reklama
 
 

Smečka lvů z Bagdádu loví masy na přeslazené poselství

27. 6. 2010 9:00
Komiks z válečného Iráku příliš sází na jistotu

Recenze - Pro reflexi mezních zkušeností, jako jsou válečné konflikty, je komiks vlastně ideální médium; většinou se úspěšně odklání od mnohdy primitivního mapování událostí „tak, jak se skutečně staly" a zprostředkovává svébytný náhled.

Klasikou je v tomto ohledu Maus Arta Spiegelmana - nesentimentální výpověď o konfrontaci jedince s hrůzami holocaustu. Módní záležitostí poslední doby se staly reportážní komiksy novináře Joea Sacca (Šíbr, Palestina, Bezpečná zóna Goražde), fenoménem vzpomínek a rekonstruováním paměti se zabývá Valčík s Bašírem Ariho Folmana. Alternativu v žánru válečného komiksu zastupují Max Andersson a Lars Sjunnesson a jejich Bosenský plackopes. 

Smečka z Bagdádu sice spadá do této linie, jenže nad nekompromisním ztvárněním nakonec zvítězila snaha o nekonfliktní a všeobecně přijatelnou zkratku jedné tragédie, nad kterou by svorně zaslzeli čtenáři i poroty výročních cen.

Bizarní nádech zvířecí kuriozitky

Scénárista Brian K. Vaughan a kreslíř Niko Henrichon tak vycházejí ze skutečné události, kdy během bombardování města Američany v roce 2003 utekla z místní zoo smečka lvů; čtveřice vyhladovělých a dezorientovaných zvířat byla posléze zastřelena americkými vojáky.

Fakt, že svým komiksem zaznamenali obrovský úspěch, pramení především z toho, že jde po všech stránkách o sázku na jistotu. Vyprávění pojímající události jediného dne je nekomplikované a dostatečně emocionálně vypjaté, přístupnou kresbu doplňuje komplexní a profesionální scénář, který drobnými poznámkami a odbočkami na minimálním prostoru osvětluje chování a motivaci zvířat.

Příběh s nálepkou „podle skutečné události" koncentruje dobrodružství, bajku i pohádku s poselstvím, jež útočí na humanismus, který se u příjemce jaksi automaticky předpokládá (zde vzhledem k zápletce navíc s bizarním nádechem zvířecí kuriozitky na závěr televizních zpráv).

Ani maximální využití příručky Dokonalý scénář snadno a rychle ovšem nezaručuje soudržnost celku. Neschopnost vymezit se v rámci žánru válečného komiksu je pro Smečku z Bagdádu fatální. Jako by se autoři nedokázali rozhodnout, jestli chtějí tvořit další reportáž, všeobecně přístupnou moralitu na téma „válka je špatná" nebo filozofovat nad otázkou svobody a ceny, kterou jsme za ni ochotni platit. 

Paradoxní je už anotace, která deklamuje cosi o „příběhu inspirovaném skutečnými událostmi, zobrazujícím neuvěřitelně realisticky nezvyklý pohled na život v Bagdádu během Irácké války".

Z každé stránky chlístá snová a delirická atmosféra Bagdádu, z něhož naopak všechen život vyprchal. O realismu tedy nemůže být řeč. Pouze je tu dokonale realizován koncept „dostatečné věrohodnosti", kdy příjemce bezvýhradně akceptuje vhodným způsobem podávané reference - tedy že „skutečný" Bagdád vypadá právě a jedině takto.

Až k disneyovské estetice

Jiná věc je míra autentičnosti a vtažení do děje  : stěžejní roli tu sehrává flashback, představa a sen. Časové souvislosti jsou demonstrovány pouze proměnou horizontu od úsvitu do soumraku; hra se světlem a stínem, ostré slunce i agresivní modř ústí do čiré psychedelie přízračného města duchů, kterým občas proběhne stádo zdivočelých koní.

Sebevědomá a dynamická kresba vyniká bezchybným rámováním, předimenzovanými detaily i monumentálními propracovanými celky. Vizuální vypulírovanost se nejvíc projevuje při zpodobňování zvířátek - obrovské oči, vlhké čumáčky a ladné křivky se hlásí až k disneyovské estetice.

Lvi zde sice jsou důstojná a mocná stvoření, stejnou měrou mají ovšem působit roztomile. A v tomto ohledu se zde nepokrytě spoléhá na emocionální šok z představy, co se přihodí Lvímu králi při konfrontaci s hnusnou a zlou válkou.

Jelikož se tu pracuje s předpokladem, že zvířecí svět je stejně brutální jako lidský, dala by se tato stylizace vnímat i jako sarkastické pomrkávání tvůrců, principem podobné tomu, když autoři South Parku nechali uňucháníhodná lesní zvířátka pořádat satanistické orgie. Tomu by nahrával drsný humor, ironie a výroky typu „Doufám, že jsou tady i další zvířata tak stará jako já. Vždycky jsem si hrozně přál zabít kůzle!"

Ale přestože se zde vesele trhá, rdousí a souloží, v rozhodujícím okamžiku je od těchto strategií upuštěno a hardcore verze Lvího krále se nekoná.

Namísto toho tu autoři filozofují nad problematikou svobody, která je zde pouze vyprázdněný a relativní pojem; ZOO není jediné místo, kde se vyskytují mříže. Divočina byla území plné „černé krvežíznivé havěti", „osvobození" z klecí a následná cesta světem, který je pro lvy cizí, a tudíž zcela neuchopitelný, vede do záhuby.

Neschopnost zásadnějšího vymezení

Přes vzletné fráze, že svobodu nelze obdržet, ale je třeba si ji zasloužit, však není lví anabáze alegorií na „osvobození" Iráku Američany, ale když už, tak spíš další dílo, které   v jedné vyznamové rovině nepřímo reflektuje americkou paranoiu a permanentní pocit ohrožení a ztráty souřadnic typický pro období po jedenáctém září. Je příznačné, že se Brian K. Vaughan scénáristicky a produkčně podílel na seriálu Lost, který tyto symptomy vytěžil naplno.   

Jenže je znovu nutné zopakovat: i když je výchozí nápad atraktivní a tvůrci přes všechny výhrady spíš výjimečně sklouzávají ke kýčovitosti či citovému vydírání, zůstala Smečka z Bagdádu na půli cesty mezi zábavou pro cyniky a přeslazeným humanistickým poselstvím.

Je to ideální produkt pro masy, které vyžadují hluboký prožitek, ale nemají s čím srovnávat. Vedlejším efektem této hry na jistotu mohou být i komiksoví nováčci, které zaujme a podnítí k zájmu o hodnotnější díla. Což ovšem nic nemění na tom, že Smečka z Bagdádu svou neschopností zásadnějšího vymezení ničím nepřekvapí ani průměrně komiksově gramotného jedince a s dalším čtením už trochu nudí.

Brian K. Vaughan, Niko Henrichon, Smečka z Bagdádu. Přeložil Jan Kantůrek, 136 stran. Vydalo Comics Centrum, Praha 2010. Doporučená cena 299 Kč.

autor: Jarmila Křenková | 27. 6. 2010 9:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama