Svou knihu jste obrazně nazval „breviářem“. V úvodu vysvětlujete, že breviář je ve skutečnosti sbírka modliteb, které mají věřícího chránit, aby „nepodlehl hlasu falešných proroků“ a aby oddělil „ideologické plevy od zrna pravdy“. Má takto sloužit i váš Breviář pozitivní anarchie?
Rád bych. Lidé se dnes bojí, jsou z některých událostí zmatení, neví, co se děje, neumí se přesně orientovat. Na člověka se valí neuvěřitelné množství informací. Historie se však opakuje, pouze se mění kulisy, postavy a kostýmy, ale příběh je stále týž. Proto jsem se rozhodl nabídnout z historie zkušenosti, které mohou na některé aktuální otázky odpovědět. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí jsem napsal to, co považuji za správné a pravdivé a snažil jsem se vše doložit fakty. Nechci nikoho poučovat, jen nabízím úvahy těm, kteří chtějí o věcech hovořit a přemýšlet. Předkládám fakta a teorie, a je na čtenáři, zda chce oddělovat zrno od plev.
V záhlaví knihy se píše, že se snažíte o co největší objektivitu. Lze jí v dnešní rozjitřené době plné zaručených pravd vůbec dosáhnout?
Pokud je člověk součástí nějakého dění, jen těžko ho dokáže hodnotit zcela nezaujatě. Historici říkají, že dějiny by se měly psát až s odstupem nejméně dvou generací. To ovšem neznamená, že musíme být slepí k dnešku. Pokud něco prožíváte, těžko lze předvídat detaily, ale můžete najít v historii typově podobné události a zjistit, jak probíhaly a k čemu vedly. Pokud najdete správnou paralelu, můžete se na 99 procent dobrat pravděpodobné prognózy.
Říkáte, že se historie neustále opakuje. Co se opakuje v Evropě dnes? Pád staré říše římské?
Nejen staré říše římské. V knize popisuji, že každá civilizace má stejný rytmus života jako lidský organismus. Když je člověk mladý, je plný sil, smělých plánů, bojuje o místo na slunci. Jakmile dospěje a svůj boj vyhraje, je na vrcholu moci a je sám se sebou spokojený, jenže pak následuje stáří, únava, ztráta sil a tak dále. Stejnými fázemi procházejí také jednotlivé civilizace.
Pokud dnes hovoříme o krizi evropské civilizace, nemyslím si, že by podstata problému spočívala v nekontrolovaném přílivu migrantů. To je až následek stárnutí a únavy evropské společnosti.
Co s tím?
Stáří člověk nezastaví. Může ho zpomalit, ale vždy nakonec vede k neodvratné smrti. U civilizací však může být konec jiný, nemusí nutně vést k zániku. Antická říše římská byla Germány formálně pohlcena, ale mnohé její civilizační hodnoty, učenost, právo, kulturní návyky, to vše přežilo a stálo u zrodu středověku, který získal jen nový, křesťanský háv. Sami němečtí panovníci nazvali svou zem říší římskou a sebe označili za císaře, tedy následníky Caesara.
Čeká dnes něco podobného Evropu?
Nějakou transformací by Evropa měla projít a asi i projde, máme-li mít naději, že budeme nadále žít v duchu našich tradičních morálních a společenských hodnot. Pokud to nedokážeme, pak je logické, že zvítězí jiné náboženské a politické směry. Představa, že vedle sebe budou dlouhodobě žít dva odlišné civilizační systémy, je totiž naivní a historicky nereálná. V dějinách nenajdete jedinou paralelu, aby bylo takové soužití dvou systémů, které prorostou do sebe, po delší dobu nekonfliktní.
Proč to tak je?
Každý systém má v sobě entropii, to znamená, že se chce rozšiřovat a pohlcovat ty druhé. To je zkrátka v genech každé civilizace. To, že pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí, platí v románech, ale ne v lidském životě. Dějiny píší vítězové.
V knize chcete dokázat, že ve směřování evropské společnosti posledních desetiletí se opakují fatální chyby našich předků. Patří k nim i to, co jste právě popsal – tedy idea multikulturalismu?
