posledních týdnech ocitáte v roli zpovídané, před budovou České televize na vás údajně číhají fotografové bulváru. Jak tohle zvládáte?
Rozhodně se nevyžívám v tom, že bych byla na titulcích bulváru, ale naštěstí mě to nezastihlo v době, kdy bych se z toho hroutila. Asi před osmi roky o mně vyšel článek, že mi někde vylezla podprsenka. A to se přiznám, že jsem den plakala. Teď jsem si o sobě přečetla, že si čtyřicetiletá Písařovicová dělá ze StarDance seznamku. Ale nad tím už mávnu jen rukou, nejsem mladá holka, kterou by to položilo na kolena. Mrzelo by mě, kdyby to třeba zasáhlo lidi v mém okolí. Už jsem jim ale vysvětlila, jakým způsobem občas bulvár funguje, a už se jich to taky tolik nedotýká.
Útoky na Českou televizi i novináře se rok od roku zesilují, pomůže třeba, když vás teď lidi v televizi uvidí, že i žurnalisté jsou vlastně normální lidi z masa a kostí?
Doufala jsem, že právě ve StarDance bych jim to mohla ukázat, ale někdo prostě názor změnit nechce. Myslím si, že jsem úplně normální holka, která vyrůstala na malém městě a jen díky práci je mě trošku víc vidět. Události jsou konzervativní pořad, kde se musíte nějak tvářit a být v určité roli. V zábavném pořadu jsem sama za sebe. A přestože mám u jména, že jsem moderátorka, pořád jsem holka, která se strašně ráda směje a je ráda bezprostřední a přirozená. Jenže ne vždycky to lidi vezmou. Už dopředu vás ocejchují jako sterilní holku z České televize, která bude hrozně nudná. A docela trvá, než lidi přesvědčíte, že se umíte taky zasmát a že v běžném životě nechodíte v kostýmku a s vyčesaným drdolem. Jste úplně normální člověk jako všichni ostatní, ale vykonáváte určitou profesi, ke které patří jistý projev chování.
Není tahle "dvojí tvář" vyčerpávající?
Vůbec. Já se nepřetvařuji, je to součástí profese a naskakuje mi to naprosto přirozeně. Z velké části říkám v televizi neutrální či smutné věci a nepřijde mi namístě se u toho culit kvůli tomu, abych ukázala lidem, že se umím usmát. Do zpráv to nepatří, předáváte informace a měli byste se u toho nějak tvářit.
A koho tipujete na celkového vítěze StarDance?
Buď Jirku Dvořáka, nebo Pavlu Tomicovou, její energie je naprosto neskutečná. (úsměv)
