Naskytla se mi možnost fotit z auta celou trať 17. etapy Tour de France, ale byl v tom jeden háček: Měli jsme jet před pelotonem, do něj nás pustit nemohli. Věděl jsem, že závodníky půjde fotit před startem, během jedné zastávky v průběhu etapy, pár minut z vrtulníku a pak také v cíli. Jak ale využít zbytek času, kdy pojedeme po trati před závodníky?
Moc dlouho jsem přemýšlet nemusel. Na Tour už jsem několikrát byl jako divák i jako novinář a vím, že svět fanoušků lemujících silnici je sám o sobě fascinující.
A tak jsem vytáhl ruku s fotoaparátem z okna Škody Superb, kterou řídil bývalý účastník Tour de France Pedro Horrillo, a fotil jsem lidi, které jsme míjeli. Fanoušky bojující s tropickým vedrem, bohaté cizince v karavanech i místní zemědělce v montérkách.
Když sledujete lidi podél 200 kilometrů dlouhé trati, která vede napříč francouzskou Provencí, je to svým způsobem zajímavá sociální sonda. Koneckonců podívejte se sami ve fotogalerii u tohoto článku.
Jak se to fotí - aneb pár poznámek pro fotografy
Příliš komfortní focení to není. Použil jsem malý lehký kompaktní fotoaparát Leica D-Lux. Má zoom, který odpovídá ohniskové vzdálenosti 24 až 70 mm.
Auto jede většinou docela rychle a diváci stojí velmi blízko od něj, takže je to stálý boj s tím, aby fotky byly dostatečně ostré. A to i když jsem měl čas většinou nastavený na 1/2000 vteřiny.
Namířit fotoaparát z okna kolmo k boku auta v podstatě nejde, v takovém případě nestačí ani ta dvoutisícina. Je potřeba fotit směrem šikmo dopředu, před auto. Ale to zase vyžaduje vystrčit ruku s fotoaparátem více ven z vozu - a tím se člověk připraví o možnost dívat se do hledáčku.
Fotí se tedy přes displej na zadní straně fotoaparátu. Obraz se však ztrácí v žáru spalujícího provensálského slunce. Je to často lov téměř naslepo, se zmáčknutou spouští a závěrkou snímající v sérii až 10 snímků za vteřinu.
Kompozici snímku lze kupodivu ovlivnit i v té rychlosti, se kterou se lidé míhají kolem. Stačí hlídat, aby se postavy a skupinky vešly do záběru na výšku a snažit se mačkat spoušť v pravou chvíli, nebo raději tak půl vteřiny před tím.
Kompaktní fotoaparát má samozřejmě výhodu v tom, že je lehký a snadno ovladatelný jednou rukou, ale oproti profesionálnímu přístroji má také zásadní nevýhodu: má menší snímač a tím i větší šum při vyšší citlivosti (ISO). A právě takové nastavení bylo při časech kolem 1/2000 vteřiny potřeba, zvláště ve stinných místech.
Měl jsem napevno nastavený čas i clonu (obvykle 1/2000 s a f/5.6). Fotoaparát k tomu automaticky dopočítával citlivost, kterou jsem omezil tak, aby nešla nad 1600 ISO, což je asi nejvyšší přijatelná hodnota u malé kompaktní Leicy, kterou jsem fotil. (Pro srovnání - se špičkovou plnoformátovou zrcadlovkou nebo bezzrcadlovkou se dá jít celkem klidně až na ISO 8000).
