Na Letní filmové škole jste představil své snímky a vedl také workshop. Od filmu jste však odešel před patnácti lety a nyní údajně zase zvažujete, že se k němu vrátíte. Je to pravda?
Pracuji teď na záchrance a baví mě to, takže vrátit se k filmu není úplně můj záměr. Ale možná se to jednou stane. Byl jsem ale patnáct let mimo obor, takže nevím, jestli mi někdo bude věřit, že to zvládnu. Ve Švédsku je zájem především o mladé filmaře a já patřím k těm starým.
Teď se filmu věnuji spíš jen ve volném čase. Když jsme se rozešli s manželkou, začal jsem s kamarádem - manažerem největší produkční společnosti ve Švédsku, který produkoval například skandinávský seriál Most - dělat na americkém remaku otcova filmu Scény z manželského života.
Proč jste vlastně před patnácti lety filmařinu opustil?
Ztratil jsem nadšení pro film. Je důležité být pro něj zapálený, není to totiž práce od 9 ráno do 5 odpoledne. Je to práce 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.
Ve filmu jsem pracoval 25 let, ale postupně jsem se cítil víc jako nástroj než jako umělec. Když jsem dřív pracoval na filmech s poněkud větším zápalem, neoslovil jsem tak velké publikum, jak bych chtěl. Líbilo se jim naopak to, co jsem moc neměl rád. Říkám si, že skončit by možná mohli i další režiséři. (smích)
Zmiňoval jste, že pracujete jako zdravotní specialista v záchrance. Jak jste se k takové neobvyklé změně povolání dostal?
Kdysi jsem se po promítání jednoho svého filmu dal do řeči se ženou a zeptal jsem se jí, co dělá. Odpověděla, že je sestra specializovaná na anestezii a pracuje na záchrance ve Stockholmu. Zaujalo mě to a zeptal jsem se jí, zda bych se k ní mohl přidat během některé ze služeb. Souhlasila a nabídla, ať se přijdu podívat v pátek nebo sobotu večer.
S lékařkou nejezdila sanitkou, ale záchranářským vozem, což například znamenalo, že dříve s sebou vozily silnější léky, než mívala sanitka. Během těch dvou nocí jsem zažil všechno možné - od vraždy pobodáním přes dopravní nehodu po infarkty nebo skoky pod vlak. Pohybovali jsme se všude - od luxusních restaurací po místa, kde přebývali drogově závislí.
Když jsem se v neděli v poledne vzbudil, uvědomil jsem si, že jsem zažil něco úžasného, a řekl jsem si, že musím udělat portrét těchto dvou žen.
Tak vznikl váš snímek o záchranářích Priorita?
Točit ve Stockholmu nebylo možné. Ale když jsem pracoval na jihu Švédska v Malmö na seriálu, setkal jsem se tam s lidmi, kteří jezdili ambulancí. Dovolili mi jezdit s nimi a natočit je. Jezděním se sanitkou jsem nakonec strávil půl roku. Věnoval jsem se mu, když jsem zrovna nemusel být u natáčení seriálu.
Jak se z člověka nadšeného touto prací stane člen záchranky?
Když jsem snímek dokončil, nedokázal jsem se od záchranky odtrhnout. Řekli mi, že pokud chci dál jezdit se sanitkou, budu muset jít do školy.
Nejprve jsem si tedy dodělal střední, školu jsem totiž opustil ve čtrnácti letech, kdy jsem začal pracovat u filmu. Studoval jsem dálkově, což nebylo zas tak těžké, protože jsem měl dost vydělaných peněz. Na konci střední školy jsem vzal práci sběrače mrtvol pro policii ve Stockholmu. Sbíral jsem sebevrahy, oběti vražd… Byl jsem u všech možných případů, které si dovedete i nedovedete představit.
Poté jsem šel ještě na čtyři roky na vysokou, abych mohl být zdravotník-specialista. Mezitím jsem ale začal pracovat u záchranky na nižší pozici. Mám štěstí, že můžu pomáhat lidem, což je práce, která mě - na rozdíl od filmu - uspokojuje.
Čím hlavně se podle vás odlišují filmaři a zdravotníci jezdící sanitkou?
Během práce na záchrance jsem zjistil, že lidé mají přirozeně blíž k těm, které znají. Cítí se v jejich společnosti pohodlně. Divadelní tvůrci mluví s divadelníky, filmaři s filmaři. Měli by nějakým způsobem reflektovat realitu, jak to ale mají udělat, když se nikdy nepotkají s nikým jiným?
Na záchrance mám možnost setkat se s lidmi z různých společenských poměrů - od nejnižší společenské vrstvy po královskou. Není tu místo pro předstírání. Pracujete v domovech, ze kterých vyčtete životy těch, kteří v nich bydlí. Tohle je pro filmaře nezbytné.
Vyrůstal jste v uměleckém prostředí - otec Ingmar byl slavný režisér, matka pianistka. Otec o vás jako dvouletém natočil snímek Stimulantia. Jaký vztah máte k filmu, ve kterém jste hrál, ale nemohl jste se k němu vyjádřit?
Je to pěkný malý film, ale je to vysněná pohádka. Byl to otcův způsob, jak ukázat lásku. On to totiž ve skutečnosti nedokázal, o děti se nezajímal, zajímal se o ženy. V každém vztahu byl dítě a ženy jej rády podporovaly, protože byl velmi všímavý a dokázal odhalit věci, které druzí skrývali. Jakmile s ním ale otěhotněly, odešel od nich k jiné ženě.
