Od vydání prvních reportáží Hrdinové kapitalistické práce uplynulo pět let. Pozorujete, že by se od té doby na českém pracovním trhu změnilo něco k lepšímu?
To spíš nepozoruji. Když je nedostatek zaměstnanců, mohly by sice být lepší pracovní podmínky, má to ovšem ten háček, že se podmínky v továrnách či provozech zhoršují tím, že je na stávající pracovníky tlak, aby pracovali přesčas a podobně, protože je málo lidí. Pokud naopak stoupá nezaměstnanost nebo je ekonomická krize, zaměstnavatel vždycky může říct: jděte jinam, když se vám to nelíbí. Teď do toho navíc zasáhla válka na Ukrajině a to, že sem přišli uprchlíci, z nichž mnozí by mohli pracovat v kvalifikovaných zaměstnáních, ale vláda nevytvořila podmínky pro to, aby se mohli na trh práce integrovat. Téměř všichni tito lidé proto pracují v nekvalifikovaných pracích a tím se podmínky budou dál zhoršovat.
Rozhovor si můžete pustit také ve videu:
Skoro to zní, že z toho není cesta ven, že podmínky jsou špatné, když je nezaměstnanost nízká, i když je vysoká.
Cesta ven z toho existuje, jmenuje se kolektivní vyjednávání. Nemusí to být pod odbory, může se jednat o jiné kolektivní uskupení. Třeba zdravotní sestry si vytvořily něco jako odbory (Česká asociace sester - pozn. redakce), ale pod odbory nejsou. Znám příklady firem, kde jsou dobré odbory, a byť třeba nestávkují, jsou tam samozřejmé věci, jako že lidé mohou sedět, když není potřeba stát, že 23. prosince nemusí chodit do práce a další benefity, které se postupem času vyjednají.
A pozorovala jste alespoň nějaký pozitivní dopad první série reportáží?
Pozorovala jsem změnu v tom, jak se o těchto problémech mluvilo. Myslím, že to nebylo jenom mými reportážemi, ale synergií různých událostí. Roli sehrál čas, který uplynul od revoluce, vypadalo to, že pomalu opouštíme neoliberální ideologii, teď se k ní trochu vracíme. Odbory v té době zároveň měly docela dobrou kampaň Konec levné práce. Minimální mzda navíc vystoupala na úroveň, při které už si lidé dokázali představit, že je to strašné. Když byla na osmi tisících, ani to nebylo téma. Jakmile vystoupala na dvanáct tisíc, začali si říkat: za tolik peněz se nedá žít. Což je zajímavé.
Mezitím se minimální mzda zvedla několikrát a zlepšila se životní úroveň mnoha lidí. To ale bylo v době před inflací, teď se znovu dostáváme na předchozí úroveň. Všimla jsem si, že hodně novinářů mělo k tomuto tématu zvýšenou citlivost. Myslím, že jsem k tomu přispěla. Teď zase častěji čtu rady jako: "Ať jdou pracovat jinam, ať se odstěhují, ať dojíždějí, ať nejsou se svou rodinou, zkrátka ať problém opustí." Tyto liberální rady jsou největší zabiják tradiční rodiny.
Něco podobného jste říkala i v jiném rozhovoru: měla jste pocit, že po první sérii reportáží se lidé shodli na tom, že pracovat hodně za málo peněz je hrozné. Přemýšlela jsem přitom nad debatami o zvýšení minimální mzdy. Napadlo mě, zda třeba v případě příslušníka nižší střední třídy není to, že bere 25 tisíc a má se tak o něco lépe než nekvalifikovaný pracovník se 17 tisíci, to poslední, co udržuje jeho důstojnost.
Ano, to je velký problém lidí, kteří mají maturitu, typicky zdravotní sestry a učitelé, obě tyto skupiny si mezitím ale polepšily. Z mého pozorování je mezi touto vrstvou lidí silnější rasismus než mezi úplně nejchudšími. Ti jednak s Romy pracují a jednak nemají právě tento pocit, že se snažili, ale stejně jsou na tom velmi podobně jako nejnižší třídy. Od toho tady byl ještě donedávna institut zaručené mzdy, kdy se s každým zvýšením minimální mzdy zvyšoval i plat v osmi platových třídách (Zaručená mzda je nejnižší přípustná mzda vztažená na jednotlivé profese, zaměstnavatelé ani zaměstnanci o její existenci často nevědí a jedná se o jedno z nejčastějších pochybení zjištěné Inspekcí práce - pozn. redakce). Od toho má zaručená mzda být - aby na tom lidé, kteří se snažili, vždycky byli o něco lépe. Marian Jurečka ale uvažuje o jejím zrušení, takže ji už asi mít nebudeme.
