Praha - Najít cestu k materiálu, porozumět mu a zkrotit ho. Podlehnout výzvě, vyrazit na náročnou cestu. Ale hlavně si nepřestat hrát.
O tom, jak se to daří jednomu z předních českých umělců, bývalému členu skupiny Tvrdohlaví, Čestmíru Suškovi, se mohou zájemci přesvědčit v holešovickém DOXu.
Suška bere do rukou nalezence, často obří cisterny, které v minulosti sloužili k výhřevu lidských domovů a znovu je otevírá světu kolem. Na konci jeho "péče" vznikají krásné a lidem srozumitelné skulptury, které potěší a dávají lidem znovu vzpomenout na krásy lidského objevování a "dětský" svět her, který je stále v nás, ale jež často opomíjíme.
Aktuálně.cz: Jak jste se vlastně přesunul od práce se dřevem ke kovu? Došlo k tomu ze dne na den, nebo tam byl nějaký postupný vývoj?
Byl to plynulý přechod i skok zároveň - plynulý byl v tom, že v práci s kovem určité principy zachovávám. U dřeva i u kovu pracuju s nalezenými objety, používám něco, co už vzniklo, tak jak to je. U dřeva jsem používal celý kmen, který jsem respektoval a s nímž jsem pracoval. U kovu je to podobné. Zlom nastal, když jsem během rezidenčního pobytu ve Vermontu našel kovovou nádobu, se kterou jsem chtěl pracovat. To byl přelom, protože jsem se kvůli tomu naučil práci s kovem.
A.cz: V čem se práce s kovem naopak liší, co Vás na ní zaujalo natolik, že jste se jí rozhodl věnovat?
Práce s kovem je daleko jednodušší, když něco zkazíte, dá se to předělat; kov se dá ohnout, rozřezat, znovu svařit. U toho dřeva je také leccos možné, ale je to technologicky náročnější. Dřevo daleko více pracuje, reaguje na vlhkost a podobně. Je to nádherná práce, ale práce s kovem je snazší a navíc tu věc potom můžete umístit v exteriéru a může přetrvat desetiletí bez újmy na kráse. Jde tu i o rozměry - v případě kovu můžete jít do opravdu velkých rozměrů, velice snadno. Je to jiný druh práce, je to výzva a zkrátka mě to baví.
A.cz: Jak se odehrál ten zlomový okamžik?
Našel jsem tam polokouli, byla to část nádoby na kapalný plyn - takové se v Evropě moc nevyskytují, protože zdejší nádoby mají ploché konce, kdežto v Americe jsou kulaté. Proto to bylo pro mě zásadní, uvědomil jsem si výjimečnost možnosti, která se mi naskytla. Navíc to bylo dobře načasované, zaujalo mě to natolik, že jsem těch polokoulí koupil postupem doby asi osmnáct; většinu jsem zpracoval a zbytek poslal lodí do Prahy. V současné době jsem všechny použil a už žádné nemám, a když jsem se začal po nějakých dalších shánět, zjistil jsem, že už to není tak snadné je najít jako dřív. Po nějaké tragédii vyšel zákaz tyto nádoby prodávat. Byl jsem tam v ideální čas.
A.cz: Bez ohledu na techniku tvorby nebo čas vzniku, dá se mezi vašimi pracemi najít nějaké jednotící téma?
U mě je to práce s prostorem. Od začátku devadesátých let mě zajímá téma dialogu vnějšího a vnitřního prostoru sochy - to jsem začal řešit u souboru prací z pálené hlíny, zvaném Vnitřní světlo. Jejich vnitřní prostor byl osvětlený skrytým zdrojem - a tento vnitřní prostor sochy do dneška rozvíjím. Průběžně dělám i světelné instalace - umístím například dovnitř světelný zdroj, který tu skulpturu, její stín, promítá na stěnu galerie, nebo jiného výstavního prostoru a zapojuji ho tak do té instalace. Podobnou najdete i v DOXu ve věži.
A.cz: Čím to, že kov - ve své podstatě "odlidštěný" materiál - je v rámci vaší tvorby poměrně přístupný i širšímu publiku?
To co dělám je srozumitelné. Je to svým způsobem hra a většina lidí to vnímá pozitivně. Hra není nic dětinského, je dobře, když si dospělí umí hrát. Stará cisterna se promění v nádhernou skulpturu, oni ji potkají na náměstí a je to tak veliké, překvapivé a hravé, že je to rozesměje, udělá jim to dobrou náladu. Mají radost, že něco takového ve městě potkali, že tam nejsou jen volební plakáty a stánky s buřtama.
A.cz: Kam se bude vaše práce ubírat dále? Plánujete pokračovat v práci s kovem, nebo uvažujete o návratu ke dřevu či malbě?
Spíše jsem zůstával na poli kresby než malby, pod malbou si představuji něco jiného. Prohlásil jsem, že s cisternami chci skončit a nechávám to otevřené.
A.cz: Co třeba návrat ke Kolotoči (výtvarné divadlo spojující výtvarné objekty s projekcemi, herectvím a scénickou hudbou, pozn. red.), i o tom uvažujete?
Já myslím, že všechno je možné, pokud by o to někdo stál, tak bych se tomu nebránil.
A.cz: V souvislosti se skupinou Tvrdohlaví, jejímž členem jste byl a jejíž název vyjadřoval politický, nebo umělecký postoj?
Vždy má všechno více významů. Ten název vymyslel Jarda Róna a byla to připomínka Tvrdošíjných (skupina malířů v poválečném Československu, jejímiž členy byl např. Josef Čapek, nebo Jan Zrzavý, pozn. red.), ale samozřejmě v tom byl i nesouhlas s tehdejším režimem i to, že jsme chtěli, aby to bylo jinak. A že jsme byli tedy dost tvrdohlaví, kupodivu se nám to i povedlo.
A.cz: Jak je to v současnosti se skupinou Tvrdohlaví? Proč jste se vlastně tehdy rozpadli?
Skupina se v roce 1991 rozpustila, v roce 1999 se na dobu výstavy ve Valdštejnské jízdárně na chvíli dala dohromady, ale po ní se zase rozpadla. V současnosti jsme přáteli, potkáváme se i v životě nebo na výstavách. Třetího června to bude pětadvacet let, co byla skupina založena. Dosáhli jsme toho, co jsme chtěli a jelikož to byla skupina složená ze silných osobností, tak bylo zcela logické, že se potom každý vydal vlastní cestou.
