Recenze - Tak jako vlaštovky každým rokem odlétají na konci léta do teplých krajin, přijíždí k nám pravidelně s počínajícím podzimem putovní výstava novinářské fotografie World Press Photo.
Jedná se o událost veskrze bombastickou. 52. ročník soutěže představuje 62 oceněných fotografů z celkového počtu 5 508 přihlášených. Výstavu, která představuje výsledky nejprestižnější soutěže novinářské fotografie na světě. Zároveň jde o o dobrý byznys.
Výstava v několika kopiích paralelně putuje po světě a diváci mají možnost ji spatřit na různých místech světa současně; momentálně je kromě Prahy k vidění na čtyřech dalších destinacích. A se stejnou roční pravidelností jak se tato výstava znovu objevuje, nastoluje znovu podobné otázky.
Výstava fotografií, nebo událostí?
World Press Photo je společenským fenoménem. Díky svému věhlasu přitahuje velké množství návštěvníků, které by běžná fotografická výstava jen těžko zlákala. World Press Photo je událost sama o sobě: založená na předvádění událostí z celého světa.
A právě zde začínají ony každoroční otázky, kterým se vnímavější divák nemůže vyhnout. Charakter WPP je do značné míry dán žurnalistickým zaměřením výstavy. Je určitým zrcadlem odrážejícím to, co můžeme celoročně konzumovat ze zpráv, televizních novin, časopisů, internetu.
Je tedy WPP více výstavou fotografií, nebo výstavou obrazů událostí? Je pro porotce soutěže prioritou obrazová kvalita a schopnost vyprávět příběhy, nebo převažuje síla a význam zobrazovaných událostí?
Prohlídka expozice je zážitkem typu déjà vu; každý ročník odkazuje více či méně na ten předchozí a svou skladbou připomíná Televizní noviny na Nově. Drastické záběry ze světa, krev a ještě více krve - obrazy dění „naštěstí" stále ještě dost vzdáleného od našich klidných blahobytných domovů.
Sport, odpočinkovější část výstavy zachycující sportovce ve vypjatých situacích, nabízí estetizované obrazy „civilizovaných konfliktů". A podobně jako ve zprávách nemůže chybět ani nějaké to zvířátko na závěr, takže tu najdeme i pár úchvatných záběrů přírody.
Variace na tarantinovská témata
Zobrazení válečných konfliktů bývá každoročně drastické a značně explicitní - mrtvá těla, násilí. Ve většině případů těmto událostem na autenticitě přidává personifikace událostí, většina mrtvol má jméno a životní příběh. Problém ale je, že divák obvykle nemá prostor nahlédnout hlouběji pod povrch oněch brutálních obrazů.
O podstatě problému se dozvídáme z několika řádek popisku, což naprosto nestačí. Tváří v tvář těmto snímkům se ocitáme v podivné situaci. Stojíme před fotografiemi, které byly vybrány částečně proto, že reprezentují nějakou událost, nicméně o události samé se moc nedozvíme.
Zbývá pouze povrchní obraz krve před našima očima. Obraz, který nás šokuje, otřese s námi - a otupí nás. Otázkou je, zda má za těchto podmínek smysl se na takové obrazy dívat.
Situace je dnes přece jen poněkud odlišná od dob slávy velkých obrazových časopisů, kdy fotografické médium mělo sílu věci na světě měnit. Ve vizuálně přehlceném světě pak prohlídka výstavy WPP působí jako lehce perverzní, statická snuff variace na tarantinovská témata.
Přestože drastické záběry tvoří jádro výstavy, neznamená to však, že zde nenajdeme pár kvalitních reportáží. Nicméně i logika oceňování je pro diváka naprosto neprůhledná. Ikonou letošního ročníku jsou fotografie Anthonyho Suaua zpracovávající téma ekonomické krize pro časopis Time. Jde o solidní sérii vypracovanou v tradici poctivého fotožurnalismu.
Suau se přesto ocitl na druhém místě v kategorii Každodenní život, až za poněkud plytkou reportáží o životě matky samoživitelky a jejích čtyř dětí od Brendy Ann Kenneally. Zde se porotci patrně snažili vyhnout možnému obvinění z protežování událostí na úkor fotografií navzdory tomu, že Suau odvedl mnohem lepší práci.
Čtěte také: WPP 2007 v Praze: ani řezničiny, ani madony
Jednoznačný vrchol výstavy pak představuje série fotografky Callie Shell pro časopis Time představující zákulisí volební kampaně Baracka Obamy. Jde o nejlepší snímky výstavy - "přestože" jde současně o podstatnou událost.
Nejlépe působí v katalogu
Pražská prezentace WPP 09 se tradičně koná v Karolinu, které je na jednu stranu reprezentativním a pěkně umístěným prostorem, nicméně jako galerie pro prezentaci velké výstavy není zrovna nejvhodnější.
Příliš členitý výstavní prostor bez možnosti odstupu od velkých fotografií dělá spolu s nadprůměrným diváckým zájmem o tuto kolekci z prohlídky zážitek podobný jízdě metrem pražské linky C během dopravní špičky.
Také sama podoba výstavy mě pokaždé uvádí lehce do rozpaků. U události takového významu divák očekává perfektní formální prezentaci. WPP nicméně toto očekávání tradičně zklame: namísto kvalitních zvětšenin fotografií jsou divákům předloženy lacině vyhlížející výstavní panely s vytištěnými snímky. Spíš než na špičkové fotografické výstavě se tak po formální stránce rázem ocitáme z WPP na BVV.
Celkovému dojmu nepřidávají ani špatné nebo úplně chybějící překlady popisků z angličtiny. Paradoxně WPP nejlépe působí při prohlížení katalogu. Novinářské fotografie se z galerie vracejí tam, odkud přišly, do komorního, kvalitně tištěného časopiseckého formátu a začínají fungovat. Události se zde najednou srovnají, krve není tolik jako na velkých zvětšeninách, na čtení textů máte čas.
World Press Photo 09 tak v divákovi zanechá "standardně rozporuplný" dojem. Na jedné straně radost ze setkání s událostí světového formátu (výstava) a náhled na obrazy dění světového formátu. Na straně druhé drastická podívaná vyvážená několika kvalitními pracemi. To celé v poněkud laciném instantním balení, kdy po strávení zůstává hořkost, co si s viděným vlastně počít.
World Press Photo 09. Karolinum, Praha. Výstava trvá do 11. října 2009.