V závěru druhé knihy reportáží Hrdinové kapitalistické práce 2 píšete, že se vám zdá, že je to takové emocionální porno. Z čeho ten pocit plyne a jste s výsledkem nakonec spokojená?
Plyne to z toho, že nějakou dobu pozoruju a zažívám určité věci, a pak bych o nich měla podat zprávu. To je moje zaměstnání, ať už bych byla výzkumník, nebo novinář. Vždycky se mi zdá, že to není dostatečné, ale kniha se mi zdá dostatečnější než články. Vměstnat to do 25 tisíc znaků, aby se to dalo učíst na internetu, bylo utrpení. Někdy si říkám, že umění by byla lepší forma, jak tyto věci popsat. Toto je spíš antropologický deník. Ale jsem spokojená, že jsem to už dopsala, a uvidíme, jaké budou reakce.
Tentokrát jste vyjela pracovat na Západ, vyzkoušela jste si pozici pracovního migranta z Východu, který si jede přivydělat nekvalifikovanou prací. Pracovala jste v Německu, Francii, Irsku a nějaký čas jste strávila v Británii. Pohltilo mě čtení o vaší práci na farmě v Německu, přišlo mi to hraniční.
Byl to nejsilnější zážitek mého života, nikdy jsem nic tak silného nezažila. A to jsem toho zažila opravdu hodně.
Zároveň to na mě ale z textu působilo, že i když šlo o extrémně fyzicky náročnou práci, bylo to tam skoro jako na nějakém táboře odtrženém od okolní reality a panovala tam svého druhu pohoda a sounáležitost.
Já jsem se tam chtěla vrátit. Bylo to za hranicí mých fyzických sil, i když si myslím, že jsem relativně silná a na svůj věk i zdravá. Byly tam ženy starší než já a hlavně mnohem starší vypadaly, protože byly zničené prací. Nechápu, jak to dávaly. Já tam byla měsíc, některé z nich tam byly půl roku, některé deset let. Mám teorii, že pro ženy je někdy namáhavé se starat o domácnost a děti, a tato práce je sice fyzicky mnohem namáhavější, ale zároveň má člověk v několika málo minutách volna čas sám pro sebe. Jsou tam striktní nepsaná pravidla ohledně pořádku a toho, jak se má člověk chovat, ale když to respektuje, má takový zvláštní druh svobody - manžel po něm nic nechce, nechodí za ním žádné dítě.
Saša Uhlová (46)
- Novinářka deníku Alarm a romistka, vystudovala romistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
- Po studiích pracovala jako antropologická terénní výzkumnice ve vyloučených lokalitách, poté učila na Romské střední škole sociální v Kolíně.
- Od roku 2009 byla redaktorkou Deníku Referendum, od roku 2017 působí v deníku Alarm. Spolupracovala také se serverem Romea.
- Je autorkou knihy Stát v rozkladu a protagonistkou dokumentů Rozhořčené a Když děti nosí stát.
- V roce 2017 se nechávala pod změněnou identitou zaměstnávat v nízkopříjmových pracích, aby o podmínkách v nich napsala sérii reportáží Hrdinové kapitalistické práce. O těchto pracovních zkušenostech vznikl také stejnojmenný film Hranice práce.
- Nyní vydává pod nakladatelstvím Alarm druhou sérii reportáží Hrdinové kapitalistické práce 2.
Kromě vás tam pracovaly výhradně polské ženy. Zapamatovala jsem si k tomu poznámku z podcastu Alarmu s názvem Kolaps, že "německá farma je lepší než polský patriarchát".
To už je hodně divoká teorie, ale podle mě to třeba pro ženu, která je lesba, katolička a v Polsku se vdá, může být řešení. Má svého manžela ráda, vrátí se za ním třeba na stáří, ale nechce s ním sexuálně žít. Pracuje tam, posílá peníze domů, děti už má většinou odrostlé. Vyhne se tím životu, který nechce žít. Nemusí to být jen otázka sexuální orientace, ale i jakákoliv jiná spojená se soužitím.
Říkala jste, že jste se chtěla na farmu vrátit. Pochopila jste tedy časem ženy, které tam zůstávaly i deset let?
