Recenze - Vždycky jsou tu nějací oni. Chodí do jiné hospody, pijí jinou dvanáctku a stejně jako v písničce Toma Waitse What's He Building nevíme, co mají za lubem a co oni to tam za zavřenými dveřmi jenom můžou dělat. Ti druzí, co z nich nebudou sousedi.
Z dálky to klidně můžou být roboti s fešáckým kloboukem. Co my víme. S lidma to dělá divný věci. Chlápek takhle sedí doma, koukne se z okna, vidí, jak voni si tam dole choděj', řekne si, no to se mi snad jenom zdá, chvíli si hraje se svíčkou a nakonec v záchvatu zoufalství skončí u toho, že cogito, ergo sum, protože co jinýho mu zbejvá. U nich jeden navíc nemá šajna, co se jim u všech čertů může honit hlavou. Určitě ne to, co mě. Jestli vůbec něco.
Zajíci s trubkou namísto ruky
Ale konec legrace. Ruský malíř Viktor Pivovarov (1937), který byl během 60. a 70. let jedním z klíčových členů tzv. Moskevské konceptuální školy a začátkem 80. let přesídlil do Prahy, má v brněnském Pražském paláci výstavu ONI. Obrazy, kresby i instalace pocházejí z doby od druhé poloviny Husákovy poslední dekády až po současnost, lehce převažují díla z nového milénia.
Je to přesně jedna z těch akcí, na kterou lze v klidu vzít děti; nebo alespoň dětinské přátele. Pivovarov ostatně ilustroval několik desítek dětských knih a jeho figurativní styl má v sobě leccos z dětské průzračnosti, poetické jednoduchosti a prozaické fantazie. A také z charakteristické Unheimlichkeit nové věcnosti, ale tu budou děti stejně asi vnímat jako… no, jako pohádkovou.
Či spíš jako normální, pokud jde o obraz. Už v akvarelech z 80. let vykresluje Pivovarov specifický svět, ve kterém se tvarohové tváře mohou projíždět na sáňkách a zajíci s trubkou namísto ruky mohou hloubat na rámu postele, to vše na pozadí fantasticky vystižené atmosféry činžáků a ohrad pražské periférie.
Ale není na tom nic snového - spíš faktického. Tvarohový obličej spí opřený o plot a vedle maringotky trčí cosi, co má oči. A co. Nemá smysl řešit, co to tam dělá. Spíš jestli je rozumné to budit.
Těla bez duše
Jenže my nejsme děti, že. Kromě obligátní spletitosti odkazů z dějin umění si lze povšimnout, že některé motivy soustavně Pivovarovými obrazy prochází jako palčivé vzpomínky, lépe řečeno vytěsněná a navracející se traumata. A nejen v cyklu Melancholici z 80. let. Trubky, psi, postávající muži v kabátech, rozbalené svačiny, kuchyňské příslušenství ční z obrazů jako kořeny, o něž nejde nezakopnout.
A přesně tyhle motivy se příznačně objevují na okrajích obrazů a ještě častěji v pozadí výjevů. Ty se sice mohou soustředit na postavy, jež vyplňují většinu prvního plánu, ale posléze spíše zaclánějí něčemu tísnivému a nesrozumitelnému, co se děje v pozadí; popřípadě se jeví být vyvlastněnými těly bez "duše".
Pivovarovi melancholici, dokonalí, filozofové, nesmrtelní, poustevníci nebo jedlíci citrónů (což jsou zároveň názvy cyklů) skutečně často disponují jistou sveřepostí a nepřístupností, za níž jako by se neskrývalo nějaké esenciální tajemství, ale naopak nepřítomnost nitra.
Zvláště pak ve smyslu něčeho nám srozumitelného, co nám může poskytnout k mnohdy bizarním figurám klíč, co bychom měli znát, abychom pochopili. Postavy se naopak zdají dělat přesně to, čím jsou. Když chlap zkoprněle leží a kouká do louže, tak je chlapem, který leží a kouká do louže.
Pomyslná vlákna Pivovarova výtvarného příbuzenství lze v tomto kontextu natáhnout až kamsi k Renému Magrittovi, Paulovi Delvauxovi či ke zmíněné předválečné Neue Sachlichkeit.
Nutkavě a pravidelně
Poukaz na jednoho z nejzásadnějších malířů surrealismu by však neměl svádět k nahlížení Pivovarových obrazů, které by v nich vidělo snové konstelace, v nichž se nějakým způsobem odráží nebo přímo manifestuje něčí nitro. A to i přesto, že zejména Jedlíci citrónů působí neochvějným dojmem, jako kdybychom zírali do něčí spící hlavy. Ostatně surrealismu ani Magrittovi o něco podobného primárně nešlo.
Postavy ani nevypadají jako ti, již - sami mlčenliví - jsou za denního světla nositeli nočních významů, na které ve dne ne a ne přijít. Spíše se prokazují jako typ autonomních bytostí, jejichž pohybům a řeči chybí motivace, ale kteří přesto jednají vyloženě nutkavě a pravidelně.
Asi jako kdyby někdo naléhavě, a přesto zcela bezdůvodně skládal slova do vět, které jsou gramaticky víceméně správně, ale nedávají žádný smysl. Máma mele maso, Ema má mámu, akorát že - zkusme si to představit - tyhle postavy žádné dětství neměly. Něco jako kouzelné zaklínadlo, které se nehodí k žádným dveřím.
Abychom se však vrátili na začátek a ospravedlnili počáteční hloupý vtip: jsou to ti druzí, do nichž nevidíme a do nichž nakonec ani není možné nahlédnout, neboť nemají žádnou hloubku, žádné nitro a žádné "proč". Jako by jim Pivovarov vzal "cogito", ale ponechal "sum".
Viktor Pivovarov: Oni. Pražákův palác, Husova 18, Brno. Kurátor Marek Pokorný. Výstava se koná do 23. května 2010.
