Praha - Českou klasiku vystřídalo tentokrát na Pražském hradě světové moderní umění s českou stopou. V Jízdárně vystavuje od středy svá díla malíř Jiří Georg Dokoupil, jeden z mála českých výtvarníků poválečné doby, kteří se prosadili na mezinárodní výtvarné scéně. Není to zdaleka jeho první zdejší prezentace, nicméně širšímu domácímu publiku je pořád málo známý.
Jestliže většina výtvarníků se prosadila s jedním stylem, Dokoupilovým poznávacím znamením je naopak hledání nových témat provázané s osaháváním nových forem. Ale i nepřehlédnutelný holohlavý muž má svůj trademark - při svém hledání tento „divoký malíř" zásadně nepoužívá štětec, nýbrž ovoce, mléko, pneumatiky, bič, saze nebo barevné bubliny.
"Ti, kdo vymysleli nové techniky a technologie, v nich byli nejlepší. Nejlepší olejomalby dělali bratři Eyckové," zopakoval Dokoupil své krédo i v Praze. Jeho dílo do současnosti zahrnuje přes 60 cyklů a více než 100 technik a stylů.
Jízdárna pod názvem Dokoupil 100 nakonec kvůli místu nabízí nabízí jen asi šedesát prací s poslední doby, jež vznikly pomocí několika z těchto metod. Vystavená jsou tu díla vytvořená z mýdlových bublin nebo pomocí kouře ze svíčky (což je jedna z mála metod, které se Dokoupil drží delší dobu).
Expozici uvozuje jeho nový experiment: obrovská plátna tvořená dlouhými pásy filmových políček. Zdálky působí jako abstraktní ornament, zblízka jsou rozpoznatelná jednotlivá okénka.
Jde o přepisy celých filmů, největší obraz o rozměrech 420 krát 960 centimetrů je kompletní bondovka Goldfinger - podle autora „je to celá informace, která vleze divákovi do hlavy při sledování dvouhodinového filmu". K dalším Dokoupilem takto zaznamenaným filmům patří Buňuelův Andaluský pes; toho poprvé viděl jako osmiletý ještě v bývalém Československu.
Jeho otec, talentovaný konstruktér, se tu v 60. letech proslavil tím, že vynalezl stroj na vibrační měkčení kůže. Možná právě v této zděděné vynalézavosti lze hledat stopy "české šikovnosti" - ale u Dokoupila rukodělnosti vždy předchází jasná vize.
„Měl jsem s otcem odmalička nekonečné diskuse, co znamená být kreativním člověkem. Jde o to nosit v sobě určitou vizi a na svět se dívat s tím, že něco hledáš. A když jsi připraven, tak to najdeš. Já jsem cítil, že chci pro sebe malířství nově definovat," vzpomíná.
Z Československa odešel s rodiči v roce 1968. Malbu vystudoval v Německu a v USA. V roce 1980 stál u zrodu německé výtvarné skupiny Mülheimer Freiheit a hnutí Junge Wilde, jež předznamenalo tamní postmodernu.
Jeho učitelé byli „reprezentanti konceptuálního umění a strašně nenáviděli malbu, takže jsem zkrátka musel malovat". A tak po vzoru punkerů a nové vlny rozbíjeli a malovali - všechno, rychle a v křiklavých barvách. Často tradiční náměty a figury, ale s novou energií.
Po několika letech však Dokoupil štětec zcela odložil. Začal parafrázovat nejrůznější minulé styly, zároveň experimentuje s novými technikami a nechává se "oslovovat" tématy. Jeho série lebek, Buddhů nebo Hradčan můžou připomenout i lekníny a katedrály francouzských impresionistů, ale na rozdíl od nich Dokoupil začíná vždy znovu - a jakoby bez vztahu k předchozí umělecké zkušenosti.
Jeho záznamy reality nebo „překlady" do nečekaného materiálu a techniky ale není třeba brát smrtelně vážně. Je to i vtipný komentář, hra s divákem a s dějinami výtvarného umění.
Dokoupilovi slavní kouřoví leopardi můžou připomenout lovecká témata a romantické výjevy. Stejně tak to ale může být odkaz na fotografie z National Geographic (jeden druh leoparda se jmenuje obláčkový) či na ručníky z tržnic, kde pak kýčovitost motivu kontrastuje s pracností kouřové metody.
Podobně to platí pro výjev telefonující nahé slečny. Možný je ale i opačný efekt, kdy Dokoupil naopak rehabilituje některá témata a hledá v nich skryté věci.
První samostatnou výstavu měl autor v roce 1982, kdy se také zúčastnil také sedmých Dokument 7 v Kasselu. Od té doby se jeho dílo představilo na mnoha výstavách v uznávaných galeriích a významných muzeích po celém světě.
Malíř žije a pracuje střídavě v Berlíně, Madridu, Praze, Sao Paulu a v Santa Cruz de Tenerife. Možná, že tato nestálost má souvislost s jeho dávnou emigrací, jíž se navždy ztrácí pevná vazba na jedno místo.
Sám říká, že tuto proměnlivost vyhledává, že ho osvobozuje a nabíjí novou energií i výzvami. V Dokoupilově podání však nejde jen o do sebe zavinuté zkoumání možností a hranic malby.
Jeho nespojitě proměnlivé dílo, ve kterém si malíř na chvíli přivlastňuje a "perzonalizuje" různé styly, je i dobrým odrazem dnešní doby; stejně jako autorovo nomádství. Obojí lze vnímat jako paralelu permanentně se měnícího světa, který nás nutí (i svádí) k nestálé adaptaci; k přepínání, novému definování a formulování identit.
Výstavu v Jízdárně pořádá Prinz Prager Gallery, Galerie Bruno Bischofberger a Galerie Andrea Caratsch ve spolupráci se Správou Pražského hradu. Expozice trvá do 23. května.
