Londýn - Turner Prize vyhrála Elizabeth Price. Získala jednu z nejvýznamnějších cen uměleckého světa. A prestiž, kterou tím nabyla, ještě podpořila finanční odměna 25 tisíc liber a potřesení rukou s obletovaným hollywoodským hercem Judem Lawem. Právě on jí 3. prosince na slavnostním vyhlášení v londýnské Tate Britain předal šek.
Čtěte tak
Turner Prize: Monumentální město a vodníci v maskáčích
Krotkého Turnera získal výrobce parků v galeriích
Umělci se neoblomně snaží přicházet neustále s něčím novým, což je vzhledem k obrovské historii téměř nereálný projekt. Nutno říci, že je boření norem přímo posláním každého umění, právě proto se ale v galeriích stále častěji setkáváme s odpadkovými koši s popiskem vzniku díla a jména autora. Proti takové tendenci se nemálu skupin bouří a vracejí se postupně ke klasické malbě.
I Turner Prize, která reprezentuje to nejlepší, co v oblasti moderního, progresivního umění Británie vzniklo, se tak každoročně setkává s hlasitým odporem. Nejčastěji zaznívá z tábora tzv. Stuckistů, kteří poprvé demonstrovali v roce 2000 a na milost nevzali ani letošní ročník. Jejich zásadní tvrzení, že umělec, který nemaluje, není umělec, totiž nedostála ani aktuální vítězka.
Elizabeth Price - narozená před šestačtyřiceti lety v Bradfordu - zabodovala s dvacetiminutovým videem The Woolworths Choir of 1979, v němž spojuje staré texty, fotografie, filmové záběry a zvuky do brikoláže, která všemu vtiskuje nové významy.
První část prostřednictvím archivních fotografií a počítačových modelů představuje sakrální nábytek a interiéry kostela ze 13. století. Na tuto přehlídku plynule navazují záběry koncertů dívčích kapel, načež za zvuku jedné z nich (kultovní kapely 60. let The Shangri-Las) přechází obraz k požáru pobočky nábytkového řetězce The Woolworths v Manchesteru, při nemž v roce 1979 uhořelo deset lidí. Vše doprovází nervní střih a rytmické tleskání. Priceová používá postupy známé z reklam - neustálé opakování krátkých sekvencí, které se tak dobře vrývají do paměti a jsou pochopitelné pro nejširší vrstvu diváků.
Hudba hraje ve filmech Elizabeth Price vždy významou roli (snad proto, že v 80. letech sama založila indie popovou kapelu Talulah Gosh) a spolu s dokonale zvládnutou významovou rovinou tvoří soudržné celistvé dílo. Video tak i přes svou zdánlivou roztříštěnost a nesouvisející motivy překvapivě dobře funguje a divákovi dokáže zprostředkovat velmi sugestivní zážitek tragédie.
Ačkoli vítězné video sklízelo nadšené kritiky (radaktor listu The Daily Telegraph například napsal, že to bylo dvacet nejskvělejších minut, které kdy v galerii strávil), Price zdaleka nebyla favoritkou soutěže. Sázkové kanceláře od počátku nejvíce věřily Paul Noblovi, který už téměř dvacet let pracuje na detailních kresbách imaginárního města Nobson Newtown. Několikametrové výjevy z Nobson Newtown jsou impozantní, zvlášť když si uvědomíme, že jsou dělané pouze tužkou. Surrealná měsíční krajina funguje díky své detailnosti v několika plánech a pomocí geometrie si pohrává s optickými klamy. Kresby doplňují tři černobílé plastiky, které autor komentuje slovy super-sexy, a excentrický kritik Guardianu Adrian Searle v nich vidí hovínka.
Nejmenší šance naopak sázkaři připisovali filmaři a muzikantovi z Glasgow Luku Fowlerovi, jenž se na výstavě prezentuje filmem více než devadesátiminutovým filmem All Divided Selves (2011) o skotském psychiatrovi R. D. Langovi (1927-89). Kombinuje v něm dobové záběry se svou vlastní stopáží, čímž se mu daří evokovat atmosféru tehdejší doby a zachytit vztah mezi společností a psychicky nemocnými. On sám svou práci chápe jako poznávání a pojmenování světa kolem sebe, přičemž dodává, že skrz své dokumenty portrétuje sám sebe.
Možná největší soupeřkou Elizabeth Price pak byla Spartacus Chetwynd, umělkyně žijící v nudistické komunitě v jihovýchodním Londýně. Vedle malby se věnuje především karnevalovým performance, v nichž groteskně reviduje slavné momenty historie. Na vernisáž dorazila v pestrobarevném kostýmu a mohutném plnovousu. Prý neměla čas a peníze na koupi večerní róby, i když původně chtěla. Na výstavě nominovaných na Turner Prize se prezentovala výsekem ze své akce Odd Man Out, kdy proměnila londýnskou galerii Sadie coles HQ v monumentální karneval plný amatérských kostýmů, dekorací a atrakcí. Do Tate Britain přenesla i obří nafukovací klouzačku. Ta byla ale bohužel umístěna naležato, takže sloužila jen k sezení.
Přes veškeré výstřelky, které k Turner Prize patří, se ovšem o největší rozruch letošního ročníku postaralo náhlé úmrtí jednoho z porotců. Michael Stanley, respektovaný ředitel galerie v Oxfordu, ve svých sedmatřiceti letech zřejmě spáchal sebevraždu pár dní před otevřením samotné výstavy.
Porotcovské řady tak byly oslabeny o významnou osobnost a o vítězce tak rozhodli pouze Andrew Hunt, ředitel kontaktních míst galerie v Southend, Heike Münder, ředitelka Migros Museum für Gegenwartskunst v Curychu, a Mark Sladen, ředitel Kunsthal Charlottenborg v Kodani.
I ti však jistě rozhodli svědomitě a Elizabeth Price se může hrdě zařadit mezi takové osobnosti, jakými jsou Gilbert & George, Anish Kapoor, Rachel Whiteread a Damien Hirst. Na další hvězdy britské scény do padesáti let prestižní ocenění teprve čeká. Snad se dočkají i Tracey Emin a Chapman Brothers, jejichž několik dílek můžeme právě vidět na výstavě Beyond Reality v pražské Galerii Rudolfinum.