Kulturní antropologie a společenské vědy do nedávné doby pojem multikulturalismus nebraly v úvahu, šlo jen o hypotetický a nereálný model existence společnosti. Multikulturalismus se snaží uvést do života až ideologové. Kulturní antropologii věřím více než ideologům. Jen tak mimochodem, za komunismu byla označována za buržoazní pavědu.
Tahle věda vznikla proto, aby zkoumala především neevropské oblasti a kdysi měla sloužit anglickým kolonizátorům, neboť chtěli rozumět zemím, v nichž měli své mocenské zájmy. Představa, že někam vtrhnete, přivezete si tanky a všichni vás budou poslouchat a milovat, to je americká představa a je naprosto naivní. Už staří Římané věděli, pokud máte vládnout jiným národům, musíte jim obrazně řečeno nechat jejich bohy.
Jak to myslíte?
Angličané například zřídili něco jako ministerstvo etnografie, které mělo za úkol zkoumat zvyky v koloniích, aby angličtí kolonisté neuráželi místní lid, a aby způsob vlády byl nekonfliktní a do jisté míry respektoval hodnoty tamních obyvatel. Tohle je jedna z věcí, kterou děláme špatně, protože se na zvyklosti jiných civilizací neohlížíme a vše bychom zběsile globalizovali a demokratizovali. Měli bychom se spíše poučit z historie, lidstvo není mraveniště, kde by všichni žili a chtěli žít stejně.
Jakou další fatální chybu v současném evropském vývoji vidíte?
Například cesty současné evropské integrace. Integrační snahy existovaly již ve středověké Evropě, ale dělalo se to jinak a fungovalo to celá staletí. Národy můžete integrovat jenom tak, že budete respektovat jejich tradiční hodnoty, které budete dále rozvíjet. Je tedy zřejmé, že něco se integrovat dá, ale něco ne, pokud jsou tradiční hodnoty daných subjektů nekompatibilní.
Evropským národům nelze sebrat jejich tradiční staré hodnoty a kromě abstraktního evropanství jim nedat nic jiného, stejně vznešeného a hlavně funkčního. Na tomto integračním bludu zkrachovala třeba i komunistická ideologie. Ta rozbíjela tradiční hodnoty, jenže představa sjednocujícího proletářského internacionalismu byla hloupost. Stejné je to dneska. Co nabídnete lidem místo identity s vlastním národem? Lásku k Bruselu?
Je vaše knížka varováním před pádem „evropské říše“?
Já zároveň říkám – klid, nejsme v době apokalypsy. Problémy jsou, ale katastrofa vypadá rozhodně jinak. To politický systém dneška z nás dělá salonní květinky, které se hroutí při prvních obtížích. Už nejméně dvě generace vodí evropské socialistické vlády své občany za ručičku. Čím víc a déle nás budou vodit, tím rychleji ztratíme přirozené obranné reflexy. Je to stejné jako v zoologické zahradě. Když zvíře zavřete do klece a jeho potomka vypustíte do volné přírody, neuživí se a zahyne.
Dneska se v rámci takzvaných „lidských práv“ řeší úplné nesmysly, které se za mého mládí neřešily. A vidíte, nezahynuli jsme, protože jsme se o sebe uměli přirozenou cestou postarat sami. A dobře! Čím více budeme ochranářství prosazovat, tím více budeme nesamostatní. Proto radím, lidé, mějte rozum a nespoléhejte se, že problémy za vás někdo vyřeší. Pokud to necháme jen na politicích, dopadne to špatně.
Ve svém Breviáři píšete, že se stoupenci islámu budou snažit, aby do Evropy přišlo co nejvíce běženců. Přirovnáváte to k situaci, kdy Germáni přestali útočit na římskou říši a začali se za její hranici (Limes Romanus) dostávat jako lidé, kteří na tom území chtějí žít. „Nakonec se Římané vzdali tomu náporu lidí a Limes opustili. To byl konec starověkého Říma,“ konstatujete. Je dnes podle vás situace podobná?
Germáni ale nepřicházeli proto, aby získali od Římanů sociální dávky, ale aby získali novou vlast, kterou chtěli svými silami kultivovat. Šlo o klasickou migraci. To, co se děje dnes, není migrace, ale jsou to kořistnické nájezdy, srovnatelné s křižáckými válkami nebo výpravami vikinských pirátů. Přicházejí novodobí nájezdníci, kteří, pokud to zjednodušíme, chtějí až na výjimky získat kořist.
