Ten obraz se jmenuje Volby a Daniel Pešta ho namaloval v reakci na prezidentské vítězství Donalda Trumpa. Amorfní postavy, usazené v řadách za sebou a oblečené do zaměnitelných šatů, mají místo hlavy jakési masky. Postavy jsou na plátně sešikované a zdá se, že chtějí něco říct. Místo slov z nich ale vychází jen výkřik zoufalství a vzteku.
"Dav se mění v krutou smečku, ve které má jedinec úplně jinou dynamiku," říká před obrazem kurátorka výstavy Terezie Zemánková. "Tady je ve stavu, do kterého ho dostali manipulátoři," dodává.
Volby si každý návštěvník aktuální výstavy DeTermination, již uspořádal pražský Dox, vyloží po svém. Téma lidského předurčení a schopnosti či pouhé šance vymanit se ze společenských vzorců je však latentně přítomné ve všech dalších instalacích a videích, rozmístěných po dvou podlažích galerie.
Osmapadesátiletý Daniel Pešta zaujal svou prací také v zahraničí, na Benátském bienále v roce 2013 představil videoprojekt I Was Born In Your Bed, v němž kriticky nahlíží na stigmatizaci Romů.
Videím a přidruženým objektům, skrz které Pešta formuluje myšlenku, že nikdo nemůže za to, komu a kde se narodí, patří v Doxu první patro.
Inspirací byla výtvarníkovi romská komunita. Vyhlédl si ji kousek za Prahou, začal za ní jezdit a postupně si získal důvěru dětí i rodičů.
"Jsou to děti z tanečního kroužku, které nikdy nebyly dál než po okrese," vypráví před dvěma obrazovkami s výsledným videem, v němž si děti na hlavu postupně nasazují černé a bílé masky.
"Mým cílem bylo odvézt je autobusem do Benátek, kde měli možnost stát se někým jiným. Najednou se jim věnovala spousta cizích lidí, domů se vracely jako hvězdy," popisuje, jak jednoduché je v jiném prostředí mezi cizími lidmi získat zcela odlišné společenské postavení.
Video doprovází série ruliček fotografií, pojmenovaných Carmens. Jsou součástí cyklu Genetické kódy, v němž Pešta s až obsedantní přesností zpracovává a interpretuje dané. "Ty dívky z tanečního kroužku měly červené kostýmy. Vzpomněl jsem si na Carmen," vysvětluje, proč jsou pouze fotky dívek zbarvené do ruda.
S podobným genetickým principem Pešta pracuje také v objektech, které zaznamenávají svatební fotografie jakožto semínko předurčení pro dalšího jedince. V zákoutí, kterému říká kaple, odpočívají v pryskyřičných sarkofázích - s pryskyřicí Pešta pracuje pro její pevnost a zároveň tvárnost často a rád - kusy sesbíraného a pohřbeného oblečení.
O kousek dál zase do pryskyřice pohřbil jeden svůj starý nápad na obraz. Zjistil totiž, že podobné téma zpracoval i slavnější německý kolega. "Obraz jsem tedy rozřezal na tři části a kusy zatavil," ukazuje výtvarník na tři pryskyřičné kvádry s barevným materiálem uvnitř. "Byla to docela velká zkouška ega," dodává.
Přetvářka a zaujetí vlastní osobou je tématem i další výrazné instalace, úvodního videa Narcis z roku 2010. Pešta tu deformuje vlastní tvář - masku, již nakonec bez viditelného potěšní sní. "Chtěl jsem, aby to pro mě někdo zahrál, nakonec mi ale došlo, že zdeformovat mohu jen sám sebe," říká o své účasti ve videu.
Daniel Pešta
- Narodil se v roce 1959, vystudoval Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze.
- V roce 2013 představil na bienále současného umění v Benátkách svůj projekt, který kritizuje stigmatitaci Romů "I Was Born In Your Bed".
- V letech 2015 a 2017 měl práce na tamní výstavě Personal Structures.
- V roce 2017 získal druhou cenu za malbu na London Art Biennale za diptych "Sorry".
- Výstava v pražském Doxu potrvá do 7. května 2018.
Za ústřední motiv výstavy v Doxu si jakožto symbol obětování i světského nekontrolovatelného laboratorního duplikování vybral sochu dvouhlavého telete.
Tím zásadním dílem by ale stejně tak mohlo být sousoší vystavené nad horizontem galerie: všechny sochy mají opět masky odlité z autorova obličeje. Procházejí jimi červené nitě, jichž si návštěvník může všimnout i ve vedlejším kabinetu. Tamní surreálné koláže prožitého a vysněného se jmenují Záznamy noční hlavy. I tady se nabízí dvojí interpretace: krajku lze vnímat jako ozdobu, a tedy jako slast, nebo jako stehy, a tedy jako bolest.
V tomto ohledu je Peštova výstava v pražském Doxu unikátní. Autor téma biologické i sociální determinace ohýbá na mnoho způsobů a nabízí tak divákovi různé možnosti interpretace. Formát - malbu, sochu či video - volí v maximální symbióze s myšlenkou, a forma tak nikdy nevítězí nad samotným sdělením.
Jeho kabinet společenských kuriozit, obav a nadějí dává na každém kroku jasnou zprávu o tom, že všechno zlé i dobré se nerodí nikde jinde než v lidské hlavě.
