reklama
 
 

Situace v Iráku je metaforou nové kolonizace Západu

17. 4. 2011 22:30
Na Festival spisovatelů míří básník Saadi Yousef

Rozhovor - Mezi hosty právě zahájeného Festivalu spisovatelů Praha je i jeden z nejvýznamnějších arabských básníků Saadi Yousef  (jinak také psáno Sa 'di Yusuf nebo Saadí Júsuf) z Iráku. Navazovatel na předislámskou básnickou tradici vydal přes třicet sbírek, vydal knihu memoárů i literárních kritik. Zároveň je důležitým překladatelem do arabštiny (mimo jiné Walta Whitmana, George Orwella a David Maloufa).

Čtěte také:
Do Prahy míří turecký rouhač i postmoderní kronikář

Youssef strávil většinu života v exilu, nyní žije v Londýně. V Praze na zahajovacím galavečeru na Nové scéně Národního divadla převzal cenu Spirose Vergose udělovanou festivalem za příspěvek ke svobodě projevu. Trofej v podobě sošky od Olbrama Zoubka mu předal primátor Bohuslav Svoboda. Součástí oficiálního zahájení byla také debata na téma Jak horká byla studená válka.

Jaké je nosit stigma Iráku? Všichni se vás ptají, co se tam děje, třebaže jste ve vlasti už více než třicet let nebyl. A čeho je pro vás současný Irák obrazem?
Řeknu to velmi jednoduše. Co se v této zemi děje,  je pokus Západu o novou kolonizaci, která se děje v zájmu ropy, byť nabývá trochu jiné podoby než dříve. Stejné snahy jsme svědky vlny v Africe či v jiných zemích Blízkého východu.

Když si vzpomenu, jak George W. Bush oznamoval, že Američané přinášejí do Iráku demokracii, tak říkám, že demokracie tam snad bude - ale tak za padesát let. V Iráku se všechno odehrává v padesátiletých cyklech, i Britové tam v první polovině 20. století vydrželi padesát let. Je to divoká nepoddajná země s nelehkou historií. Ale co se tam nyní stalo, je lidská, společenská, kulturní katastrofa.

Vybavuji si vaši báseň Amerika, Amerika z roku 2003, která představuje rozhovor s pilotem amerického bombardéru nad Irákem. Co byste tomu člověku řekl dnes,  po více než sedmi letech?
Že se jim to skutečně „podařilo"... Vybombardovali zemi do doby kamenné. Byť domy ještě stojí na svém místě, nelze mluvit o společnosti, natož normálním životě. Nejde elektřina, nic nefunguje, není voda. Na ulici se nemůžete bezpečně pohybovat, na každém rohu vás kontrolují vojáci. Všemu vládne strach, korupce dosahuje nepředstavitelných rozměrů. Jak tam asi může vzniknout svoboda a občanská společnost?

Nechcete ale říct, že Spojenci měli Saddáma Husajna nechat u moci? Jaké jste měl vy zkušenosti s jeho režimem?
Sám jsem před ním musel utéct, když nastoupil na konci 70. let k moci. Tehdy jsem de facto podruhé emigroval a už jsem se nikdy nevrátil. Neměli byste však zapomínat, že to byl Západ, kdo pomáhal celé generaci arabských diktátorů dostat se a hlavně se udržet u moci.

Každopádně to, co se dnes děje v Iráku není řešení.  Odmítl jsem jet znovu do vlasti, byť mi to nabízeli. Dal bych tím najevo, že to, co se tam děje, schvaluji. Už dávno se ani nedívám na zprávy, protože pak nemůžu spát.

K čemu potom mohou sloužit básně?
Ty moje mi pomáhají udržovat si zdravý vztah ke světu. V žádném případě ale nepíšu o dnešním Iráku, nýbrž o tom, jaký jsem kdysi sám zažil. Rád bych napomáhal uchovávat identitu naší kultury, připomínat dalším generacím, jaká byla země, na kterou si vzpomínám z dětství.

Poprvé jste byl v emigraci na konci 50. Let; z Libanonu jste se vrátil v roce 1959, kdy se Irák stal z konstituční monarchie ovládané Brity republikou. V jedné básni popisujete své uvěznění z doby po puči z roku 1963, kdy prvního prezidenta Abd al Karíma Kásima svrhla strana Baas (z níž vzešel i tehdy mladý Saddám Husajn pozn. MP). Jaká to byla zkušenost stát se postupně politickým nepřítelem v arabské zemi?
Změnilo to celý můj život, ovlivnilo celý můj přístup k literatuře. Přišli za mnou policisté, kteří mně nasadili želízka a vedli městem na stanici. Procházeli jsme kolem kaváren a míst, kde mě lidé znali. Potkávali jsme přátele, ale nikdo ani nezvednul hlavu. Pro mě to byl začátek dlouhé cesty exilu, v němž jsem prošel všemi možnými zeměmi Blízkého východu, ale žil také ve Francii a nakonec se usadil v Londýně. Přijde mi těžko k uvěření, když si uvědomím, kam se kluk z vesnice dostal.

