Recenze - Dojemný izraelský dokument ukazující boj 96leté stařenky proti místním úřadům už slavil úspěch na několika festivalech. Osud, který vyobrazuje, je stejnou měrou tragický jako neuvěřitelný.
Miriam Weissensteinová pochází z Československa, do Izraele přišla již ve dvacátých letech minulého století a spolu s manželem Rudim tu za války založili dnes slavný obchod s fotografiemi. Rudi v průběhu let vytvořil kolekci snímků, v níž se zračí historie jednoho státu, a jeho vnuk Ben v této tradici pokračuje.
Tragický osud je tabu
S vybranými kolekcemi fotografií jezdí po celém světě. Jejich obchůdek však stojí na místě, kde se plánuje rozsáhlá výstavba, a tak musí Ben se svou poněkud tvrdohlavou babičkou věnovat velké množství energie boji s úřady. Je nepochybně pozoruhodné sledovat Miriaminu bystrost a chuť k životu - stejně jako paličatost, která patří k tolerovaným výsadám stáří.
Hodinový dokument Tamary Tal a Daniela Kedema však poněkud klame tělem. Většinu času se zaměřuje na vztah vnuka a babičky, v němž se prolínají obchodní i rodinné roviny, a především pak velmi pohnutá minulost. Benův otec totiž po třiceti letech manželství dospěl k závěru, že ho žena nemiluje, tak zabil ji a následně i sebe.
Tragický osud je zjevně trochu tabu, Miriam o minulosti nerada hovoří a Ben cítí určitou křivdu, neboť babička se podle něj o svém zeti a Benově otci vyjadřuje příliš nesmířlivě. Nezračí se v tom jen tvrdohlavost a bol staré ženy, ale i mnohem obecnější aspekty vztahu k mužům v židovských rodinách. A to samo o sobě je silné téma, které by bohatě vystačilo na samostatný dokument.
Snímek však stojí poněkud nešťastně rozkročen mezi rodinnými peripetiemi a bojem za zachování obchodu, přičemž obě vrstvy jsou prezentovány poněkud ledabyle. Není jasné, co přesně obchodu hrozí, jakou historii případ má, jaké je stanovisko města či developerů. Nelze sice ignorovat, že pro židy má sebemenší stěhování silný symbolický rozměr, přesto není snadné pochopit, proč by přesun krámku o pár metrů nutně představoval tak obrovské bezpráví.
A hlavně se ve filmu nijak netematizuje, jaké časové, finanční ani emocionální dopady vlastně tento konflikt s úřady na rodinu má. Dostatek prostoru nakonec nedostává ani téma rodinných vztahů; nelze se zbavit dojmu, že zapovězená minulost se do značné míry otevírá jen pro kameru, aby se neřeklo.
Příliš témat na jednom poli
Dalším nereflektovaným motivem je Benova homosexualita. Netvrdím, že by se z menšinové orientace mělo hned dělat téma, ale nějak nepřicházím na důvod, proč se tam pak daná věc tak nějak mimoděk objevuje. Zkrátka mám pocit, že Život ve fotografiích zachycuje příliš mnoho podnětných momentek, z kterých už ale není tak snadné poskládat plnohodnotný film.
Při natáčení nelze jistě dopředu předvídat, jaký bude běh událostí. Lze ale následně ovlivnit, které z nich zařadit, na co se soustředit, a čím se naopak nenechat rozptýlit. A u snímku, kde už tak trochu hrozí podezření, jestli přece jen nehraje prvoplánově na city, zarazí a zamrzí, když v rámci posílení dramatického efektu, který se nedaří zcela vybudovat koncentrací na vlastní témata, ukazuje scény vykradeného Miriamina bytu.
Nepochybně se toto neštěstí stalo a slzy ve tvářích staré paní jsou opravdové; jenže v kontextu dokumentu, který už tak poněkud těkavě přebíhá mezi tématy, z nichž "bolí u srdíčka", podobná pasáž prostě nevzbuzuje důvěru.
Definitivní důkaz, že film zcela nedrží pohromadě, podává závěr, v němž dochází k náhlému příkazu k přestěhování. Protagonisté vybírají, jak zařídí interiér nového obchodu, a my vlastně nevíme, co si o tom myslet. Nejenže nedostane prostor druhá strana a neznáme stanoviska úřadů ani kontext podobných rozhodnutí, ale vlastně se mnoho nedozvíme ani od hrdinů.
Je to prohra, částečné vítězství, kompromis? Těžko říci - a je obtížné kritizovat dokument, v jehož titulcích se praví, že sympatická stařenka pár týdnů po premiéře zemřela. Nelze se však zbavit dojmu, že přílišný spoleh na emoce a nedostatečná koncentrace na téma věci příliš neprospívá. Škoda, že silný námět oslabuje poněkud nezvládnuté zpracování.