Autor muzikálu Balada pro banditu, monodramatu Výběrčí nebo satiry Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl se po listopadu 1989 rozhodl pro politickou dráhu a psaní vystřídaly schůze a post šéfa Poslanecké sněmovny.
Devět let poté, co Milan Uhde dal věcem veřejným vale, má v Divadle na Zábradlí v režii Juraje Nvoty premiéru Zázrak v černém domě. Hra není kupodivu politická, ale sleduje příběh jedné rodiny, jejíž charakter zkouší historické režimy i životní nepřízně.
Proč jste nakonec nenapsal konkrétní zprávu o naší době?
Byl jsem v politice osm let a zjistil, že moje okouzlení politikou bylo okouzlení iluzí, která má s realitou velmi málo společného. Politiku jsem si představoval jako čarodějovou kuchyň, kde se odehrávají kouzla, která hýbají společností. Jenže demokratická politika není nic jiného než handl - nejsem z toho zklamán, spíš jsem se při něm moc neosvědčil já.
Díky působení v politice mě politika přestala jako drama zajímat. Nedozvěděl jsem se o ní nic podstatně lidského a psát o politice obecně, to lépe a stručněji umí komentátoři v novinách. Doufám, že jsem na stará kolena pochopil, že předmětem divadla je člověk, a nikoli střetání idejí.
V roce 1998 jste skončil jako poslanec Unie svobody a znovu se stal spisovatelem. Jak jste onu "posedlost politikou" vyléčil?
Za ta léta jsem byl už vyléčený a uvědomoval si, že jsem při tomhle handlu nebyl šikovný. Principy, které jsem prosazoval, se mi prosadit nepodařilo, lidé, které jsem navrhoval na různá místa, neprošli, nedokázal jsem donutit poslance, aby se vzdali neslýchaných výhod spojených s imunitou. Sto šestnáct poslanců mi slíbilo, že pro její omezení budou hlasovat, a výsledkem hlasování bylo třiadvacet pro! A těch sto šestnáct pořád říkalo "já jsem to tam hodil, pane předsedo, já jsem to tam hodil!"
To mě samozřejmě kormoutilo a navíc jsem se dopustil dvou zásadních chyb, které mě diskvalifikovaly. Přidal jsem se k tzv. sarajevskému atentátu a vystoupil z ODS v domnění, že liberální politika se dá prosadit i v Unii svobody. To byla hrubá chyba a vím, že v politice už dál nemůžu pokračovat. Milan Knížák jednou nadhodil, jestli se nechci vrátit, že už mi možná bylo odpuštěno, ale já sám jsem si neodpustil a necítím sílu žádat občany znovu o důvěru, když já sám k sobě ji v tomto směru nemám.
Jak se vám změnil život s návratem ke spisovatelskému povolání?
Po odchodu z politiky jsem půl roku pořád spal. Vstával jsem až v osm, na což jsem nebyl zvyklý, o půl jedenácté dopoledne mě manželka přistihla, jak tluču špačky, tak jsem si šel lehnout, po obědě jsem si dal kafe a o půl třetí mi děti říkaly "vždyť zase spíš, běž do postele". Spal jsem do tři čtvrtě na pět a v hrůze, že v noci neusnu, jsem si sedl k televizním zprávám a usínal při nich. Musel to být nějaký únavový syndrom, ze kterého jsem se dostal. Vrátil jsem se ke spisovatelské práci, teď s publikační a pedagogickou prací bych potřeboval, aby den měl 48 hodin.
České divadlo jste opustil po revoluci. Je teď hodně jiné?
V divadle nastoupila postmoderna, ale já jsem zapřísáhlý modernista. Když se Hamlet v dobovém plášti a mečem steká s vojáky oblečenými do uniforem druhé světové války, poetika mého srdce to není. Touha scénu fantanzijně uvolňovat a paprsčitě ji vystřelovat do nejrůznějších časových i místních galaxií se mi nestala potřebou.
Ze začátku jsem byl bezprizorní autor, zkoušel jsem to napravo nalevo, nahoře dole, pro starého člověka není jednoduché stát se členem nějakého tvůrčího týmu. Mám ale pocit, že se návrat podařil a nejsem trpěným pánem, nýbrž rovnocenným spolupracovníkem dnešních divadelníků. Nemám pocit, že bych vyráběl muzejní exempláře a hlavně nejsem obdivovatelem své politicky angažované tvorby šedesátých let. Sentimentem rozhodně netrpím. Našel jsem si některá prostředí a režiséry, se kterými můžu pracovat a pan režisér Nvota je vzácný příklad.
Milan Uhde
- Po studii češtiny a ruštiny na brněnské Filosofické fakultě pracoval jako redaktor měsíčníku Host do domu.