Na Západě panoval aspoň donedávna názor, že muslimský svět není připraven na sebekritiku vlastní společnosti, sebeironii, natož revoluci. A vzpomeňme si, jaké vášnivé reakce vyvolaly například karikatury proroka Muhammada...
Chápu, kam tou otázkou směřujete. Pamatuji si na ty karikatury i vtipy.  Já se jimi necítil být dotčen, natož aby ve mně vyvolaly nějaký vztek. Snad jsem otevřenější než mnoho dalších, ani se nepovažuji za tak náboženského člověka. Ale je pravda, že dělat tam revoluci není vůbec snadné.

Jste také autorem básně Přátelství z roku 1979 vyzývající k jakési nadnárodní solidaritě arabského hnutí; tehdy bylo arabské nacionalistické hnutí silné. Co říkáte vlně současných revolucí, které začaly v Tunisku?
Utopické hnutí, které zmiňujete, je dávno mrtvé. Dnes má každý arabský stát starosti se zcela jinými věcmi. Vždyť tyhle země byly ještě relativně nedávno pod nadvládou otomanské říše. Jakmile nabyly svobody, hned se staly koloniemi Francouzů či Britů. A v druhé polovině 20. století je vystřídaly šílené diktátorské režimy.

Ale nevěřím, že by současné revoluce mohly něco zásadního změnit, byť jim fandím. Nevyrůstají bohužel z příhodné půdy, aby přinesly něco víc než kosmetické reformy. Upřímně řečeno, tamní establishment často kmenových rodových hierarchií reformovat ve skutečnosti nelze, je zakořeněn ve společnosti.

A kde se vzala vlna islámského terorismu? Jak lze rozumět jeho kořenům? Máme za tím hledat chudobu, frustraci muslimského světa z civilizačního zaostávání za Západem, či právě reakci na pokusy o necitlivou westernizaci tamních tradičních společností?

Náboženský radikalismus je cesta do pekel, o tom nemůže být sporu. Vrhá zemi nazpět do minulosti a k věcem, které se řešily před několika staletími. Mohou za to samy společnosti, které se neměly jak vyvinout k nějakému sekulárnímu občanskému dialogu. Zároveň to všechno financuje Saudská Arábie, kde dodnes panuje středověk.

Když se podíváte na Irák, je absurdní poslouchat americké sliby o demokracii, když se zároveň nikdo ani nepokusil napsat dobrou ústavu. Naopak Irák se dnes nábožensky radikalizuje, přestože byl docela sekularizovanou společností.

A samozřejmě jsou Spojené státy spojeny s mnoha ambivalentními náladami v arabském světě. Stačí se podívat na příklad syrského režimu, který se projevuje silně anti-americkou rétorikou - ačkoliv ve skutečnosti se zhlíží v řadě věcí z Ameriky.

A podceňuje Západ soustavně arabský svět, nerozumí mu?
V tom máte pravdu, Nicméně se mi zdá, že dnes je všechno jinak. Západ má dost starostí sám se sebou. Ekonomická krize je pro mnoho lidí šokem, který přináší chudobu.

Někde jsem četl, že jste byl roku 1957 v Moskvě. Jak jste tehdy vnímal padesátá léta v socialistickém táboře, když jste sám koketoval s levicí a sekulárním hnutím?
Pozvali mě tehdy na festival, takže mám jenom povrchní dojmy. Myslel jsem si tehdy, že levice nabízí nějaké řešení světového konfliktu. Přiznávám se, že jsem byl tehdy příliš romantický, než abych byl s to vidět realitu východního bloku.

Máte rád Rilkeho. Co je pro vás poezie?'
Básník by měl především důvěřovat svým smyslům a pochopit omamnou sílu poezie. Poezie je podobná tanci.  Islám změnil staroarabskou poezii plnou sensuality a erotiky, učinil ji střízlivější a přímější. Já se zároveň hlásím k modernistickým básníkům Maroufu Al Rusafimu a Mohamedu Mahdi Al-Jawahirímu.

Ve vaší metaforice se často objevuje obraz vatry hořící jako maják na hoře...
To vychází z našich tradic, kdy se zapalovaly na vrcholcích kopců podél cest ohně, aby pocestní a karavany našli cestu a neztratili se.

A jak se básník dovede neztratit v exilu?
Snažím se implantovat do místa, kde žiji. Nikdy se nemůžete zcela integrovat do nové společnosti, pokud jste část života strávil jinde. Ale je možné se sžít s novým prostředím, s jeho lidmi a především s přírodou, která je vždy tak trochu klíčem k novému prostředí. Snažím se jí porozumět. Jsem jiný, ale přicházím jako přítel - a poezie mi k tomu pomáhá. Mám rád Londýn. Poprvé se v životě cítím někde bezpečně.

autor: Michal Procházka | 17. 4. 2011 22:30

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama