Odešli za lepším do Argentiny. Jejich potomci se dodnes učí česky a tancují v souboru

Farma Mikuláše Bartka v Chaco. Rodák z Velkých Bílovic patřil mezi desítky emigrantů do severoargentinského regionu.
První osadníci Presidencia Roque Sáenz Peňa přijeli do oblasti v roce 1913.
Oslava 28. října v provincii Chaco. 28. říjen je pro krajanskou komunitu největším svátkem.
Někteří krajané se do Československa přece jenom vrátili. Mezi nimi také Petr Šašvata, jeden ze zakladatelů Presidencia Roque Sáenz Peňa, který zemřel v roce 1921 v Československu.
V městečku v současnosti žije okolo 90 tisíc obyvatel, tisíce z nich jsou přímí potomci prvních osadníků a mnozí z nich stále mluví česky.
Foto: Archiv Muzeum Velké Bílovice / via Nikola Zerrichova & Judita Matyášová
Magdaléna Daňková Dan Poláček Magdaléna Daňková, Dan Poláček
20. 6. 2023 7:00
Vzdušnou čarou to k sobě mají přes jedenáct tisíc kilometrů. Přesto spolu už sto let udržují pevné přátelství. Obyvatelé Velkých Bílovic a československá komunita v severoargentinském Presidencia Roque Sáenz Peňa mají nejen společnou řeč a kulturu, ale také historii. Ve 20. letech se v provincii Chaco usídlily více než tři desítky rodin z moravského městečka.

Psal se rok 1913 a cestování přes oceán bylo ještě v plenkách, když se rodák z Velkých Bílovic Petr Šašvata vydal zkusit štěstí na americký kontinent. Zemědělci z Moravy původně mířili do Texasu, nakonec však přesídlili do severoargentinské provincie Chaco. Argentinská vláda tam už před první světovou válkou nabízela miliony hektarů volné půdy lidem, kteří osídlí pusté pampy. Toho využilo i šestatřicet rodáků z Velkých Bílovic, kteří založili město Presidencia Roque Sáenz Peňa.

"Zjistili, že v provincii Chaco jsou dobré podmínky pro pěstování bavlny. Mezi roky 1935 a 1945 Argentina zásobovala bavlnou kus světa," vysvětluje někdejší starostka Velkých Bílovic Marie Vlková. Šašvata pak s dalším rodákem ze Svinné u České Třebové Janem Novotným nalákali do oblasti další obyvatele jihomoravského městečka. Pomáhala jim v tom hospodářská situace v Československu, které v roce 1921 zasáhla hospodářská krize. Počet nezaměstnaných stoupal a mnoho Čechů se rozhodlo zkusit štěstí v zámoří.

Do Argentiny se ve 30. letech minulého století vydala také rodina Jana Černého z Velkých Bílovic. Dnes v oblasti Chaco žije Janův vnuk Pavel (Pablo) Černý. "Svého vzdáleného bratrance Pabla jsem poprvé potkala před dvaceti lety. Hodně se zajímá nejen o rodinnou historii, ale také o zvyky a tradice z původní domoviny svých předků. Doufám, že se někdy vydám za ním do Argentiny, anebo přijede k nám na Moravu. A možná i vymyslíme společný projekt v rámci našeho nadačního fondu Moravská krása, který se věnuje propagaci moravské lidové kultury v Česku i v zahraničí," říká Monika Vintrlíková, předsedkyně správní rady nadačního fondu Moravská krása.

"Jednomu z vystěhovalců, panu Černému, bylo devět let, když v roce 1937 odjel s rodinou do Argentiny. S sebou si vzal i hlínu z Velkých Bílovic, kterou schovával v truhlici. Pří jedné z návštěv v Presidencii mi říkal, že s ním půjde na poslední cestu, až zemře," popisuje Marie Vlková. Spousta rodin ze začátku doufala, že si vydělá na živobytí a postupně se vrátí zpět do Československa.

Prodali dům a vydali se přes oceán do neznáma

Nejvíce Čechů se do Argentiny přestěhovalo ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Mezi emigranty byli zejména příslušníci nižší a střední společenské vrstvy, kteří toužili zbohatnout na vlastní půdě.

"Jenže v Československu třeba prodali dům, aby získali peníze na cestu, a když přijeli do Argentiny, neměli už na cestu zpátky. Kromě toho by po návratu neměli ani kde bydlet," vypráví Vlková. Proč v Presidencii převažovaly nad ostatními emgiranty z Československa tři desítky rodin z Velkých Bílovic, bývalá starostka netuší. Jako nejpravděpodobnější se jeví osobní doporučení jednotlivců a přátelské vazby.

