Recenze - Historie kinematografie je plná zapovězených i prokletých filmů, které zazdili producenti, studia, obavy z distribuce či spory. Zvláštní osud potkal americký snímek Kennetha Lonergana nazvaný Margaret, který uvádí 47. ročník karlovarského festivalu. Složité psychologické drama vypráví příběh tvrdošíjné náctileté školačky vyrovnávající se s tím, že se shodou okolností podílela na zavinění tragické autobusové nehody, při níž zemřela žena. Celek tvoří v podstatě rozmáchlou, popisnou a "americkou tragédii" o vině, trestu, spravedlnosti či nevinnosti mládí, kde se sladkohořce vzdychá nad lidským osudem. A kde teenageři ze střední školy účtují se životem a všemi jeho nešťastnými náhodami.
Co je na tom zcela neamerické? Nemůžeme se tu opřít o žádná jednoduchá, černobílá řešení, takže si člověk dovede představit, že z takového titulu vyskočila americkým producentům vyrážka nejen na intimních partiích.
Podle původních plánů Fox Searchlight Pictures měl být snímek uveden do distribuce už v roce 2007, ale uvnitř studia vznikl spor o podobu výsledného střihu tohoto snímku morálního dilematu. Mezi autory, producentem i studiem začaly padat žaloby.
Režisér požadoval téměř tříhodinovou verzi, nakonec Martin Scorsese a Thelma Schoonmaker pomohli sestříhat film na 150 minut, což zase neschválil producent Gary Gilbert. Nakonec právě ji uvedlo studio v rámci omezeného distribučního okruhu a na festivaly v roce 2011 - tedy čtyři roky po naplánované premiéře. A co se nestalo, podceňovaný a obávaný titul se stal senzací. Je paradoxní, že mezitím zemřeli spoluscenárista a producent Sydney Pollack i Anthony Minghella, který původní projekt zaštiťoval ve studiu. Když se díváte na jména těch mrtvých v titulcích, máte pocit jako by šlo o "filmařskou duchařinu" či černý žertík.
Divák musí řešit i další záhady - jako jsou složité vztahy postav či původ názvu Margaret, který pochází z jedné básně recitované ve filmu. Výsledek vypadá, jako by nad scénářem seděl vedle spisovatele i psycholog se specializací na hysterické puberťačky a frustrovaný život stárnoucích hereček.
Ve středu dění totiž sledujeme osudy ztřeštěné, tvrdohlavé a rozmarné teenagerky Lisy (Anna Paquinová), která prochází pubertou, prvními intimními zážitky a zmíněným traumatem, zatímco se odcizuje se mámě (J. Smith-Cameron). Mezitím autoři citují ze Shakespeara, vedou filozofické úvahy či přehrávají ukázky z opery.
Na první pohled je Lonerganův film pokusem o obsáhlý velký příběh, který by obsáhl vše - od lidské spravedlnosti až po domácí přerušované masturbace vyprahlé padesátnice. Na začátku je bláznivá holka mávající na autobusáka, který rozemele ženskou s nákupem na přechodu, protože ona se jej chtěla zeptat, kde si koupil kovbojský klobouk. Ale banalita je tu záminkou k cestě z lavic střední školy až k účtování s lidskou společností, kterou tu vede nemilosrdná a tvrdošíjná holka. Řeší nejen odcizení se vůči mámě pohlcené vlastní kariérou či platonický cit k panickému učiteli matematiky (Matt Damon) ze zapadákova, který přijel do New Yorku. V jedné chvíli se tu komentuje blízkovýchodní konflikt, režim v Sýrii či třeba drama terorismu a funkčnost americké justice převádějící spravedlnost na otázku finančního vyrovnání.
Upřímně řečeno se rozhodně nenudíte, celou dobu čekáte nejen na to, jak to dopadne mezi Lisou v minisukni a Damonem. Agenda filmu nabízí mnohem závažnější věci. Ptáte se, jestli Lisa najde kolem sebe někoho, kdo by jí pomohl dosáhnout rozhřešení a zbavit se pocitu viny. Případně svést celou tragédii na řidiče sedícího za volantem smrtonosného busu (Mark Ruffalo tu vypadá jako emigrující deejay z chudého východu, který se stal na Západě autobusákem). Jak lze žít ve světě, který nenabízí žádná jasná a dramatická rozhřešení?
Je to vážně dobré, byť dlouhé a trochu jako mechanicky dokonalý stroj, kde jenom osekali pár součástek. Pár postav přišlo při sestřihu zřejmě o své završení. Nicméně ještě dlouho po odchodu z kina myslíte na tu sugestivní, drzou, bláznivou a nesnesitelnou holku. A její radikální a provinilý pohled na lidskou tragédii, který je nějak upřímnější než přístup všech ostatních.
Takový film je příkladem uměleckého mainstreamu, jenž má stále smysl natáčet - byť na něj v jiných kinematogtrafiích, než je ta americká, nejsou peníze. A i v té americké provází podobné tituly velké problémy s realizací a uvedením, jak vidno.
