Recenze - Je to film, na který si nelze odskočit mezi procházkou po kolonádě či skleničkou v Puppíku festivalové pohody 47. ročníku Karlových Varů. Dokument Diaz: Neuklízej tu krev natočený v široké mezinárodní koprodukci rekonstruuje policejní masakr demonstrantů, kteří přijeli v roce 2001 demonstrovat proti zasedání G8 do Janova. Tamní policie rozpoutala proti studentům, novinářům či nejrůznějším aktivistům protiglobalizačního hnutí represi, na kterou následně svět posléze zapomněl pod dojmem útoků z 11. září.
Pohled na brutální policejní mlácení obušky, které trvá s přestávkami skoro dvě hodiny, vyvolává alespoň u mě nevolnost, ne-li alergii na všechny barvy uniforem a vyžrané policejní obličeje. Navíc snímek Daniela Vicariho líčí osudné události z pohledu hned několika aktérů - nezávislých novinářů, mladých studentských radikálů, ale i starého dědy, policejního náčelníka a antiglobalizačního ideologa. Takže se stejná obušková bramboračka odehrává před vašima očima v podstatě čtyřikrát pětkrát dokola, až se divák ocitá sám jaksi pod bucharem tohoto vizuálního zážitku. Chce to pokoru, pevní nervy a otevřenost k otázkám lepšího světa.
Co se vlastně tehdy stalo. Dramatický summit představitelů nejmocnějších zemí světa provázely od začátku protesty až 200 tisíc demonstrantů, proti nimž zasáhly brutálně policejní složky. Před zahájením akce byl dokonce aktivista Carlo Giuliani zastřelen a dvakrát přejet automobilem. O půlnoci z 20. na 21. července pak vyrazila policie s těžkooděnci v noci do místní školy Diaz, kde demonstranti bydleli. Zásah se změnil v masakr, odvezené zadržené demonstranty pak policisté v noci mučili fyzicky a psychicky dále na služebnách. Další skončili s těžkými zraněními v nemocnici. Od té doby probíhá v Itálii boj o spravedlnost a o potrestání vysokých policejních úředníků, kterým se podařilo z logiky zabedněných "fotrovských" názorů načas utlumit celé mírumilovné a mladé hnutí.
Filmová rekonstrukce připomíná vzdáleně Greengrassovy filmy, byť jistě nedosahuje takových kvalit jeho dramatických fresek, natáčených nervní kamerou. Vicarovi se během janovské obuškové noci nepodařilo vystihnout hlouběji rozdílné charaktery. Z masy lidi různě pobíhajících a panikařících před kamerou vznikly "pouhé" postavy či lépe řečeno oběti neštěstí, jejichž několik hodin života z inkriminovaného incidentu zachycuje kamera. Jinými slovy, filmu jde o popisnost a autentičnost rekonstrukce, která má upozorňovat na pozapomenutou janovskou nespravedlnost.
Všichni ti mladí idealističtí novináři, radikálové či odhodlaní studenti mají různé motivace, odhodlání. Ale jejich násilné anekdoty nespojují dohromady širší společenské drama o střetu moci snažící se bránit své západní, neoliberální pohodlí před protesty. Výsledný snímek je jistě zaujatý, nevyvážený, angažovaný, cokoliv si vymyslíme. Vlastně v něm nejde ani o levicovou či pravicovou politiku, ale násilné neštěstí. Zůstává především svědectvím o světě, který se pod zdáním všech demokratických institucí a mechanismů zaštiťuje psychicky nevyrovnanými, policejními mozky. Jeho lidé se snaží za každou cenu udržet ten svůj malý podíl na moci i za cenu, že půjdou namlátit dětem.
Sledovat dvě hodiny tohoto policejního nářezu je trochu masochistickým zážitkem, po němž máte chuť postavit všechny policisty světa před soud. Nebo jim alespoň otevřít oči s tím, že by měli u své práce začít také přemýšlet, než vytáhnou tonfu z kabátu a chytnou rudý oči. Sedíte totiž bezbranně v křesle, zatímco se díváte na sadistické formy policejního mlácení, kopání, ponižování - či třeba stříkání hasicím přístrojem do obličeje. Bolí z toho oči, ale to neznamená, že bychom se na ně neměli dívat.