Možná nic o lásce nevěděl. V lásce se bere i dává, ale on jenom bral. Taky nebyl moc spontánní. Nesnášel věci, které nebyly předem naplánované. Ale láska právě je o neočekávaných událostech a věcech.
A přitom o Ingmaru Bergmanovi se často mluví jako o režisérovi žen.
Byl skvělý portrétista žen, dokázal se totiž na věci dívat jejich očima. Což byla paradoxně věc, kterou ve vztahu nedokázal.
Vždycky se zajímal o ostatní lidi a hodně se o nich naučil i prostřednictvím filmů, knih, divadla a hudby. Byl velmi citlivý, ale zároveň trochu bázlivý. Tvrdil, že kina jsou chrámy bázlivých lidí, protože se na svět mohou dívat prostřednictvím filmu.
S otcem vás pojí také snímek Nedělňátka z roku 1992. On napsal scénář, vy jste film režíroval. Jak spolupráce vypadala?
Otec mě přemlouval, abych s ním pracoval na filmu S nejlepšími úmysly, pro který napsal scénář. Já jsem byl ale mladý, měl jsem za sebou jen pár krátkých filmů a neměl jsem dost zkušeností na to, abych takový scénář zpracoval. On na tom ale trval. Nakonec mi řekl, že jsem zbabělec, a film svěřil Billovi Augustovi.
Pak jsem takhle jednou seděl u něj doma, pracoval na scénáři, s nímž jsem nebyl spokojený, a on taky pracoval na něčem, s čím nebyl spokojený. Společně jsme obědvali a povídali si o tom, jak se nám naše scénáře nelíbí. Až jsme se dostali k jeho autobiografii Laterna Magika, kde se objevila historka, jak jede se svým otcem na kole. Je to velmi citlivý moment plný dojmů z přírody a z toho, že jsou spolu. Popisuje láskyplnou chvíli táty se synem.
Řekl jsem mu, že jsem zvažoval, že bych z ní jednou udělal krátký film. Otec ale odvětil, že z té historky napíše scénář k celovečernímu filmu a já ho zrežíruju. Nakonec jsem souhlasil, téma se mi líbilo, byl to dětský pohled na svět, ke kterému jsem měl blízko. S otcem jsem si ale vyjednal, aby režii nechal zcela na mně. Věděl jsem, že by do toho vstupoval a chtěl by všechno kontrolovat.
Říkal jsem si sice, že dělat něco se jménem Bergman znamená pustit se přímo do jámy lvové, ale nešlo se pořád bát, musel jsem skočit a plavat. Myslím si, že to byl začátek konce mé kariéry.
Ale Nedělňátka měla přeci ohromný celosvětový úspěch.
Film byl velmi dobře přijatý všude včetně Ameriky. Dokonce se mě snažili kontaktovat lidi z Hollywoodu. Po uvedení filmu jsem se dostal do kolečka, kdy jsem jezdil po celém světě, seděl jsem v hotelu s miskou banánů a dával rozhovory jako opice. Každých patnáct minut se u mě od rána do večera střídali lidi. Tři dny na jednom místě, pak zase na dalším místě. Vypravil jsem se i do toho Hollywoodu, poslouchal spoustu lidí, kteří se mnou chtěli natáčet, lezli mi do zadku…
Já jsem ale chtěl mít klid, chtěl jsem být na svém ostrově ve Švédsku. Nesnášel jsem Los Angeles víc než cokoliv - všechno je zde úžasné, krásné… (paroduje v angličtině superlativy, pozn. red.)
Propadl jsem depresi a dostal jsem se do životní krize. Pořád mi někdo posílal scénáře, které byly vcelku dobré, třeba Rozum a cit, Lepší už to nebude nebo Ostrovní zprávy. Já ale všechno posílal pryč. Byl jsem doma a chodil k psychoterapeutovi.
Po nějaké době se Hollywood přestal ozývat, já vstal z postele, začal jsem číst knížky a postupně jsem se vracel do normálního života. Měl jsem ale problém najít scénář nebo téma, které by mě zajímalo. Něco, pro co bych se osobně nadchl.
V roce 1997 jste ale nakonec natočil snímek Švédští hrdinové.
O svém problému jsem mluvil i s Lassem Hallströmem, kterého jsem potkal v Hollywoodu. Dal mi svou knihu Švédští hrdinové, která pojednává o lidech z různých částí Švédska a o problémech, se kterými se potýkají.
Říkali jsme si, že spolu uděláme film, a zájem projevila i jedna produkční společnost. Napsal scénář, ale mně se nelíbil. Nakonec jsme udělali devět verzí. A můžete si být zcela jisti jednou věcí: pokud je první verze špatná, devátá je taky špatná. Celá produkční mašinérie mezitím ale už začala, točily se v ní miliony, takže jsem do toho stejně musel jít. Byl to nakonec největší a nejdražší průšvih. Kritici byli ale shovívaví, tvrdili, že to bylo dobré, ale ne fantastické. Vlastně jeden napsal, že to bylo až moc profesionální!
Jak se teď, po patnácti letech od svého posledního snímku, díváte na svou tvorbu?
Mám od svých filmů odstup. Je fajn ho mít, protože jakmile doděláte film, jezdíte s ním, propagujete ho, potkáváte se s publikem a pořád se vás dost dotýká, jak ho přijmou. Teď už tak citlivý nejsem. A můžu být i upřímnější k publiku, třeba jim říct, že Švédští hrdinové byl můj velký omyl.
