Příběh osmadvacetiletého rodáka z Londýna Benjamina Clementina je jako filmový scénář.
Je nejmladší z pěti dětí, neučil se zrovna nejlépe a ve škole ho šikanovali. Raději než v lavicích proto trávil čas v knihovně s básněmi v ruce. Když mu bylo jedenáct, začal se motat kolem bratrova piana. V šestnácti propadl téměř ze všeho kromě anglické literatury, pohádal se s rodiči a odešel z domova.
Novým útočištěm se mu záhy stala Paříž, kde se protloukal, jak se dalo. Pořídil si jednoduché klávesy a rozbitou kytaru a dal se do skládání písniček o zážitcích.
O tři roky později to přišlo: V pařížském metru ho oslovil lovec talentů, díky kterému později dostal smlouvu s vydavatelstvím. Hned za debut z roku 2015 At Leas For Now získal prestižní cenu Mercury pro nejlepší britské album. Porazil tehdy i mnohem slavnější kolegy, zpěvačky Roisín Murphyovou nebo Florence And The Machine či producenta Jamieho xx.
Ceny si podle svých slov hodně váží. "Pamatuju si, že jsem jako kluk viděl Michaela Jacksona a myslel jsem si, že je to mimozemšťan," řekl loni v rozhovoru pro list Standard. "Samozřejmě nejsem jako on, ale cena Mercury podle mě je pro mimozemšťany," poukazuje na fakt, že ocenění často získávají ti, které před tím nikdo netipoval.
Něco mimo, nebo spíš nadpozemského v Benjaminovi Clementinovi zcela jistě je. Na pódium festivalu Colours of Ostrava nastoupil jen za svitu baterky dle svého zvyku bosý. Oblečený byl - stejně jako jeho bubeník, baskytarista a klávesistka - do jakýchsi montérek s bílým límcem. Vyčesané vlasy a jemný obličej v kontrastu s "pracovním" oděvem a se sboristkami v bílých kombinézách připomínaly střet ďábelského s andělským.
Clementine v rozhovoru pro Standard řekl, že při vstupu na pódium nikdy necítí nervozitu. V podstatě neví, co je to mít nervy. "Možná je to proto, že to, čeho se bojím, všechen strach a nejistotu, jsem zakomponoval do svých textů."
Při jejich interpretaci chvílemi stojí a čile komunikuje se sboristkami, pak se zase posadí na židli připomínající barovou stoličku, jednou rukou brnká melodii a spíš sobě než imaginárnímu osazenstvu nočního podniku vypráví příběhy.
Hudba linoucí se z pódia se přelévá z gospelu do popu, z klidu do výbušného kázání. Chvílemi - podobně, jako tomu bylo den před tím na stejném pódiu u kolegy Michaela Kiwanuky - připomíná jeho vystoupení šamanský rituál.
Když už to vypadalo, že komunikace v Ostravě proběhne jen mezi Clementinem, jeho duší a spoluhráči a že publikum se bude muset spokojit jen s hudebníkovým charismatem a netradiční barvou hlasu, přišlo překvapení.
Clementine zastavil skladbu Condolence, v níž se zpívá "I'm sending my condolence to fear and insecurities" (upřímnou soustrast strachu a nejistotám), a publikum začal učit vyslovovat slovíčko "fear".
Další workshop přišel chvíli před koncem, kdy si publikum zábavně srovnal do latě při taneční sestavě v písničce London. Dav před ArcelorMittal Stage tak snad deset minut nacvičoval zpěv a posunky fráze "When my preferred ways are not happening, I won’t underestimate".
"Komu se to nelíbí a nechce to dělat, může vypadnout," řekl Clementine jako ten nejpřísnější učitel. Jeho koncert na festivalu byl ovšem fascinující zážitek a zařadil se mezi to nejlepší, co letošní Colours nabídly.
