Praha - Čerstvá publikace, editorský kompilát Umberta Eca Dějiny ošklivosti v mnohém potvrzuje skutečnost, že autor hraje s čtenářskou obcí "rybičky, rybičky, rybáři jedou".
Rozšiřuje žánrovou síť tak, že jeho vlivu takřka neproklouzne žádné publikum. Napínavé beletrie chtiví se chytnou na Tajemný plamen královny Loany, proustovské rozpomínání se na Mussoliniho éru za pomoci listování v raných komiksových sešitech.
Studenti sémiologie naproti tomu mohou sáhnout po esejích Meze interpretace, které vedou dialog s textem Otevřené dílo, jež Eco napsal v 60. letech.
Konečně pro absolutně nejširší využití se hodí sborník Dějiny krásy, k němuž Eco nyní stvořil pendant Dějiny ošklivosti. Úctyhodných 450 stran mapuje pojem ošklivosti, ale i z něj vyplývající asociace jako hrůza, děs, strach ze smrti, peklo, monstrum, fyzické anomálie nebo současný kýč a punkovou estetiku.
Eco táhne linii od platónského pojetí světa coby nedokonalého odrazu idejí přes křesťanský koncept dokonale božského výtvoru po fascinaci prostým špatným vkusem. To vše ilustruje jak obrazovými ukázkami, tak výseky literárních děl, v nichž téma ošklivosti poměrně nezávazně meandruje.
Jestliže Sokrates dospívá v Platonově dialogu Hippias Větší k závěru, že s krásnými věcmi je to nesnadné: nelze o nich říci, že by byli zároveň dobré nebo tak užitečné, pak s vymezením ošklivosti se to má podobně; ne-li hůř.
Slabinu knihy představuje právě vágní uchopení termínu. Eco shromáždil v jednom útvaru impozantní mozaiku citátů, které poutavě sledují například utrpení Krista od gotických ikon po hollywoodský spektákl Mela Gibsona. Ovšem ústřední definice se pod tím působivým nánosem takřka ztrácí.
Ošklivost zde nabývá podob od estetické kategorie přes fyzickou odpudivost a mrzačení až po strach ze smrti i pokleslou mainstreamovou zábavu. Ne, že by to vše nebyly položky vyvolávající pocit hnusu, ale stejně jako ve zmíněném Platónově dialogu cítíme, že to je vždycky ošklivost naprosto jiné kvality. A Eco přeskakuje podle rozmaru od jedné ke druhé.
Sestavil poutavý reader, který nepoučeného laika protáhne dějinami estetiky; nota bene jejich atraktivnější a peprnější - jelikož odvrácenou - stranou. Ke všemu se už z titulu Ecovy autority nejedná o úplnou vulgarizaci a digestové zjednodušení. Tudíž čtenáři kniha poskytne mnohem víc než jen sumu večírkových bonmotů a křížovkářských znalostí.
Na druhou stranu právě zmíněné velkorysé síto, jež si Eco stanovil, dělá z Dějin ošklivosti sice luxusní a nad poměry sofistikovanou, ale pořád stále jen listovačku, která se nejlépe vyjímá na skleněné desce stolku v obývacím pokoji tak, aby byla návštěvám pěkně na očích.
Umberto Eco ed.: Dějiny ošklivosti. Překlad Iva Adámková aj., 456 stran, doporučená cena 998 korun. Vydalo Argo, Praha 2007.