Absolutně. Myslím, že už nejsou schopné se vrátit do normálního života i proto, že tam chybí sociální kontrola skrze alkoholismus, kterou člověk většinou doma má. Dovezou vám tam i basu piv, kterou vám strhnou z platu. Vodky se schovávají, ale ukrývá je tam tolik lidí, že je to spíš taková hra. Byly tam i ženy, které tam pracovaly dlouho a nebyly alkoholičky, ale nebylo jich moc. Člověk musí mít hodně pevnou vůli, aby se jí nestal. Já bych do toho spadla hned. Na druhou stranu jsem nechápala, jak toho dokážou tolik vypít a pak brzy ráno pracovat. Já jsem slabší povaha, dala jsem si dvě pivka, u toho jsem volala Tomášovi (manžel Saši Uhlové Tomáš Tožička - pozn. redakce) a šla jsem si lehnout.
Přijde mi, že to, co se děje na farmě, je tak mimo běžnou realitu, že je to podobný zážitek jako třeba delší pobyt v psychiatrické léčebně, což může být další faktor, proč se někteří lidé nedokážou vrátit.
Je to podobné. Hodně kolegyň mi vykládalo, že jinde to bylo horší. Na farmě je v podstatě Polsko se vším všudy, a i kolegyně se mě ptaly, jestli se někdy do Polska vrátím. Vytvořilo se tam prostředí, v němž se cítí doma, jen je tam ta strašlivá práce, kterou člověk musí nějak přežít.
Zaujalo mě, jaká tam panovala atmosféra strachu. Že se všichni děsili, že byste si třeba zapálila cigaretu dříve, než bylo dovoleno. Každý se bál udělat chybu. Bylo toto udržované systematicky?
Zajímavé je, že to udržují samy zaměstnankyně, i když je to asi nějak žádané ze strany šéfů. Byl tam jeden šéf, který byl milý, a lidé se před ním stejně neuvolnili, když s námi byl na poli. Litovala jsem tam, že nejsem psycholog. V kontrolovaném prostředí se dělá hodně pokusů týkajících se lidského chování, ale méně se jich dělá v přirozeném prostředí nějakého takto vychýleného systému. Bylo by strašně zajímavé zjistit, proč se takto chovají. Některým lidem se během práce úplně měnily rysy v obličeji a osobnost. Ve volnu jsem někdy měla pocit, že mluvím s někým úplně jiným. Pouze velmi odolní lidé dokázali být příjemní i během práce, protože tam byl neustálý tlak. Když člověk dělá pomalu, zdržuje všechny ostatní.
Pracovaly jste minimálně deset hodin denně, práce byla extrémně rychlá, byla tam šikana ze strany nadřízených a někdy i kolegů. V knize se několikrát pozastavujete nad tím, že to všem připadalo normální.
To mě hrozně rozčilovalo a chvílemi jsem si říkala, jestli to není normální a jen já nejsem blázen. Pomáhalo mi si telefonovat s Tomášem, který pracuje v továrně v Německu, ale za dobrých pracovních podmínek, není to od reality odtržený intelektuál. Když mi říkal, že to, co se tam děje, je šílené, uklidňovalo mě to.
Musíte se přemlouvat, když jdete vykonávat tyto těžké práce, nebo vám to nedělá až takový problém? Z knihy to na mě působí, že jste ohromně pracovitá a nevadí vám to.
Mám problém s jejím sháněním, navíc se vydávám za někoho, kým nejsem. Ale miluju, když už jsem pak na místě. Je pravda, že tentokrát jsem víckrát zažila situace, kdy jsem tam nechtěla být. V minulé sérii se mi to stalo ve Vodňanech, a pak v žiletkárně, když tam bylo hodně velké vedro, usínala jsem a dělala dvanáctky. Tentokrát jsem dvakrát ztratila sebeovládání, jednou v Německu a jednou v Irsku, a nevzpomínám si, že by se mi to někdy jindy v životě na veřejnosti stalo. Umím docela předstírat, že jsem klidný vyrovnaný člověk, možná taková i jsem. Navíc se ovládám i kvůli tomu, že o tom budu psát. Přesto jsem se neovládla na farmě, kde jsem házela cibulí. V Irsku, kde jsem pracovala jako pokojská, jsem se zase zavřela v koupelně, myslela, že už nevylezu, a křičela na svou kolegyni. Jinak si to ale užívám, miluju, když se naučím něco nového. Doma nestelu, teď jsem se to musela naučit tak, aby to bylo hezké. Zbožňuju, když udělám svou práci dobře.
