'%20cx='16'%20cy='16'%20r='16'/%3e%3ccircle%20fill='url(%23b)'%20cx='16'%20cy='16'%20r='9'/%3e%3ccircle%20fill='url(%23c)'%20cx='16'%20cy='16'%20r='5'/%3e%3c/g%3e%3c/svg%3e "Jasno")
2 ˚C
S jejich svolením přinášíme příběh paní Anny, která se před šedesáti dvěma lety přestěhovala na sídliště Malešice. Tehdy jí bylo necelých jedenáct. "Předtím jsme bydleli za Prahou na takové samotě u lesa, kde jsme prožili skutečně kouzelné dětství a odkud se nám dětem opravdu nechtělo," vzpomíná v knize.
Sídliště bylo v té době ještě rozestavěné. Nebyly na něm obchody, školy a dokonce ani chodníky. "Ještě když jsem o několik let později chodila do tanečních, musela jsem si při odchodu z domu vzít přes lodičky galoše, v nichž jsem došla po cestě vyšlapané v bahně na stanici tramvaje, kde se galoše odkládaly do velkých botníků. Odjela jsem v čistých lodičkách, odtančila, vrátila se zpět, v botníku jsem si pak zase vzala svoje galoše a došla domů," svěřila se spoluautorovi knihy Evženu Liškovi.
V panelovém bytě žili v šesti
Třiasedmdesátiletá paní Anna má tři mladší sourozence, dohromady s rodiči jich tak v bytě bylo šest. "Pro takový počet lidí je ten byt poměrně malý, ale dokud jsme byly děti, tak si nepamatuji, že by to byl problém. Obývala jsem pokoj se svými dvěma sestrami. Nejmladší k nám neustále vodila kamarády z okolních domů, takže kolikrát náš pokoj okupovalo třeba deset dětí naráz. Někdy jsme je vyhodily, ale to se pak jen přesunuly do předsíně, kde jsme mezi nimi kličkovaly a přešlapovaly je," popisuje první roky života v Praze.
Vedle dětského pokoje měl byt ještě pokoj s lodžií, který byl obývákem a současně i ložnicí rodičů. Poslední průchozí pokoj obýval jejich bratr. "Měl sice vlastní pokoj, ale byl svým způsobem chudák, protože to současně byla šatna pro nás všechny, taky jsme tam jedli, a dokonce tam občas hráli i ping-pong. Toto uspořádání vydrželo celé naše dospívání, začalo to drhnout, až když jsme byli na vysokých školách," dodává paní Anna, která se prý na některé zkoušky učila v prázdné vaně v koupelně, protože nikde jinde nebylo místo.
"Náš táta byl spisovatel, při psaní kouřil a postupně jsme až na maminku
začali kouřit všichni. Kouřilo se uvnitř bytu, nikomu to tehdy nevadilo, zkrátka všude. Ani to tady nebylo tolik cítit, protože táta vymaloval byt omyvatelným latexem a každý rok, když jsme přes léto odjeli na chalupu, maminka s některou z nás celý byt umyla," popisuje dnešní důchodkyně dobu, kdy většina domácností neměla pračku, a proto byla dole společná prádelna a sušárna. "Za hezkého počasí se používaly venkovní sušáky. Pořád tam něco viselo - když ne zrovna prádlo, tak se na nich houpaly děti," pamatuje si.
Zpočátku bylo na sídlišti tak bezpečno, že rodina často ani nezamykala dveře. "Když máma potřebovala jít na nákup a věděla, že mám přijít ze školy, tak prostě nechala dveře od bytu otevřené. Někdy se stalo, že průvan dveře zavřel, pak jsme chodili domů přes balkón, protože byt je prakticky v přízemí. Nepamatuju se, že by se nám tu něco ztrácelo. Ani ty galoše v botníku ne," říká a dodává, že od roku 1999 má přízemní byt na oknech a balkonu mříže, které od návštěvy odrazují nezvané hosty.
Z šesti zůstaly jen dvě
Byt v Malešicích byl až do revoluce státní, pak se objevila nabídka, aby nájemníci vytvořili družstvo. "Musely souhlasit tři čtvrtiny nájemníků a chtěl se po nás poplatek asi sto dvacet tisíc korun za byt. Dneska to je nic, ale v polovině devadesátých let to bylo jako dnešní miliony," myslí si a dodává, že po dalších deseti letech přešel byt do osobního vlastnictví její rodiny.
Zhruba od osmdesátého roku zůstala paní Anna v bytě s rodiči sama. Nejprve s oběma, později jen s maminkou. "Před pěti lety jsme nechaly zrekonstruovat koupelnu, kuchyň a záchod. Maminka loni v devadesáti letech umřela, ale předtím mě ještě nabádala, abych zrekonstruovala i zbytek bytu. A dokonce mi na to nechala peníze," říká.
Několik měsíců po smrti maminky se do rekonstrukce skutečně pustila. Kromě jiného chtěla změnit tradiční uspořádání bytu a proměnit obývací pokoj, kde její matka zemřela. "Když jsem tam vstoupila, jako by tam pořád byla. A nejen ona, ale i tatínek a jedna ze sester, která zemřela před dvanácti lety. Rekonstrukce mi pomohla nosit své blízké uvnitř a i já jsem díky ní ožila. Navíc jsem si říkala, že si to ten byt zaslouží, z vděčnosti za těch šedesát let, které jsme tu mohli společně prožít."
