Praha - Ve věku 82 let zemřela v sobotu 27. února Anna Fárová, přední a respektovaná osobnost české fotografie, za níž stojí půlstoletí teoretické, kurátorské, publikační a organizační práce.
Mezi její zásadní příspěvky patří vůbec první monografie o Henri Cartier-Bressonovi, zpracování díla Josefa Sudka a Františka Drtikola, založení a vybudování fotografické sbírky v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a dlouholetá spolupráce s Josefem Koudelkou.
Zorganizovala expozice 9&9 v klášteře Plasích, která měla podíl na formování nové generace postmoderních fotografů, stejně jako další legendární fotografické výstavy v 80. a 90. letech. Napsala desítky knih a katalogů i stovky odborných studií; a to vše v době, která ničemu z výše zméněného nepřála.
Smutnou shodou okolností zemřela právě v době, kdy nakladatelství Torst vydalo dvě knihy mapující její práci a zásluhy: nejprve loni na konci roku obsáhlý výbor z díla nazvaný Dvě tváře a nyní ještě autobiografický text A pásly by se tam ovce... - který vznikal původně jako rozhovor, který s autorkou vedl Viktor Stoilov v letech 2004-2005.
Anna Fárová byla průkopníkem psaní o fotografii jako o vysokém umění. Její život byl spjatý s evropským kulturním děním ve 20. století a patřila k lidem, bez jejichž působení by česká fotografie neměla ve světě uznání, kterého se jí dostává. Představila mu (dnes už) české klasiky, uvedla na scénu Josefa Koudelku. V Československu je neodmyslitelně spojena s odeonskou edicí Umělecká fotografie.
Osudové setkání
Anna Fárová se narodila 1. června 1928 v Paříži jako Anette Šafránková do rodiny francouzské profesorky a českého diplomata. Mládí trávila střídavě ve francouzské a české metropoli. Vystudovala dějiny umění a právě v Paříži se na sklonku čtyřicátých let poprvé setkala se snímky francouzského fotografa Henriho Cartiera-Bressona.
Fotografii se začala věnovat v padesátých letech - na popud svého muže, výtvarníka Libora Fáry pohybujícího se v neoficiálních až undergroundových kruzích. V roce 1956 se pak s Cartierem-Bressonem potkali osobně a to definitivně rozhodlo o jejím směřování.
V roce 1958 vydala fotografovi jeho první monografii a přes něj se zkontaktovala s fotografy agentury Magnum, jejichž práci poté prezentovala v Československu.
V 60. letech zorganizovala v Čechách výstavy Wernera Bischofa, Andrého Kertésze, Elliotta Erwitta či Roberta Doisneaua.
Jedním z celoživotních zájmů Fárové, byl František Drtikol. V roce 1970 se postarala o převezení celého jeho odkazu do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, kam nastoupila. V roce 1972 mu zde uspořádala monografickou výstavu.
Pro tuto instituci získala fotografie dalších dnes významných fotografů, jejichž práce byla tehdy částečně nebo zcela doceněná (Eugen Wiškovský, Miroslav Hák). V rámci svého pracoviště rovněž vybudovala první expozici fotografie; ta obsahovala mimo jiné snímky u režimu nepopulárního Jindřicha Štýrského. V letech 1970 až 1977 vyučovala na pražské FAMU
Do Slavonic
Významným jménem pro ni byl i Josef Sudek, jehož poznala již jako osmnáctiletá v jeho ateliéru na Újezdě. K Sudkovým osmdesátinám pak v roce 1986 připravila v Uměleckoprůmyslovém muzeu jeho retrospektivu. Po jeho smrti třídila jeho pozůstalost, později se stala dědičkou autorských práv. Byla interpretkou a propagátorkou jeho díla.
Z Uměleckoprůmyslového muzea byla přinucena odejít po podpisu Charty 77. V 80. letech publikovala v zahraničí, mnoho knih jí vyšlo v Německu, Francii či v USA. Doma uspořádala sérii výstav v Činoherním klubu v Praze, zmíněnou expozici v Plasích, výstavy 11 ve Fotochemě v Praze či 37 na Chmelnici v Praze.
K autorům, jejichž tvorbě se celoživotně věnovala, ať už působili doma, či v exilu, patří také Emila Medková, Jiří Toman, Jan Svoboda či Zdeněk Tmej.
Až po roce 1989 mohla Fárová osobně převzít ocenění, kterých se jí ve světě dostalo. V roce 1990 to byla cena Kulturpreis od Německé fotografické společnosti. V roce 1991 přejímala po laudatiu Arthura Millera Infinity Award, cenu amerického International Center of Photography v New Yorku. Českého ocenění se jí dostalo až v roce 2002 medailí Za zásluhy.
Anna Fárová byla odbornicí "ze staré školy" a tedy i s osobním ručením. Do svých textů nepromítala filozofii a komunikační teorie, nepsala texty z perspektivy vnějšího pohledu; "svým" autorům oddaně sloužila a jejich vztah nikdy nebyl pouze profesionální.
Sama ostatně přiznávala, že fotografie jsou její děti, a jako službu podle některých názorů brala i těžké soužití s Liborem Fárou. Když se v druhé půli 90. let odstěhovala do jihočeských Slavonic, zrekonstruovala tu historický dům (Velká cena Obce architektů v roce 2000) a pojmenovala ho po svém zemřelém muži.
Jedna z recenzí její monografie Dvě tváře dokonce nese podtitulek Příběh ženy, která v umění našla to, čeho se jí nedostalo v osobním životě. Nemusíme to ale brát jen jako pokus o psychoanalýzu - je to i pocta za její nekompromisní důslednost.
