O bojovných Amazonkách v čele s Penthesileou zamilovanou do Achilla vyprávěl už Homér, Vergilius zase psal o Camille, panně bojovnici, a kořeny Šárčina příběhu sahají do 12. století, kdy Kosmas stvořil Kroniku Čechů.

V 19. století, které milovalo báje, dívčí válku zpracovali spisovatelé Václav Kliment Klicpera nebo Josef Kajetán Tyl, ale také Julius Zeyer s Jaroslavem Vrchlickým, na něž přímo navázala libretistka Anežka Schulzová. Bylo to poprvé, kdy se tak ženského tématu chopila žena. Měla z čeho vycházet a společně se Zdeňkem Fibichem vymysleli operu, jež mezi českými romantickými díly patří k nejnáročnějším.

Zobrazit 12 fotografií

Volbou tématu si situaci neulehčili. Především se v jejich době jednalo o látku výrazně smetanovskou, což veřejnost vnímala. Děj Šárky přímo navazuje na jeho operu Libuše a zároveň rozvíjí téma zpracované Bedřichem Smetanou ve třetí básni symfonického cyklu Má vlast. Vedle toho Fibich tvořil za časů Richarda Wagnera, a tak se nemohl vyhnout srovnání "českých Amazonek" s valkýrami z jeho tetralogie Prsten Nibelungův.

Český komponista si toho byl vědom, přesto měl koncem 90. let předminulého století dost sebevědomí na to, aby se příběhu chopil. Národní témata nepatřila k jeho oblíbeným, v předchozích operách čerpal z Williama Shakespeara nebo Friedricha Schillera. Zřejmě kvůli soutěži, kterou vypsalo Národní divadlo na dílo s českým námětem, se ale s libretistkou pustil do Šárčina milostného dramatu.

Publikum jeho obrat přijalo nadšeně, radovalo se nad Fibichovým češstvím a Šárka se stala skladatelovou nejhranější operou. Dlouhá léta její oblibě pomáhalo zakotvení v české mytologii a spojitost se Smetanovou Libuší. Na velkých i regionálních scénách se pravidelně objevovala v nových nastudováních až do 60. let minulého století. Časy, které přišly potom, ale ztratily s Fibichovou hudbou kontakt a dnes ho znovu navazujeme jen nárazově.

V Šárce ženy bojují o moc proti mužům. Uprostřed je Svatopluk Sem jako kníže Přemysl. | Foto: Zdeněk Sokol

V Národním divadle to naposledy zkusili před deseti lety, kdy uvedli novou inscenaci autorovy poslední opery Pád Arkuna zpracovávající staroslovanský námět. Tehdejší vedení první scény doufalo, že zahájí renesanci Fibichovy operní tvorby. Nestalo se. A po premiéře Šárky, kterou publikum poprvé vidělo uplynulý čtvrtek, se zdá, že ani novinka skladatelově jménu dobrou službu neudělá.

Německý režisér Kay Link dopředu vzkázal, že chce ukázat nadčasovost příběhu a zaměřit se na to, co nám mýty mohou říct o dnešku.

Příběh o tom, jak proti sobě ženy a muži bojují o moc, přenesl do neurčité části 20. století zmítaného atmosférou totalitního režimu. Ženám velí divoká, vášnivá a vůči mužům výrazně napružená Šárka, o čemž svědčí repliky jako Hoj, vy muži, chlubné zmije. Usměrňuje ji Vlasta s citem pro spravedlivý boj - viz její výstup Nikdy vraždou, bojem přímým spějme k právu.

Vládu v rukou mužů udržuje Přemysl, vdovec po Libuši, který si žen v rámci možností váží, avšak o tom, kdo má moc nad zemí, s nimi nedebatuje. "Úcta, láska, právem buď jí svatým, ale muž jen v zemi naší vládni," zpívá mimo jiné.

Šárka vyvolává konflikt se Ctiradem, jedním z Přemyslových mužů, a chce ho lstí připravit o život. Její plán ale nevychází a při setkání v lese se do sebe pod náporem dramatické vášně zamilují. Šárka pak kvůli němu zradí spolubojovnice, které umírají pod rukama mužů. Když si hrdinka uvědomí, co způsobila, jde se zabít.

