Martin Wágner shromažďuje a zachraňuje staré negativy, které byly nalezeny na bleších trzích, v antikvariátech či na půdách, už takřka třicet let a ve sbírce jich má zhruba milion. Do nové knihy jich společně s fotografem a teoretikem fotografie Josefem Mouchou vybral něco přes dvě stovky.
Publikace se jmenuje Negativy z popelnice 1900-1945 a je zaměřena na historické snímky z první poloviny 20. století. "Archiv je velice rozsáhlý a potřeboval jsem tedy téma knihy nějak zúžit," vysvětluje Wágner. Nakonec se zaměřil na ty nejstarší snímky, které vznikly zhruba v období od roku 1900 do konce 2. světové války. "Navíc jsem si řekl, že se zaměřím jenom na Českou republiku," dodává. Společně s Josefem Mouchou se shodli, že budou pro knihu hledat živé fotografie, které odrážejí dobu, ve které vznikly.
Negativy z popelnice 1900–1945
Knihu připravili Martin Wágner, Světlana Wágnerová a Josef Moucha. Publikace představuje fotografickou retrospektivu, sestavenou ze snímků, které Martin Wágner získal během tří desetiletí nejen po antikvariátech anebo v aukcích, na bleších trzích a na půdách, ale také od mnoha dárců. Publikace obsahuje 211 fotografií na 308 stránkách a zobrazuje proměny života v první polovině 20. století. Snímky pocházejí od 58 převážně neznámých autorů. Knihu lze získat na webu negativyzpopelnice.cz nebo u některých prodejců, kteří se specializují na fotografické knihy. Pro všechny, kdo si knihu koupí, navíc autoři připravili webovou galerii s více než tisícovkou dalších fotografií.
Nehledal nakladatele, knihu si vydal sám
Martin Wágner se pak rozhodl, že publikaci vydá vlastním nákladem. "Chtěl jsem získat zkušenost, co to všechno obnáší," říká. Jednou z hlavních otázek byly samozřejmě peníze, protože vydání fotografické knihy je vždy drahé. "Něco jsem měl, něco jsem si půjčil, nechtěl jsem ztrácet čas chozením po sponzorech a žádat o granty, to by příprava knihy trvala klidně i o rok déle. Chtěl jsem to zvládnout celé rychle," vypráví.
Knihu si také sám prodává, podobně jako to dělá i mnoho dalších fotografů. Svou roli v tom sehrávají vysoké marže knižních distributorů, které cenu fotografických publikací zvedají na úroveň, kde už se stávají jen velmi těžko prodejnými. "Mým vzorem je v tom například Jan Šibík nebo Tomki Němec, chci to zkusit udělat tak jako oni," vysvětluje Wágner.
Mnohé snímky stále zůstávají zahaleny tajemstvím
Čtenář u většiny fotografií v knize nenajde informaci o tom, kdo je jejich autorem. Prostě se to neví. "V publikaci jsou snímky od zhruba padesáti fotografů, jméno však znám jen u pěti z nich," říká Martin Wágner. Často není jasné ani to, na jakém místě záběry vznikly, a časové určení je jen přibližné. "V knize většinou nenajdete definitivní informace ve stylu: naskenoval jsem fotografii, je z té a té doby a je na ní to a to," dodává.
Sám říká, že je rád, když zvládá staré negativy zachraňovat, sbírat, digitalizovat a dělat z nich výběry, které zveřejňuje na populární facebookové skupině Negativy z popelnice. U mnohých snímků pak s určením a časovým zařazením fotografie pomáhají fanoušci skupiny. "Rozvíjí a doplňují příběhy fotografií a věřím, že kniha bude fungovat podobně," konstatuje Wágner.
Nejstarší fotografie jsou z počátku 20. století
Patrně nejstarší snímky ve sbírce Martina Wágnera jsou někdy z doby brzy po roce 1900. "Víme o nich, že jsou z písmomalířské dílny Aloise Kučery, která se nacházela v pražské Jakubské ulici. Negativy sice nejsou datované, ale na jednom ze snímků je například zachyceno, jak vyrábějí ceduli pro kadeřníka Franze Hilla. Někdo mi na základě toho dohledal, že Hillův podnik sídlil v ulici Na Příkopě a že tento kadeřník spáchal v roce 1908 sebevraždu na Olšanských hřbitovech. Negativ musel vzniknout ještě před tím," vysvětluje.
Pokud zná jméno autora fotek, hledá jeho rodinu
V případech, kdy se Martinu Wágnerovi podaří zjistit jméno autora snímků, snaží se najít a kontaktovat jeho rodinu. "Považuji za morální povinnost vyhledat dědice a říct jim, že hodlám publikovat fotografie jejich dědečka," říká.
Bylo to tak například i v případě jednoho z nejlepších autorů, které má ve sbírce, Jaroslava Chlebečka ze Skalice u Znojma. "Fotografoval tam ve 20. a 30. letech především vesnický život. Jeho snímky mají z mého pohledu neskutečně vysokou technickou úroveň i poetiku. Navíc se tento autor často sám zakomponoval do záběru a na fotografiích stojí vedle místních truhlářů nebo vedle lidí na trhu se zvířaty," říká Wágner.
První reakce rodin na informaci, že nějaký cizí člověk vlastní snímky vyfotografované jejich dědečkem nebo pradědečkem, nemusí být nadšená a on tomu rozumí. Vždy se jim však snaží vysvětlit, že s negativy pracuje citlivě a s úctou. Snaží se autory snímků prezentovat jako lidi, kteří dokázali udělat dobré fotografie. "Chci připomenout tu práci, kterou do fotografování vložili, a ukázat, že vytvořili zajímavé svědectví o době, ve které žili," konstatuje.