Vy ale o své identitě nelžete moc, nebo ano?
Moc ne, říkám všechno, krom toho, že jsem novinářka. Říkám, že jsem vysokoškolačka, že jsem učila, kde bydlí můj manžel s dítětem, že ostatní kluci jsou v Praze. Neříkám, že jsem studovala romistiku, protože je to složité na vysvětlení, takže říkám, že jsem studovala historii. Není to problém, protože tyto práce dělají i lidé, kteří učí a v létě si jezdí přivydělávat.
Přímo v životopise ale asi neuvádíte, že jste vysokoškolačka.
Neuvádím. Přemýšlela jsem, že to udělám ve Francii, myslela jsem si, že by to mohla být výhoda, ale nakonec jsem to neudělala.
To by možná mohli brát tak, že jste překvalifikovaná.
Jo, ale jim je to jedno.
Ve Francii jste pracovala jako pečovatelka o seniory. Připadalo mi, že to pro vás bylo hodně náročné psychicky, chyběla tam terapeutická podpora, supervize nebo krizová intervence.
Je to neuvěřitelné. Jedná se o tak strašně emocionálně náročnou práci a není tam vůbec žádná podpora. Nejzajímavější na tom je, že neporušují zákoník práce a přesto jsou schopni vám platit méně než minimální mzdu, protože mi neplatili za přejezdy, ale jen za čas strávený přímo v rodinách. Zákon je nastavený tak, že je vykořisťující ze své podstaty. Naproti vám jsou přitom lidé, ne cibule, takže to doteď nemám zpracované.
Musím se přiznat, že mě nenapadlo, že by pečovatelství bylo imigrantská práce. Z Česka to neznám.
V Česku to taky často dělají cizinky. V Evropě se o seniory často starají ženy ze zemí, kde se vydělává méně. Zároveň se pak nemohou starat o své rodiče nebo děti. V Marseille, kde jsem byla, to hodně dělají ženy z Afriky, které to dělají dobře, vědí to a trochu pohrdají Francouzi, kteří se neumí postarat o své seniory. Zároveň je tam zajištěná pro seniory nějaká důstojnost, protože tyto ženy to dělají opravdu dobře, jsou k tomu kulturně disponované. Když to dělají mladí lidé, aby si přivydělali, nemusí to být úplně dobré.
U pečovatelství je největší problém, že je špatně placené, a tak zbude na toho, kdo jinou práci nenajde. Tato činnost ale vyžaduje hodně kvalitní osobnost, aby člověk nesklouzl třeba k manipulaci s klientem. Mohou nastat také situace, kdy jste naopak vystavena šikaně rodiny nebo klienta. Chce to velkou odolnost, aby se člověk choval k těm lidem hezky, ale zároveň neničil sám sebe. Musí to být člověk s životní zkušeností.
Žádná kvalifikace k tomu není potřebná?
Na tuto práci ne, seniorům uvaříte, uklidíte, vyperete, dojdete jim na nákup. Někdy jim samozřejmě podáte léky nebo je přebalíte, což byste ale dělat neměla, na to je potřeba kvalifikace.
Přesto tam ale asi probíhá komunikace s klientem nebo klientkou.
Je to na tom založené. Musíte udělat svou práci, ale komunikace je většinou to hlavní. Problém je, že mají nějakou časovou dotaci, kterou proplatí pojišťovna, a ta bývá příliš krátká, takže často přemýšlíte, jestli odfláknete úklid, protože s vámi chce klient mluvit. Jsou ale i klienti, kteří mají sociální život a chtějí jen, abyste uklidila, což je příjemné, protože člověk není mezi dvěma židlemi. Někteří klienti a klientky mají Alzheimerovu nemoc, jsou zmatení, ale ještě ne úplně, chtějí si povídat, zároveň máte něco udělat, a to všechno za hodinu. Ještě si třeba s ní nebo s ním povídáte ráda a klidně byste tam byla čtyři hodiny.
Sháněla jste práci ještě v Británii a v Irsku. Když jste hledala práci v Manchesteru a nenacházela ji, přišlo mi to vlastně jako nejvíce neutěšená část knihy. Potkala jste se tam třeba s doktorandem, který žil v hostelu.
Ano, protože nedosáhl na bydlení.
To mi ve výsledku přišlo tíživější, než když jste pak pracovala v Irsku jako pokojská.