Související

Recenze: Smetanovo Tajemství se povedlo. Na tuto operu se s potěšením chodí opakovaně

Příběh jistě lze nahlédnout optikou nedávné současnosti, ta by ale měla přinést jinou hodnotu než tu historickou a mytologickou. Nová pražská inscenace však vzbuzuje dojem, že se režisér chopil první nabízené varianty a s tou se spokojil. Zpěváci odzpívají text, sdělí repliku, přemístí se z bodu A do bodu B tak, aby logika scény zůstala zachovaná, ale o mnoho víc se na jevišti neodehrává.

Pokud nepočítáme pár izolovaných a ve výsledku spíše rušivých prvků, jako je třeba postava televizní reportérky, která má být dána za oběť pohanským bohům, inscenace zachovává formu. Obsah je však pro diváka těžko dohledatelný.

Tvůrcům to samozřejmě neulehčuje ani libreto psané vysoce stylizovaným, poetickým jazykem s uměleckou ambicí. Vedle momentů s dějovým spádem jsou tu lyrické pasáže, ve kterých se strohost scény a civilnost herectví střetává se slavnostními, obřadnými, květnatými verši. Kdo kromě hudby silně vnímá i slovo, může nabýt dojem, že literární kvalita libreta je tu "v zájmu celku" odsunuta do ignorovaných míst.

Nabízí se srovnání s letošním zpracováním Smetanovy opery Tajemství. Její režisér Ondřej Havelka si s libretem podobného typu poradil tak, že z jeho "slabin" udělal přednosti. Takový přístup pochopitelně nelze očekávat od zahraničních hostů a je třeba smířit se s tím, že návštěvník buď dostane inscenaci, jež k němu chce promlouvat současným jazykem, nebo takovou, která ctí jazyk původní.

Šárka se na českých scénách pravidelně objevovala do 60. let minulého století. Na fotografii je Maida Hundeling v titulní roli. | Foto: Zdeněk Sokol

Je-li Šárka oříšek po režijní stránce, pro muzikanty to platí dvojnásob. Pěvecké party protagonistů Šárky a Ctirada patří k nejnáročnějším v kontextu české romantické opery a není snadné najít interprety, kteří je odzpívají s vládou nad tónem.

Šárka představuje typicky wagnerovský dramatický soprán, ovšem s lyrickým přesahem, stejně tak Ctirad je hrdinný tenor s lyrickými polohami. Jedná se tedy o hlasy, které potřebují dramatickou i křehkou polohu.

Související

Recenze: Propít se koncem světa. V Praze konečně hrají operu moderního klasika

V podání Maidy Hundeling má Šárka pevné a intonačně jisté výšky, což je chlouba role, ale schází legatové vedení hlasu a celková kultura tónu. Tu v dramatických momentech tutti orchestrálního hraní není snadné udržet a zhruba se stejným úspěchem se to daří tenoristovi Tadeuszi Szlenkierovi v roli Ctirada.

Největší nadhled byl na první premiéře slyšet u Vlasty, hlavní mezzosopránové role, kterou zpívala Ester Pavlů, a také u Přemysla v podání Svatopluka Sema. Hutná dramatická partitura bohužel nutila k hlasové forzi menší sólové role a výrazně i sbor.

Dirigent Robert Jindra vedl orchestr ve výrazně členité partituře k dobrému výkonu, ale stejně jako u zpěváků také u instrumentalistů v tomto případě platí pravidlo, že čím exponovanější a intenzivnější je předepsaná hudba, tím větší volnost v tónu musí být, aby posluchačovo ucho netrpělo ostrým zvukem. K tomu možná poslouží čas a další reprízy, kterých ale do konce sezony zbývá jen pět.

I když Šárka v Národním divadle nemá ideální tvar, je dobře, že se hraje a člověk může hledat svůj vztah k Fibichovi spolu s příštími inscenátory, kteří snad přijdou dřív než za dalších padesát let.