Dívčí sen je expozice, která vypadá líp na papíře než ve skutečnosti. Název nezní marně, oceníte pár obrazů i sympatický způsob výběru autorek napříč generacemi i zeměmi bývalého Československa, přesto si o nadprůměrnosti můžete nechat zdát.
Katalog nabízí snaživý, trochu překotný text, který nešetří závěry, významy a vztahy, ale zčásti se utápí sám v sobě. Dílem dojmologie, dílem aktivní obrana feminismu; ohledně cíle a konceptu výstavy úplně jasná není a skáče z věci na věc.
Tak trochu v ženském duchu se nese fakt, že u medailonků autorek jsou sice jejich fotografie, ale chybějí i ty nejzákladnější informace. Dostatek reprodukcí sice vytváří kontext v rámci jejich tvorby a zlehka i mezi nimi navzájem, ale výstava sama tohle nenabízí ani náhodou.
Důvodů je víc: především vágně formulované téma, od něhož se odvíjí ne zcela ideální výběr prací. "Individuální subjektivita umělkyň" rozhodně nemusí být většinou prvoplánově zúžená na autoportréty. Kurátorce navíc občas splývají pojmy sen a snění.
Nešťastné je i rozdělení výstavy do dvou expozic v Praze a Bystřici nad Pernštejnem. Běžně výstava v jediné podobě po místech putuje, což je u těch tematických skoro nezbytné, protože jejich účinnost závisí právě na výběru konkrétních děl.
Školská je čistý, ale komplikovaný prostor, zvlášť když práce nejsou z jedné ruky. Instalace je navíc bez nápadu a expozice nedrží pohromadě. Jestli spolu exponáty vůbec komunikují, tak jen těžkopádně, což je dáno i jejich nevyrovnanou kvalitou. Tím ale nechci říct, se tu nenajdou takové, které by nestály za pozornost.
Za zmínku stojí parafráze manetovské Snídaně v trávě od Jany Prekopové. Je vtipná, má šmrnc a je aktuální po všech směrech. Dál je tu Anna Neborová, která se svou černobílou civilní kontemplací vymyká na první pohled. Ve srovnání s většinou ostatních je vpředu o rozdíl třídy.
Něco do sebe má snad i chytlavě nekomplikovaná "trendy-fotografie" Veroniky Mořkovské. Zcela mimo kategorie pak je Barbora Zemanová - ať už si dělá legraci, nebo to myslí vážně. Každý z obou pólů "stupidity" - té, která se blíží dadaismu, nebo té upřímně pouťové - asi stojí za zmínku, i když ostruhy na tomto poli přitrapnělé duhovosti si už dávno vydobyla Veronika Drahotová.
Výstavu ovšem tvoří celek a ten pár prací nad vodou neudrží, ani když k tomu připočteme jeden povedený komiksový strip Vendulky Chalánkové. Všemu v cestě stojí ne zcela zvládnutá kurátorská práce Barbory Lungové.
Narozdíl od ní nemám pocit, že slovní spojení "dívčí sen" musí automaticky vzbuzovat negativní nebo lascivně dvojsmyslné konotace - i přes to, že když ho dáte do vyhledávače, jako první se objeví pornostránka. Nicméně tady se její slova potvrdila. Jenže já místo abych se zasnil, v duchu spíš sténal. Ale třeba jí v názvu jen vypadlo písmenko.
Dívčí sen. Komunikační prostor Školská 28, Praha 2. Výstava se koná do 4. července 2006.