V Breviáři rovněž varujete, že se v dnešní době zaměňují vlastenectví a nacionalismus. Přijde vám to nebezpečné?
Samozřejmě, každý národ, který zatratil svou identitu a přestal ctít odkaz předků, dopadl špatně. To historie mnohokrát prověřila. Nevidím jediný důvod, proč by to dnes mělo být jinak. Teoreticky totiž nemáme jiný model fungování společnosti, kterým bychom nahradili funkci národa. Vždycky musíte mít nějakou střešní ideu, která lidi spojuje. Jedině tak jsou schopni kooperovat. Ovšem musí to být idea funkční, ne vymyšlená ideology. Takových pokusů už v dějinách bylo...
Co říkáte snaze Evropy o co největší toleranci k cizím národům, kulturám, zvykům, ať již v podobě ideje multikulturalismu, nebo boje proti xenofobii?
V historii byla většina národů a civilizací určitým způsobem tolerantní. Důležité však je, jaký obsah tomu pojmu dáte. Dnes jsou středobodem evropské ideologie lidská práva. Ví však někdo exaktně přesně, co všechno to obnáší? Kde jdou udržitelné hranice? Co když zítra přijdou aktivisté třeba s tím, že je třeba chránit lidi s křivým nosem? Jsou v některých povoláních diskriminováni, třeba modelky. Lidé s křivým nosem mají podle analýz lidskoprávních organizací obecně horší uplatnění na trhu práce. A máme kauzu.
V době Velké francouzské revoluce vznikla Deklarace práv občana. Tam byl definován soubor lidských práv, ale také povinností. Dnes stále rozšiřujeme lidská práva na úkor povinností. A někdy i na úkor selského rozumu.
Říká se, že historie je učitelka života. Jaký máte tedy vy jako historik recept na vyřešení současné evropské krize?
Lidské dějiny mají tu zvláštnost, že fungují podle jisté, někdy těžko pochopitelné, ale přesto reálné logiky. I když jsou někteří lidé, ideologové a politici hloupí či neschopní, nezáleží to jen na nich. Souběžně s tím funguje něco jako pudy sebezáchovy každé společnosti a civilizace. Strunu vždycky můžete natahovat jen tak dlouho, dokud nepraskne. Nechuť a nedůvěra prostého lidu k vládnoucímu establishmentu často skončila revolucí, pokud samozřejmě panovník sám nezměnil své chování. Moment, kdy ona struna praskne, nejde ovšem odhadnout a někdy stačí bezvýznamná maličkost, aby k tomu došlo.
Můžete uvést nějaký příklad?
Kdo třeba tušil v létě 1989, že za pár měsíců padne komunistická vláda? Nebo vznik samostatné Belgie? Kdo z diváků, který přicházel v roce 1830 do divadla na vlastenecky laděnou operu Němá z Portici tušil, že po jejím zhlédnutí dojde k povstání a do dvou týdnů bude mít Belgie samostatnost? Evropská společnost se ocitla v nejistotě, ale jelikož má pud sebezáchovy, dojde rozhodně k jakémusi řešení. Netroufnu si předvídat k jakému. Věřím jen, že se my ani naši potomci nebudeme muset za sebe stydět.
Nepřerostla Evropě uprchlická krize přes hlavu? Evropští politici vypadají trochu bezradně.
Nevypadají, oni opravdu bezradní jsou. Vezměte si jen závěry opakovaných summitů. Politici si sami vytvořili hranice korektnosti, které jim brání racionálně jednat. Ovšem jim to nevadí, protože nemají žádnou odpovědnost. Panovník chránil svou zem, protože byla jeho majetkem a chtěl ji předat dětem. Politik se stará o to, aby vydržel ještě další volební období, nechce tedy dělat nepopulární rozhodnutí. Ale jak říkám, každá civilizace má elementární pud sebezáchovy. Evropa se musí transformovat a musí mít chuť být v této krizi vítězem. Protože dějiny píšou vítězové.