- V roce 1972 se dostává na index a často píše pod jmény svých spolupracovníků: je autorem divadelních a rozhlasových her a adaptací Král Vávra, Výběrčí, Děvka z města Théby, Balada pro banditu, Profesionální žena, Pohádka máje, Pán plamínků, Modrý anděl, Velice tiché Ave, Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl, Nana či Zázrak v černém domě.
- S Milošem Štědroněm připravuje muzikál na námět Stendhalova románu Červený a černý.
- Přispívá do Divadelních novin, vyučuje na JAMU a Literární akademii, v televizi ho můžeme vidět v diskusním pořadu Čaj pro třetího.
- Je spoluzakladatelem nakladatelství Atlantis, v roce 1990 se stal ministrem kultury, v letech 1992-1996 byl poslancem České národní rady za ODS a po rozdělení Československa předsedou Poslanecké sněmovny.
- Po pádu vlády v roce 1997 přešel do klubu Unie svobody, rok nato politiku definitivně opouští.
Hra Zázrak v černém domě byla dopsána v roce 2002. Co další léta následovalo?
Nejdřív byla hra určená pro Divadlo na Vinohradech, slíbil jsem ji ředitelce Jiřině Jiráskové ještě v době, kdy tam v šéfovské funkci končil Jiří Menzel. Hru si přečetl a řekl mi, že ji režírovat nebude, protože má rád komedie o hodných lidech. Nemyslím, že bych psal o zlých lidech, ale laskavý humor Jiřího Menzela je zkrátka jiný než můj, mám jiné zážitky, které se blíží krutému černému humoru.
Hra tak zůstala ležet v dramaturgii Vinohrad a nový šéf Martin Stropnický mi napsal, že má o ni zájem. Dlouho se nic nedělo a já řešil, jestli hra není úplně špatná, když ji nikdo nechce. Pak mě napadlo, že vinohradská adresa možná není správná. Zázrak v černém domě je intimní; neříká zásadní pravdy, ani není pro publikum čekající milou zábavu.
A jak se text dostal do Divadla na Zábradlí?
V Praze pobývám kvůli rekonstrukci rodinného domku a jednu sobotu se mi nechtělo vařit, tak jsem šel na autobus 135 a jel do své oblíbené pizzerie na náměstí Míru. Na zastávce stál Jiří Pokorný, tehdejší umělecký šéf Zábradlí, s manželkou a dítkem na ramenou. Jeli na výlet. Říkal jsem si, že je to znamení osudu a během dvou zastávek mu hru nabídnul. Souhlasil, že si ji přečte, poslal jsem mu ji mailem a další den jsem měl telefon, že Zábradlí hru bere. Jestli má být někde doma, je to tady.
Vaše scénické poznámky v textu jsou velmi přesné - jako kdybyste popisoval už hotovou inscenaci. Nebudete překvapený zpracováním Juraje Nvoty?
Režisér jako on se nedá mást. Kde mu poznámka slouží, tam ji respektuje, kde mu nevyhovuje, nehledí na mě. Je to pomůcka hlavně pro mě, kam situaci dovést, ale jestli on najde jinou cestu, musím to respektovat.
Pracujete na hře ještě během zkoušení?
Pan režisér mi dovolil být na zkouškách denně, tak špicuju uši, vejrám, abych všechno viděl a dělám si poznámky. Když je přestávka, seznamuji režiséra se svými pocity a náměty a je na něm, aby si to přebral. Hlavně ale sleduji, jestli text, jak jsem ho napsal, je dobře hratelný a nemá se upravit. Neberu to jako kontrolu herců a režiséra, ale jako kontrolu sebe sama. Na zkouškách se učím rozpoznávat, jestli to, co jsem napsal, divadlu vyhovuje nebo je to mimo.
Jste autor, který má za sebou dlouholetou práci pro divadlo, ale teď už přece ne tak častou. Co zažíváte před páteční premiérou?
Ať se cokoliv stane, dobře se stane. Při práci na této hře jsem zažíval nádherné okamžiky a kdyby vznikla jenom na papíře a dál se nic nedělo, nebo kdyby propadla, i to je pro mě obrovský zisk. Potřeboval jsem do ní dozrát lidsky a po jejím napsání jsem o malinký kousek moudřejší a vyznám se lépe ve světě.
Nepohrdám úspěchem, abyste mě špatně nechápal, nedělám fráju, kterému to je jedno. Pro zdar inscenace jsem udělal hodně, a do premiéry jdu vyrovnaný a klidný. Na kritiku jsem připravený. Platí pro každého, že kdo leze na veřejnost, tam je ovzduší tvrdé. A je to v pořádku, v divadle i politice.
Je tedy víc vzrušující trápit se jako autor nad prázdným papírem, než dostát zájmu veřejnosti?
Jsou to dvě rozdílné touhy, politik chce dostát veřejnému zájmu a je to napínavé a krásné. Ale napětí při psaní divadelního textu je intimní zápas s andělem a pro mě jediné, co mi zbylo. Nevyměnil bych to za nic na světě.
