Recenze - Hnacím motorem příběhu polské režisérky Lidie Dudy s názvem Zapletení jsou stejné motivy, které tvoří emotivní jádro mnoha výborných thrillerů a noirových filmů. Chování zmučených hrdinů jejího nekompromisně otevřeného dokumentu determinuje pomsta, žhavá nenávist a jizvy na duši, které se nemohou zahojit.
Ale zatímco ve většině fiktivních filmů se může divák alespoň základně orientovat v tom, kde je dobro a zlo, kdo je v právu a komu by se mělo fandit, snímek Lidie Dudy žádná taková vodítka neposkytuje. Polská režisérka přináší fascinující portrét pedofilně zaměřeného Roberta a jeho oběti Macieka. Je to příběh, v němž zlo plodí zlo a částečnou katarzi přináší jen víra v odpuštění.
Život je špatný
Lidia Duda natočila svůj film jako impresionistickou skládačku jednotlivých výpovědí, z nichž se pomalu dílek po dílku skládá nejen hrůzný čin a podobně drsná odpověď na něj, ale i širší kontext událostí, které ještě více relativizují pojem viníka a naznačují, že oběťmi jsou v tomto příběhu všichni.
„Život není spravedlivý, život je špatný," říká v jednom momentu Robert, nenápadně vypadající čtyřicátník, žijící se svou tetou v nejmenovaném polském městečku. Za normálních okolností by člověku hrdinovi s jeho minulostí nebylo líto. Za zneužívání - ne znásilnění - prepubertálních chlapců si odseděl pár let ve vězení a po propuštění se snažil si zařídit nenápadnou existenci ve svém rodném městě.
Na ulicích ovšem kromě jiného narážel na sedmnáctiletého Macieka, který se trauma z Robertova činu a jeho pobývání na svobodě rozhodl vyřešit jednou provždy pokusem o jeho vraždu.
Útok nožem neskončil smrtí jen tak tak a mladík skončil v drsném vězení pro mladistvé. Zde ztratil nejen pár svých důležitých let, ale dostal se do prostředí, kde se vše řeší silou. Šikanu a vězeňské nespravedlnosti se rozhodl řešit agresí vůči sobě - sebepoškozováním. Oporou mu nebyla bohužel ani matka, která ve filmu vystupuje a která není schopná svému synovi odpovídat na dopisy ani ho ve vězení navštěvovat.
Vztek na Roberta se Maciekovi evidentně zpracovat nepodařilo a muž se stigmatem pedofila se oprávněně obává jeho blížícího se propuštění na svobodu. Robert přiznává, že ublížil, ale doufá v odpuštění. Trvá na tom, že jemu bylo ublíženo také.
Po smrti adoptivní matky ve třech letech ho otec odvezl zpátky do dětského domova, kde se potom ve svém dospívání stal obětí pravidelného zneužívání ve sprchách ze strany starších chovanců. Tam se zrodilo jeho celoživotní sexuální puzení k malým chlapcům.
Duda celý film točí jako poetickou esej, v níž vynalézavá kamera často jen volně ilustruje vnitřní pochody hrdinů vyjádřené v komentáři mimo obraz. Až na poslední záběr čerstvě propuštěného Macieka se svou přítelkyní neukazuje tváře svých hlavních protagonistů. Jednak to koresponduje s intimností jejich drásavých výpovědí, druhak to dodává dokumentu obecnější přesah a vytváří to zvláštní napětí. Interiér Robertova domu často snímá skoro ve tmě, což zvýrazňuje hrdinovu vnitřní samotu, podobně sugestivně vyznívají klaustrofobní záběry z Maciekovy vězeňské samotky.
Elegickou atmosféru filmu podporuje melancholický klavírní motiv, který se prolíná většinou stopáže snímku. Zapletení jsou zážitkem, který se zadře pod kůži. Je to film, který nenabízí odpovědi, jen další otázky. Je to zpověď, která nenabízí rozhřešení.
