"Nechci jen sedět jako kytka v okně," shrnuje své pocity protagonistka snímku, který uvede letošní ročník jihlavského festivalu dokumentárních filmů. Natočila ho režisérka a scenáristka Agnieszka Zwiefka. Nedlouho po dokumentu Boylesque se tak k českým divákům dostává další polský portrét seniora vzdorujícího věku a stereotypům spojeným se stářím.
Zatímco hlavní aktér titulu Boylesque, dvaaosmdesátiletý Andrzej Szwan vystupující pod uměleckým jménem Lulla La Polaca, je považovaný za nejstarší polskou a nejspíš i evropskou drag queen, Viku provází pověst nejstarší polské dýdžejky.
Byť Boylesque vzhledem k tématu o něco více - ačkoli stále hlavně mezi řádky - narážel na současnou společenko-politickou náladu v Polsku, oba filmy mají společné to, že umí být pozitivními manifestacemi toho, jak aktivně lze žít ve vysokém věku. Zároveň nezavírají oči před bolavějšími zákoutími života protagonistů.
Agnieszka Zwiefka sleduje hrdinku, kterou vítají o generace mladší rozjaření návštevníci klubů ve Varšavě či rodném Vilniusu. A pokud se "klubová" devadesátá léta minulého století nesla ve znamení hesla "Bůh je DJ", tyto záběry ukazují, že oním bohem může být i babička. Nikoli samozřejmě stvořením na piedestalu v podobě pultu s gramofony, spíše někým, kdo se stává symbolem.
Vika je vystudovaná sociální pedagožka. Většinu pracovního života strávila za mřížemi. Nejprve ji k této práci nechtěli pustit, nakonec se vypracovala až na ředitelku nápravného zařízení. Nyní se coby vdova, jejímž jediným denním rozptýlením je zdánlivě rozčilování nad vylomeninami svého zrzavého kotěte, snaží naplno užívat života.
Režisérka však nezůstává jen u tohoto motivačního gesta. Ostatně když hrdinka hovoří k jiným seniorům kdesi v domově důchodců, setkává se spíše s podezíravostí či rovnou nepochopením. "Nerada se dívám na staré lidi," poznamenává morousovitě jedna posluchačka. A Vika o něco později, už za dýdžejským pultem, uštěpačně podotkne: "To bych raději hrála gayům."
Snímek prokládají stylizovaná hudebně-taneční čísla. Vika je někdy jejich aktivní součástí, jiná se odehrávají jen v pozadí, zatímco protagonistka kráčí městem a usedá do tramvaje. Tak jako v mnoha muzikálech je ale také tady za rejem těl spodní, melancholičtější linka.
Vika touží vypadat dobře. Obklopuje se lidmi, přitom vidíme, že nejen doslova, ale také vnitřně je sama. K slzám ji dovede dohnat nejen okamžik, kdy zapaluje svíčku nad manželovým hrobem, ale také jediný pohled do okna v rodném Vilniusu a vzpomínka na to, jak kdysi coby holčička musela stoupat na špičky, když chtěla vidět vystavené panenky.
V jejím smutku nehraje roli jen sentiment. V jedné chvíli poznamenává, že přišla o bratry a sestry, a možná proto neumí navázat pevnější pouta s vlastní rodinou. Odtažitost je cítit během narozeninové oslavy, kde jí synové radí, že by měla zvolnit, neboť není tak drsná a nezdolná, jak se snaží působit. Později vyplouvá na povrch, že nejde jen o běžnou starostlivost potomků. Rodinné příkopy jsou hlubší.
"Jezdíš nočními vlaky kvůli hraní, ale u nás doma jsi nebyla přes 20 let," podotýká jeden ze synů. Bylo mu líto, když se matka nepřijela podívat na jediný zápas v době, kdy působil v polské reprezentaci. Najednou vidíme dva odcizené lidi, kteří nejsou ochotni či schopni předstírat zájem o koníčky toho druhého, ať už je to sport, nebo hudba.
Ta rozhodná žena, která se s chutí fotí coby James Bond v provokativním kostýmu s banánem místo pistole, najednou působí také jako člověk, který utíká nejen před samotou, ale též trochu sám před sebou.
Urputně samostatná hrdinka, kterou jsme před chvíli s gustem sledovali při neúspěšné snaze instalovat vánoční stromek za plejády libozvučných polských nadávek, najednou působí nejen paličatě, ale také zranitelně. Snaha postarat se o sebe v jakékoli situaci koneckonců odráží i obavy z možnosti, že jednou bude na někom závislá.
Jde o běžné problémy spojené s tímto věkem a film Vika! je přes pečlivou vizuální stylizaci patrnou v každé scéně celkem obyčejný. Někdy mu možná spíše škodí, že se i okamžiky spočinutí nad hrobem hrdinčina manžela snaží uzavřít do precizně komponovaného nehybného záběru, pracujícího s lehce nepřirozenými barevnými odstíny a napětím světla s tmou na sklonku dne.
Přesto jde o další důkaz, jak polská dokumentaristika umí pozoruhodně lehkým krokem "tančit" kolem témat, jež rozhodně lehká nejsou.
