Recenze: Žraloci v Paříži. K vrcholům filmu od Netflixu patří scéna s triatlonem

Ve filmu Žraloci v Paříži příroda „vrací úder“ za dekády drancování.
Bérénice Bejo jako Sophia.
Bérénice Bejo jako Sophia.
Bérénice Bejo jako Sophia.
Bérénice Bejo jako Sophia. Zobrazit 20 fotografií
Foto: Netflix
Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
11. 6. 2024 17:16
Těžko říci, čím se žraloci liší od ostatních predátorů, že o nich vzniká tolik filmů. Možná onou zvláštní kombinací klidu a elegance, které předchází smrtícímu výpadu. Když se skupinka vědců v úvodní scéně francouzské novinky Žraloci v Paříži ponoří pod hladinu, divák překvapivě zjišťuje, že místo braku sleduje pokus vrátit se až ke kořenům žánru žraločího hororu.

Možná za to může doslovný český název evokující přímočaré tituly jako Hadi v letadle, možná fakt, že většina snímků o smrtících parybách v poslední době patřila do béčkové či céčkové kategorie. Kdo se ale "těšil" na nové Žralokonádo, překvapivě se ocitá v prostoru moře pokrytého odpadky, kde atmosféra mnohem spíše pomrkává po filmu, který to vše začal: po Čelistech.

Režisér Steven Spielberg jimi v roce 1975 nezaložil jen podžánr hororů o žralocích zabijácích. Čelisti byly v moderním slova smyslu první hollywoodský blockbuster. Tedy vysokorozpočtové dílo založené na jasné, v jedné větě popsatelné premise, které je předurčené k tomu, aby se stalo událostí, o níž se hovoří a kterou chtějí diváci vidět stále dokola.

Kde jinde se tedy inspirovat než přímo u zdroje? Od té doby přitom vlastně zase tak mnoho zdařilých, vážně míněných filmů se žraloky nevzniklo. Z těch nedávnějších stojí za zmínku ambiciózní, relativně komorní, ale nedotažené Mělčiny z roku 2016.

Tím spíše člověka navnadí počáteční chvilky podvodního děsu Žraloků v Paříži, kteří jsou k vidění na Netflixu a jmenují se v originále dost méně brakově: Sous la Seine, doslova Pod Seinou.

Vědci se pohybují kolem elegantních tvorů, hledají toho, jehož kdysi opatřili sondou. Tito lidé se mezi žraloky umí chovat, nemělo by jim hrozit nebezpečí - až do chvíle, kdy hledaná samice přezdívaná Lilith připluje a na její velikosti i vzezření toho opravdu mnoho nesedí.

Bérénice Bejo hraje bioložku, které žralok zabil partnera.
Bérénice Bejo hraje bioložku, které žralok zabil partnera. | Foto: Sofie Gheysens

Následuje masakr. A tři roky po něm se děj přesouvá do Paříže. Přeživší bioložka hraná Bérénice Bejo se stále ještě nemůže vyrovnat s katastrofou, při níž zahynul i její partner, a jakási ekologicky založená mládež ji chodí otravovat s podivnými smyšlenkami, že v Seině se vyskytuje žralok. Konkrétně právě ten, který to vše způsobil.

Když se ukáže, že obří Lillith skutečně zvládla doplout řečištěm až do francouzské metropole a adaptovat se na sladkovodní prostředí, očekávali bychom, že prostředí pro intenzivní thriller je nastavené více než obstojně.

Nad řadou nesrovnalostí v premise lze s klidem mávnout rukou. Stále se přece jen nacházíme v žánrovém teritoriu lehce fantaskního snímku o "zmutovaném" žralokovi.

Jenže v tom je právě háček. Režisér Xavier Gens se scenáristy Yannickem Dahanem a Olivierem Torresem jako by se neuměli rozhodnout, co vlastně točí. Tempo najednou opadá, prostor dostávají environmentální úvahy. Přitom vůbec není zřejmé, zda má aktivistická mládež toužící žraloky ochraňovat, ne zabíjet, být brána vážně, nebo ji tvůrci berou jen jako další vhodnou kořist a potravu, jež bude moci být spektakulárně roztrhána na kusy.

Je sympatické, že žralok není jen nějaká anomálie či hříčka přírody, spíš jakýsi vedlejší produkt lidského zacházení s mořem, který se prostě jen adaptoval. Téma však zůstává pouze ledabyle načrtnuté a spíše brání žánrové zábavě, než že by ji povyšovalo na ambicióznější úroveň.

Film Žraloci v Paříži je na Netflixu s českým dabingem i titulky. | Video: Netflix

Žraloci v Paříži nesvedou zůstat s žádnou z postav natolik, aby si ji divák zapamatoval, oblíbil či si na ni utvořil jakýkoli názor. A nečitelnost rozhodně není nějakou uměleckou kvalitou, vede jen k tomu, že je člověku celkem jedno, když někoho vodní predátoři sežerou.

Jedinou jasně definovanou protagonistkou se stává starostka Paříže, představující tak extrémní ztělesnění moci, bezohlednosti a kariérismu, až to hraničí s karikaturou.

Režisér Gens nicméně umí také ve druhé půli snímku lapit diváky, jakmile dojde na konfrontaci s nebezpečným obratlovcem. Scény z pařížských katakomb jsou klaustrofobní, špinavou vodu zaplavují kusy těl, atmosféru umocňuje dynamický střih i momenty, v nichž se žraločí čelisti vynořují z vody jako jakési krvelačné akvabely.

A vše směřuje k uspokojivému, doslova explozivnímu finále, kdy se v Paříži koná triatlon, reprezentativní a patřičně drahá akce i marketingová "rozcvička" před olympiádou. Tady tvůrci bodují a předčí řadu hollywoodských titulů, v nichž lidé bojují s dravou zvěří.

Francouzský snímek zůstává kdesi na půl cesty. Chybí mu nadsázka, odlehčení i humor. Na to, jak se tváří závažně, kdovíjaké poselství nepřináší.

Lze ocenit, že nevypráví z perspektivy "pánů tvorstva", co nakonec zkrotí nevyzpytatelnou přírodu. Mnohem spíše tu příroda "vrací úder" za dekády drancování. Nápad v jádru dobrý, realizace však pokulhává a výsledkem je film, jenž neví, zda si chce užít opulentní žranici, či hovořit o stavu světa. Obojí se mu zkombinovat nedaří. Ale pokousat i tak umí víc než obstojně.

 

Právě se děje

Další zprávy