Čechoslováci absolvovali třítýdenní cestu lodí a přijížděli do přístavu v Buenos Aires, kde byli ubytovaní v penzionu Slavia. Tam pak museli sepsat prohlášení o tom, že z argentinské metropole pokračují na sever země.

"Když dostali kus pampy, museli jej i čtyři roky připravovat na to, aby z něj vůbec bylo pole, na kterém se dá něco pěstovat. V začátcích se hrozně zadlužili vůči lidem, od kterých kus pole dostali. Ti jim pak dávali na dluh například i jídlo," tvrdí Marie Vlková. Obdělávání půdy v jihoamerické zemi ale nebylo snadné, některé roky zůstali zemědělci kvůli hmyzu úplně bez úrody.

"Navždy zůstanou Čechoslováky"

Příchozí do Presidencia Roque Sáenz Peňa zakládali krajanská sdružení, jako TJ Sokol, Club deportivo Morava či Unión Checoslovaca, která funguje dodnes. "28. říjen je pro krajanskou komunitu největším svátkem. Říkají, že je nikdy nikdo nerozdělí na Česko a Slovensko, že jsou a zůstanou Čechoslováky," popisuje postoj členů Vlková.

V městečku nyní žije kolem devadesáti tisíc obyvatel, tisíce z nich jsou přímými potomky prvních osadníků. A mnozí z nich stále mluví česky.

Současná generace tvrdí, že česky stále umí i proto, že se u nich doma vždycky česky mluvilo. "Věděli, že už se nikdy do Československa nevrátí, ale chtěli si udržet svou řeč a kulturu. Někdejší místní předseda argentinského československého spolku říkal, že srdce má pořád v Česku. Mají to hodně spojené s emocemi a musím říct, že mě to dodnes dojímá," popisuje bývalá starostka Velkých Bílovic.

Krajané používají jazyk svých prababiček

Jazyk zde již osmnáct let jezdí vyučovat i čeští učitelé, kteří se do Argentiny  vydávají vždy na omezenou dobu. Stráví tam obvykle několik měsíců až let.

"Moji nejstarší studenti, kteří mají díky rodičům nebo prarodičům přímý vztah k Česku, mluví plynně. Ti nejmladší jsou začátečníci. Pokrok ve výuce většinou nastává, až když odcestují do České republiky," uvedla dříve pro Aktuálně.cz učitelka češtiny Pavlína Řeháčková.

Krajané v Chacu často používají bílovický dialekt - nářečí, kterým mluvily jejich babičky a prababičky. "Říkají třeba zpívávaly, těšívaly, chodívaly, pekávaly. Nebo vařím knedle, místo knedlíky. Spisovnou češtinou mluví méně a mezi sebou hovoří spíš španělsky. No a někdy míchají češtinu a španělštinu dohromady, ale při návštěvách jsme se vždycky bavili česky a rozuměli jsme si," říká Marie Vlková.

Právě za jejího působení v čele městečka se kontakty mezi krajanskou komunitou a Velkými Bílovicemi prohloubily. Někdejší starostka města byla v Argentině několikrát a krajanům přivezla mimo jiné také třináct bílovických krojů. Lidové tance pak učily krajany dvě taneční lektorky z Bílovic. Folklórní soubor tam existoval od doby, kdy vznikla kolonie, v 80. letech dostal název Moravanka. Ansámbl dnes čítá na šedesát členů, polovinu z nich tvoří mladí lidé.

Své předky znají dokonale

Touha mladé generace poznat kulturu a jazyk předků nepřestává fascinovat i současnou starostku Velkých Bílovic Lenku Grofovou. "Ze čtrnáctidenního pobytu v roce 2019 jsem odjížděla nadšená z toho, jak dobré vztahy tam mají a jak jsou generačně naprosto skvěle propojeni. Vítaly nás osmnáctileté holky v našem kroji, krajané zazpívali lidové moravské písně a dokonce pro nás nacvičili cimrmanovskou hru Vražda v salonním coupé. Je neskutečné, že i třetí generace původních emigrantů má touhu učit se česky. Fascinovalo mě i to, že místní dvacátníci znají všechny svoje předky," popisuje starostka.

Mladí potomci Čechů se občas vydávají do původní vlasti na šestitýdenní kurz češtiny a za poznáním. Neděje se to však v masovém měřítku, protože životní úroveň v Presidencia Roque Sáenz Peňa není vysoká a cesta do Evropy je pro Argentince drahá.

Potomci Čechoslováků přesto stále patří k místní nejvyšší sociální vrstvě. Někteří z nich se dodnes věnují zemědělství, ale spousta z nich jsou také lékaři, právníci či učitelé.

 

Právě se děje

Další zprávy