Recenze - Soubor povídek Jana Zábrany, který připravila Marie Zábranová a vydalo nakladatelství Torst, sdružuje osm textů již dříve vydaných (Sedm povídek, Atlantis 1993 a jednu z revue Pandora 16 - 17, 2008) a pět publikovaných zcela nově. Geneze svazku, jakožto i jednotlivých povídek je důkladně popsána ve studii Jana Šulce, který se spolupodílel na jejich uspořádání.
Jde o počin významný, poukazuje totiž mimo jiné na provázanost Zábranova díla. Je zde patrná zkušenost tehdy již dokončených, leč nevydaných sbírek Utkvělé černé ikony, Stránky z deníku a Lynč, osobní zkušenost člověka, kterému špatný kádrový profil určí budoucí kariéru (vědomí, které Zábranu nikdy neopustí, jak je patrné z deníkových knih), ale i literární ovzduší té doby a Zábranova zkušenost překladatelská.
Marie Zábranová v rozhovoru s Jiřím Peňásem na Literární.cz (12. 7. 2012) poukazuje na to, že autorova stylová spřízněnost s texty Hrabala či Škvoreckého z konce padesátých let, typickými užitím hovorového jazyka a vizuální drsnosti, nemusí svědčit o vzájemném ovlivňování. Není třeba tuto otázku rozsoudit, je však podstatné vnímat, že se zde v padesátých letech ustanovuje kulturní podzemí, jehož příslušníci sdílejí nechuť k oficiálnímu jazyku, tématům a obraznosti a dokáží se proti němu jasně vymezit.
Příkladem jejich vědomého postoje je nevydaný sborník Život je všude z roku 1956 (Paseka 2005) uspořádaný Jiřím Kolářem a Josefem Hiršalem - objevují se zde básně Jiřího Paukerta (Kuběny), Jana Zábrany, Josefa Hiršala, Jiřího Koláře, Emila Juliše a povídky Bohumila Hrabala, Milana Hendrycha a Josefa Pepýta (Škvoreckého) a esej Václava Havla.
Vedle českého kontextu pak lze uvažovat o inspiraci americkou literaturou - ať už skrze čtenářskou či překladatelskou zkušenost. Jan Šulc v doslovu k Sedmi povídkám zmiňuje, že v roce 1955 se objevují Zábranovy překlady Carla Sandburga, básníka, jenž v první čtvrtině 20. století opěvuje Chicago, město, které v jeho očích představuje nejen vrchol modernity, ale i dravé zvíře, které je živo lidským masem a krví. Avšak město má i svou řeč - sprostou, navoněnou, nedokonalou - , mluví v podstatě tolika jazyky, kolik má obyvatel. A i to je pro Zábranu podstatné, stejně jako pro Jiřího Koláře, který Sandburga překládal od roku 1946 (Ocel a dým s Jiřím Kotalíkem a posléze jednotlivé básně v deníkové knize Přestupný rok z roku 1955).
Hovory lidí
Pro přítomné povídky je charakteristická rozrůzněnost postav, jejich osudů i řeči. Běhají zde děti, šourají se nejstarší penzistky v Praze, dělníci mrznou nad lahví rumu a koketní slečny dělají oči na naivní, byť světácké pásky. Vypravěč se jim věnuje stejnou měrou, pozoruje je pečlivě, líčí všechno, se jich týká, s touž upřímností. Pro povídky je tak příznačná digrese, někdy je třeba uhnout od vyprávěcí linie, aby mohla být popsána vedlejší postava, byť by pro samotnou povídku neměla význam. Vypravěče totiž lidé zajímají, a to i když jsou v zásadě jako hrdinové negativní.
Jejich řeč je nezapomenutelná. Ve zmiňovaném rozhovoru zdůrazňuje Marie Zábranová autorův cit pro to, jak lidé mluví. V přítomném souboru nezaznívá jen ohroublý jazyk dělníků, ale i typicky fragmentární dětská řeč se vší nelogičností nebo milostný rozhovor plný něžnosti.
Pozoruhodné je použití dialogu - podobně jako ve Škvoreckého Zbabělcích běží rozhovor tak plynule, že přestává záležet na tom, kdo říká kterou repliku. Věty se kupí na sebe v pravidelném rytmu a nezazní tu ani slovo navíc. Je jedno, zda je tématem krása ženských nohou, význam anglo-americké literatury nebo další z mnoha problémů se ženami, podstatná je melodie a spád jazyka oproštěného od významu.