To je asi i mým nastavením, že když mám práci, jsem v pohodě, a takových nás asi bude většina. Navíc když člověk odchází od rodiny, odůvodňuje to tím, že jede pracovat. Když jsem nepracovala, stýskalo se mi, přemýšlela jsem nad tím, co dělá můj nejmladší syn. Když jsem pracovala od rána do noci, toto odpadlo. Je to osvobozující v tom, že nemusíte myslet na to, co je s rodinou.
Proč jste práci sháněla načerno?
Protože byl brexit a já jsem nemohla získat povolení. Nápad navíc vznikl ještě před brexitem, takže to bylo i z nějaké setrvačnosti. Vím, že tam práce načerno je, ale sehnat ji je mnohem složitější.
Často opakujete tezi, že pracovní podmínky jsou v globalizovaném světě jen jedny. Vysvětlujete to tak, že když jsou někde velmi nízké mzdy, lidé odjedou pracovat jinam, což ovlivňuje pracovní podmínky i v bohatších zemích. Mělo by tedy podle vás existovat i nějaké sjednocené pracovní právo?
V Evropské unii určitě, alespoň nějaké principy, detaily bych nechala na jednotlivých státech. Když máte na Slovensku inzerát na práci v Irsku, která je v rozporu snad se všemi zákoníky na světě, ve chvíli, kdy jsou ty podmínky různé, se to nedá postihnout. V rámci Evropy bychom měli začít přemýšlet o evropské minimální mzdě, i když by to byla dlouhá cesta. Jsem přesvědčená o tom, že projekt Evropské unie zkrachuje v případě, že nerovnosti dál budou takové, jaké jsou.
Neznamenalo by to ale, že by pracovní migrace vymizela skoro úplně?
Já jsem docela odpůrce pracovní migrace. Je super, když vás někam pozvou dočasně nebo i na stálo, protože jste dobrý, ale ne, když lidé odcházejí jen proto, že musí. Vidím, že jim to ničí rodiny.
Jestli jsem to pochopila správně, tak vám se v rodině stalo něco podobného, a ještě snad dokonce v době, kdy jste sama pracovala na farmě v Německu.
To se stalo už předtím. Ukázalo se, že Tomáš po kandidatuře do Senátu nesežene v Česku práci, po asi půlročních snahách si našel práci v továrně v Německu. Starší kluci chodí do školy v Praze, ale je to hodina a půl autem, tři hodiny autobusem a pěšky. Není to tedy stejná situace, jako když žijete na vesnici na východě Polska a pracujete v Německu nebo v Nizozemsku. Tito lidé jsou opravdu odříznutí od rodiny. Já pendluju mezi Německem, kde je můj nejmladší syn, a Prahou, kde jsou mí tři starší synové.
To, že Česko těží ze své geografické polohy, zmiňujete i v knize. Díky tomu jsme na tom lépe než východní Poláci.
Kromě toho, že jsme takový Hobitín a nemáme rádi to, co je za kopečky, myslím, že je to i tím, že lidé mohou pendlovat. Proto, abyste měla dobrou práci, je hrozně důležité, abyste na ni nebyla odkázaná tak, že ji nemůžete opustit. Pokud nemáte na cestu zpátky, máte dluhy a bydlíte v práci na ubytovně, trvá hrozně dlouho, než odejdete, i když je práce strašlivá. Pokud bydlíte v Teplicích a dojíždíte do Altenbergu, tak v momentě, kdy by na vás nebyli hodní, což jsou, protože vědí, že to kdykoliv můžete opustit, odejdete. Pracovní podmínky jsou proto lepší.
Navíc pokud je člověk v práci přes deset hodin denně, nemá čas si hledat novou.
To je další věc. A může to být horší na odlehlých místech. Hotel, kde jsem pracovala v Irsku, byl v horách. V Dublinu si člověk snáz sežene jinou práci, kdežto tam nebyl čas nikam odjet a lidé tam byli tak trochu uvěznění.
Je Česko specifické tím, že tady pracují jak lidé z Východu, tak i Češi odjíždějí vydělávat na Západ? Jsme na hranici mzdové železné opony?
