Prvními mluvčími Charty 77 se v roce 1977 stali bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek, dramatik a pozdější prezident Václav Havel a filozof Jan Patočka. Zdena Tominová, která roku 1968 ukončila studia herectví a filozofie, před podpisem Charty 77 pracovala jako tlumočnice. Mluvčí hnutí se stala v únoru 1979 jako druhá žena po zpěvačce Martě Kubišové.
"Jakmile mi zrušili smlouvu s Pražskou informační službou, kde jsem tlumočila, protože jsem se zúčastnila pohřbu Jana Patočky, okamžitě jsem běžela k Hejdánkům a Chartu podepsala. Pak jsem se do všeho s velkým nadšením pustila," vzpomínala v rozhovoru, který s ní vedla Marcela Linková pro knihu Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent.
Svou znalost ruštiny, francouzštiny, němčiny a angličtiny Tominová po podpisu Charty 77 zúročila při komunikaci se zahraničními novináři. "Byla jsem užitečná svou vycvičenou pamětí, takže jsem jezdila na soudy. Samozřejmě mi okamžitě sebrali poznámkový blok, já jsem si to ovšem zapamatovala a po příjezdu do Prahy jsem vše hned víceméně doslova sepsala. Vyšli jsme ze soudní síně a tam byli francouzští, američtí a němečtí novináři. Řekla jsem jim to ve všech jazycích," říkala Tominová. V té době rodinu živil manžel, který pracoval jako noční hlídač v zoologické zahradě.
Kvůli spojení s disentem se Tominovi dostali do hledáčku tajné policie totalitního komunistického režimu. Situace se ještě zhoršila, když Julius Tomin začal ve svém bytě v Keramické ulici na pražské Letné pořádat filozofické semináře, zejména pro "mladé lidi, kteří se nemohli dostat na žádnou školu". Zval profesory a profesorky ze Západu jako Ernesta Gellnera nebo Anthonyho Kennyho a Williama Newton-Smitha, kteří však byli v průběhu seminářů zatčeni a vyhoštěni, jak Tomin popsal v rozhovoru pro Paměť národa.
Julius a Zdena Tominovi čelili neustálým výslechům Státní bezpečnosti, obviněním, výhrůžkám i fyzickému násilí. Perzekuce režimu dolehla i na jejich syny Marka a Lukáše.
Po setkání s příslušníkem Státní bezpečnosti na jaře 1979 skončila Tominová s otřesem mozku. V rozhovoru s Adamem Hradilkem pro revue Paměť a dějiny popsala, jak ji ten den "sledovačka" netradičně opustila už na Strossmayerově náměstí. Když přišla domů, vchodové dveře byly napůl otevřené. "Vešla jsem dovnitř a otočila se tam, kde byl vypínač. A tam stál vysoký chlap s punčochou přes hlavu. Když jsem uviděla jeho zdeformovanou tvář a svalnatou paži, jak zvedá pendrek, zařvala jsem jak v Hitchcockově filmu. Pak nic nevím, protože mě evidentně omráčil. Vyvlekl mě z baráku. Pak si vybavuji, jak se ode mě zvedá a dává se na útěk," popsala.
Jinak ale Tominová říkala, že ani fyzické násilí nezměnilo její přístup k výslechům. "Na výslechy jsem byla dobrá. Prostě jsem se rozhodla, že jim nebudu povídat vůbec nic. Vždy jsem jen opakovala: 'Řekněte mi, jaký trestný čin byl spáchán, a pak vám podám vysvětlení.' Jediné, s čím jsem u výslechu měla problém, byly ruce, takže jsem si na nich seděla, aby neviděli, že se mi třesou," vzpomínala. "Strach jsem neměla, ale člověk je strašně pobouřený! Byla jsem plná vzteku, takže i když byl některý trochu vstřícný a říkal, ať si zapálím, neudělala jsem to, aby neviděli, že se mi třese ruka," líčila Tominová, jejíž nejdelší výslech trval okolo 11 hodin.
V září 1980 byla rodina v rámci akce Asanace, jejímž cílem bylo vytipované osobnosti izolovat a poté vyhnat do zahraničí, donucena Státní bezpečností vystěhovat se do Velké Británie. Využila nabídky z Oxfordu na stáž pro Julia Tomina. V roce 1980 dostali Tominovi výjezdní doložku a i s dětmi odjeli. Režim je poté zbavil občanství a neumožnil jim návrat do vlasti.
"Já s tou šestsettrojkou dobré zkušenosti nemám, ale já jsem se s ní vyrovnala. Ale představa, že šestsettrojka jezdí za mým něžným sedmnáctiletým synem… to jsem dostala strašnej strach. Svolali jsme rodinnou poradu a řekli jsme, že přijmeme to pozvání, které manžel měl z Oxfordu, a že vyjedeme. Já neměla vůbec tušení, že nějaký plán Asanace existoval. Když jsem to zjistila někdy ve dvaadevadesátým, že já jsem vlastně vůbec neodjela ze svý vůle, ale že jsem plnila jejich plán! Když bych byla věděla, že ten plán je, tak jak se znám, tak bych se asi byla zaťala, ale to jsou jen taková kdyby, to už nerozuzlím," vzpomínala Tominová v dokumentu z cyklu Ženy Charty 77.
V Británii pracovala pro rozhlasovou a televizní společnost BBC, napsala scénáře i dva romány v angličtině Stalin’s Shoe a The Coast of Bohemia. Navázala tak na někdejší literární dráhu, kterou začala zkraje 60. let minulého století, kdy se pohybovala mezi pražskými surrealisty okolo Vratislava Effenbergera. Její básně z tehdejší doby předloni vydalo Sdružení Analogonu, z rukopisů je vybral a sestavil Petr Král.
"Jde o poezii, kterou nelze přehlédnout, kterou prach let neproměnil v muzeální bibelot. Naopak: poezie této pozoruhodné básnířky zůstává až nepříjemně současná se všemi katastrofami, jež k tomu patří," napsal o sbírce surrealista Jan Gabriel v literárním časopisu Tvar. "Každá z básní Zdeny Tominové má nezaměnitelnou intonaci, vedle obrazů i lakonická sdělení, milostný elán a podivnou vnitřní logiku, rezonuje v nich bytostná schopnost autorky propůjčit textům jedinečné vyznění," hodnotil Gabriel.
V hraném televizním dokumentu Nepřátelé státu pro stanici Granada také Tominová zobrazila osudy vlastní rodiny po podpisu Charty, kromě toho v Británii spolupracovala s Amnesty International. Později byla skoro deset let redaktokou českého vysílání BBC World Service. Julius Tomin v cizině přednášel na univerzitách. Po pádu komunismu se do vlasti natrvalo vrátili jen jejich synové.
Vloni byla v domě Tominových v pražské Keramické ulici, kde se konaly filozofické semináře, odhalena pamětní deska. "V časech normalizace byl tento dům domovem Dr. Julia a Zdeny Tominových a dějištěm prvních filozofických seminářů, na kterých přednášeli britští lektoři Vzdělávací nadace Jana Husa, 1979-1989, jejichž aktivity vešly ve známost jako podzemní univerzita. Komunistický režim proti jejich účastníkům i lektorům zasahoval represivně," stojí na tabuli, jejíž vznik inicioval britský velvyslanec v Praze Nick Archer.
