Recenze - Jednou ze základních a velmi frustrujících schopností médií je, že mezi vás a zobrazovanou skutečnost staví nepřekonatelnou vzdálenost. Dennodenně sledujete bouračky na dálnici nebo hladomor v Etiopii bez možnosti jakkoli reagovat. Nebo alespoň pocitu, že jakkoli reagovat můžete.
Výstava velkoplošných fotografií z projektu Alive, která obsadila pražské Náměstí Republiky, tento účinek úmyslně obchází. Vnucuje nám vlastně jednu jedinou bezprostřední nekomplikovanou reakci.
Stačí se půl hodiny pohybovat v prostoru mezi 92 fotografiemi a uslyšíte víc "uch", "ách", "ťuťu" a "ňuňu", než kolik jich ze sebe běžně vydá novopečená matka. Dá se říci, že nic kromě citoslovcí si procházející dvojice nevyměňují, když sledují matku lvouna, která olizuje svoje mládě, nebo lvíče zakusující se do zadku svého dospělého rodiče.
Mokré medvídě vystrkuje kukuč z vln, sluníčko popošlo maličko, natahuje se po kapce vody a hovnivál se pinoží s kuličkou, která je mnohonásobně větší než on sám.
Projekt zastřešený osobou Yanna Arthuse Bertranda, který se loni v Praze už uvedl na Kampě sérií Země viděná shora, si hraje s jednou jedinou vizí personifikované, kýčem naplněné přírody. Samice jsou tu starostlivé matky, mláďata nevinné bytosti, kachny ukrývající se mezi labutěmi slabší sestřičky svých ochranitelek a detail žirafí srsti představuje úžasně dekorativní drapérii.
Nechybí moc k tomu, aby se planeta jevila jako obrovský pohádkový les, kde narazíte na mluvící lišku a ochotné mravenečky, kteří pomáhají Jiříkovi sbírat korále. O to víc zarazí, když proklamovanou podstatou výstavy je zvýšit zájem o biodiverzitu, stav planety, globální oteplování, zachování vodních zdrojů a upozornit na rizika spojená s agresivním urbanistickým stylem života.
Nebýt sáhodlouhých popisků pod fotografiemi, které čtou maximálně teenageři s pletenými batohy, nepoznali byste to ani náhodou. Vlastně je pozoruhodné, že si pod fotkou garnáta můžete přečíst, že každý šestý člověk je negramotný a že 20 procent obyvatel Země zachází s 80 procenty vody.
Ovšem z fotografií nic takového nevyčtete. Starý dobrý důraz na to, že fotografie burcuje, pranýřuje a ukazuje nespravedlnosti tady není. Dokonce tu ani obraz nevydá za tisíce slov, ale jen za jedno zjihlé citoslovce. Divák de facto čelí téměř stovce obrázků, které by mohly být "rozkošným" pozadím počítačové plochy.
Jako kdyby válečná reportáž byla postavená na záběrech interiérů honosných sídel nejvyšších vojevůdců a jejich uměleckých sbírek. Nejde říct, že se to války netýká... ale!
O mnoho zajímavější jsou texty a statistiky doprovázející prezentaci Alive, o mnoho zajímavější jsou aktivity Yannem Arthusem Bertrandem vedená nadace GoodPlanet.org. Protože fotky tu představují pouze reklamní taháky.
Jako když vám v realitní agentuře uvaří kávu a nabídnou keksy, abyste se cítili dobře a pustili chlup. Proto tu nejsou fotografie lidí trpících hladomorem, proto tu nejsou tuleni zabředlí v ropné skvrně, proto se tu nesetkáte s ničím víc než konfekční estetikou na bravurní technické úrovni.
Proto je projekt Alive umístěn před nákupní centrum Paladium. Organizátoři to ostatně při popisování polohy výstavy zdůrazňují víc než samo Náměstí Republiky.
A dává to naprosto spotřební smysl. Zcela v duchu principu, který sociolog Gilles Lipovetsky popisuje jako bezbolestná morálka. Člověk rád dá na charitu, ale nelíbí se mu, být zatížen špatným svědomím, nesmí být naplněn bezmocí ani otřesen.
Bohužel přesně tyhle emoce vyvolávají dobré snímky. Ovšem o to v úplném cíli z pohledu GoodPlanet.org nejde. Výstava Alive tak je cosi, co se zbytečně tlačí do umění (přitom je dekorací) - a není ani aktivismem (nýbrž taktickou kolébavkou).
U prezentovaných fotografií totiž nakonec nezáleží na emocích, ale na efektivním způsobu získávat prostředky. Tudíž nezbývá než si přát, aby projekt přinesl planetě užitek. A nejlíp aspoň stejně tolik, jako pomáhá sponzorům i cestovatelům s aparáty a ubližuje fotografii.