Jsme, a právě proto by odsud měl zaznít hlas. Mluvit o pracovní migraci kriticky je obtížné, protože si to lidé rychle vyloží tak, že to vyčítám těm, kteří někam odjeli vydělávat. Tak to ale vůbec není. Nelze jim vyčítat ani to, že chtějí pracovat hodně hodin, to ale kazí pracovní podmínky v dané zemi. Když se vrátím k ukrajinským ženám, ty sem dříve přijížděly, aby pracovaly hodně hodin. Teď sem přijíždějí s dětmi. Bohužel se ale dostávají do stejných trajektorií jako jejich předchůdkyně. Počítá se s tím, že budou pracovat dlouho, ale ony potřebují stejné podmínky jako místní, protože se musí starat o děti. Ukazuje se, že to není jen otázka migrace, ale i toho, že člověk přijíždí jen za prací a rodinu nechává doma. Tím vytváří tlak na pracovní trh a falešné představy o tom, jak jsou pracovití lidé, kteří dělají čtrnáct hodin denně.
Pak asi vzniká situace, kdy mají zaměstnavatelé automaticky pocit, že ukrajinská žena bude chtít pracovat tímto způsobem.
Ano, nebo Mongolové. Agrofert je vnímal tak, že umějí pěkně s nožem a měli by proto dělat řezníky, ale myslím, že hrálo velkou roli, že jsou zdaleka a špatně by se jim odsud utíkalo.
Zaujalo mě přitom, že některé vaše polské kolegyně z farmy vzpomínaly, jak dříve pracovaly v Česku, a pochvalovaly si, že pracovní podmínky byly skvělé.
Ano, jedna kolegyně dělala takovou reklamu na práci v Česku, až jsem se musela smát. Pracovala tu za covidu, bydleli v hotelu, zaplatili jim testy, vadilo jim jen, že se tu moc dodržovaly pracovní podmínky, což není v Česku pro zahraniční pracovníky obecně pravidlem, šlo o výjimku. Ona by bývala pracovala trochu víc.
Překvapilo mě, že jim podmínky v Česku přišly tak dobré. Já jsem na jedné brigádě pracovala s ukrajinskými ženami a měly mnohem horší podmínky než čeští zaměstnanci a zaměstnankyně.
Ano, pracovní migranti obecně mají horší pracovní podmínky, ale jsou i výjimky. Existují agentury, které jim zajistí podmínky jako místním.
Píšete o tom, že na Západě panuje přesvědčení, že máme sice nízké mzdy, ale také malé náklady na život. Snažila jste se to někomu vymluvit?
To mě hrozně rozčiluje. Říkala jsem jim, kolik tady co stojí a kolik dávám za bydlení, že na něj skoro ani nevydělám, a to mám skoro ženskou mediánovou mzdu a můj muž průměrnou českou mzdu. I tak máme problém. Nechápu, jak to ti lidi dělají, pořád nad tím přemýšlím. Je mi jasné, že mají spoustu strategií, na venkově bydlí ve vlastním, různě si pomáhají, ale stejně je to nepochopitelné. Když se podívám, kolik lidé vydělávají ve Francii, kolik tam co stojí, když jdu nakupovat, a vím od přátel, kolik platí za bydlení, umím si představit, že to dávají. V Česku ale ani nechápu, jak to dávám já, a už vůbec ne lidé, kteří vydělávají méně než já.
Vidíte nějaké východisko? Nejen při čtení vaší knihy jsem si uvědomila, že inspekce práce to asi nebude.
Já bych udělala školení pro inspektory práce, abych je naučila, jak zjistit, jaké jsou na daném pracovišti podmínky.
Ale chtějí to zjistit? Když byla inspekce práce na německé farmě, přišlo mi, že nic zjistit nechtěli.
Nechtěli, ani se na nás nepodívali.
Vidíte nějaké jiné řešení?
Musí se to řešit seshora i zezdola. Seshora na úrovni Evropské unie, která sice vydá nějakou bezzubou směrnici, ale měli bychom tendovat k tomu, aby se zmenšovaly rozdíly mezi zeměmi. Ty jsou samozřejmě živené i tím, že lidé přijíždějí pracovat za málo peněz. Souvisí to i s otázkou produktivity práce. Tady je levná práce, takže se tady věci vyrábějí, v Německu na to pak dají nálepku a vypadá to, že odpracovali hodně, protože tomu dali vyšší přidanou hodnotu. To je produktivita práce, ne to, kolik toho člověk udělá. Vždycky tady poslouchám, že mají lidé víc pracovat. Zásadní je kolektivní vyjednávání zespoda. Lidé z kreativních profesí to nechápou, protože nedělají všichni tu samou práci jako ten vedle. V nekreativních zaměstnáních je to ale zásadní.