Živé město
Jak už to s dobrými díly bývá, není možné říct, o čem že Zábranovy povídky jsou. Daleko spíše lze mluvit o pocitu, ladění a lyričnosti. Ačkoliv úvahovost a záznam emocí nemá nad mluveností navrch, otiskuje se do vědomí čtenáře s touž silou.
V povídce Mobilizace prožíváme dětskýma očima obecnou i soukromou hrůzu, zmatek mobilizace se vyjevuje skrze barevnost, obraz divokého býka a první sexuální zkušenost. V netitulovaném textu (Otec se navečeřel) se dětský prožitek ještě zvnitřňuje použitím ich-formy, hanba i strach z výprasku jsou plasticky vylíčeny ze tmy pod peřinou. V této povídce je však pozoruhodný ještě jeden moment - přiznání, že dětská úzkost se nevyhnutelně transponuje do úzkosti dospělého, že jde o postoj ke světu, který si člověk v sobě nese navždy.
"Ale nezapomněl jsem dodneška, že tehdy to směšné nebylo. Dneska vím víc. Když se mě v noci zmocňuje zoufalství, v těch nejtišších hodinách mezi druhou a třetí (…), když se zdá, že nedám dohromady dvě slova, že jsem zapomněl česky a všechno je ztraceno, vzpomínám si na tamtu noc, kdy jsem se hnal k lahvičce s inkoustem (…), a vím, že tehdy to začalo."
Lyričnost se projevuje i při líčení míst, Praha dýchá jinak pod sněhem a jinak za dusné červencové noci. Město je personifikováno, jeho povaha se mění v závislosti na naladění vypravěče. "Ze smíchovský strany, ze seřazovacích nádraží, houkaly lokomotivy a jejich stříbrný a bílý tendry se blejskaly v bílý páře a podobaly se modrejm stehnům černošek z přírodopisnýho filmu (…). S metaforami se pojí synestézie, mísení dojmů a impresí.
Paradoxně v továrně, kde se odehrává hned několik povídek, či na jatkách se odehrává opačný proces. Prostor nabývá moci nad člověkem, jehož role připomíná stroj - musí pracovat do úmoru bez ohledu na své přání, sny, tělesnou konstituci či okolní teplotu. Ne náhodou právě v továrně přicházejí postavy o své charakteristické rysy - bývalý medik Jiříček je připraven o učebnici angličtiny, která mu má zajistit budoucnost (V noci u pece), Áda Havlan ztratí důstojnost i nervy (Kurevská zima).
Palčivost rozporů
Palčivost, která z textů plyne, je založena zčásti na vědomí reálných fakt Zábranova života (ať již explicitně zmiňovaných nebo pouze naznačených), ale především na specifickém výrazu vypravěče. V povídkách převažuje ich-forma nebo personalizovaná er-forma a stejně jako se v popisu šachového zápasu prolínají časové roviny, tak se vypravěči vybavují vzpomínky na minulost, výčitky, obavy.
I když většinu událostí nesoudí, ale jen pozoruje, případně probírá s dalšími postavami, poker face podemílá trvalý stav smutku nad sebou samým a světem, v němž je nucen žít. Ženy mohou přinést zapomenutí a slast, ale jen na chvíli a ani ta není jistá. Vztahy jsou dvojlomné, milenky jsou jako můry ke světlu přitahovány spíš penězi a šarmem než opravdovým citem. A lhostejnost, kterou toto vědomí plodí, je na tom asi to nejkrušnější.
"… a jednu chvíli mě napadlo, proč to všechno dělám, a měl jsem pocit, že jsem ze všeho už utahanej a že mě jenom málo věcí baví a že je to všechno špinavost, ale když jsem vzpomínal, tak toho byl život plnej a všichni to dělali a věděl jsem, že už je to dávno, co jsem přestal přemejšlet, co je správný a co není (…) a jenom jsem věděl, že je veliká propast mezi létama v Humpolci a že se každým rokem v Praze víc a víc zvětšuje (…)."
Je ale otázka, nakolik může být ona lhostejnost skutečná - v okamžiku, kdy se o existenci, bytí ve světě, mluvčí pere v každé povídce. Symptomatické je, že poslední povídka Srdce ženy je nedokončená, jako by se tím obrazně potvrzovala nemožnost ukončit tento proud, jenž v sobě smílá "celý život".
Jan Zábrana - Povídky. Torst 2012, 344 stran.
