MFF KV 2013 - Šarmantní italská herečka Valeria Golino (Rain Man, Žhavé výstřely, Příběh lásky) se nepřijela do Varů předvést s novou rolí na plátně. Na festivalu se představila v pozici režisérky, a to velmi talentované. Ve Velkém sále uvedla v úterý v poledne svůj celovečerní debut Miele, který měl premiéru letos v Cannes.
Vypráví v něm příběh mladé dívky Irene, která je součástí nelegální sítě lidí pomáhajících nevyléčitelně nemocným lidem s asistovanou sebevraždou. Až setkání s postarším „klientem" (Carlo Cecchi), jenž chce zemřít, i když ho netrápí zdravotní problémy, otřese její sebedůvěrou a vírou v to, co dělá.
Komorní, intenzivní a suverénně natočený snímek, nazvaný podle konspiračního pseudonymu hlavní hrdinky, byl pro mě zatím možná nejsilnějším filmovým zážitkem z celého festivalu.
Barbituráty pro psy
Sympatická rodačka z Neapole se v úterý dopoledne návštěvníkům představila na masterclass moderované Tomášem Baldýnským.
Vážného a eticky velmi kontroverzního tématu eutanazie se Valeria Golino nezalekla. „Věděla jsem ale od začátku, že nechci točit film se silným stanoviskem a moralizujícími soudy. Chtěla jsem, aby to byl film čistě subjektivní, který na delikátní téma nahlíží prizmatem hlavní hrdinky." Irene alias Miele nesleze ve filmu z plátna a herecký výkon Jasmine Trinca a empatická režie má na svědomí, že si tuhle zatvrzelou, ale také křehkou a zranitelnou dívku velmi snadno oblíbíte.
Miele (německy med) ale není jen velmi přesvědčivá sonda do duše jedné mladé ženy. Je to faktograficky podložená exkurze do fascinujícího polosvěta asistovaných sebevražd. „I když jinak mám ve filmech moc ráda vymýšlení si a imaginaci, tady jsem musela mít jistotu, že všechny rituály kolem pomoci v umírání budou sedět podle pravdy."
Existují tak pravidla, které Miele a její kolegy chrání před případným trestním postihem, stejně jako pravidla nepsaná, která určují například, že při návštěvě u umírajícího se nemáte loučit slovy „na shledanou" a podobně. Podle skutečnosti je ve filmu i způsob, jakým Miele pomáhá nemocným zemřít: pro silné barbituráty sloužící k usmrcení trpících psů jezdí do mexických lékáren, kde se tyto preparáty dají legálně sehnat.
O kariéře režisérky začala herečka uvažovat už před deseti, patnácti lety, stále ale čekala na látku, která by jí stála za to investovat do ní svůj čas a energii. Před třemi lety si své schopnosti ozkoušela na krátkém filmu Armandino, který financoval italský výrobce těstovin. Při psaní scénáře měla volnou ruku, podmínkou producenta bylo jen místo děje Neapol a požadavek, aby film nebyl drama: prý proto, že Neapol je kvůli mafii „spojován s hroznými věcmi" a snímek tak na tuto pověst neměl upozorňovat. „Ke všem nejdůležitějším krokům kariéry mě vždy někdo dotlačil," říká Golino s nadsázkou.
V zásadě to platí i o filmu Miele, kdy ji životní partner podržel ve chvílích, kdy už uvažovala, že by se svého vysněného projektu vzdala, protože film o eutanázii nechtěl v nábožensky prudérní Itálii nikdo produkovat. Nakonec právě s přítelem investovali do výroby snímku své vlastní peníze.
Už vím, proč jsou režiséři nevrlí
Miele se vyznačuje velmi propracovanou prací s hudbou a zvukem. Hudba (od popové po klasickou) zní ve filmu jen v okamžiku, kdy ji nějaká postava ve snímku poslouchá. „Záměrně jsem nechtěla film s takhle vážným tématem podkreslit klasickou filmovou hudbou," říká režisérka s tím, že se bála, že v tom případě by příběh příliš sklouzával k sentimentalitě, čehož se tvůrkyně chtěla vyvarovat.
Na otázku, jaký režisér jí pro její vlastní režisérskou dráhu nejvíce inspiroval, vzdvihla Seana Penna, kterého poznala při práci na jeho autorskému debutu Vyvrhel. Měl prý úplně skvělý a inspirativní styl vedení herců.
Valeria Golino neskrývá, že se jí na režisérské stoličce zalíbilo a že by ráda v budoucnu natočila další film. I když by to už teď coby úspěšná debutantka, jejíž první film sklidil slušný ohlas v Cannes, měla při shánění peněz snažší, dušuje se, že do filmu se pustí zase až v okamžiku, kdy objeví námět, díky němuž jí bude stát za to opět absolvovat režijní martyrium plné pochybností a strachu o výsledek. „Už rozumím tomu, proč režiséři obecně bývají nevrlí," směje se. „V sázce je prostě moc a oni se bojí, aby něco nepodělali," dodává.
„Do doby, než mě nějaký příběh zcela pohltí, budu hrát, což mě pořád velmi baví," vyznává se neokázalá sympaťačka v závěru svého karlovarského setkání s diváky.
